Čís. 15549.

K výkladu vládního nařízení čís. 250/35 Sb. z. a n.
Jaký vliv mají dlužnické úlevy podle uvedeného vlád. nařízení na spory o pohledávkách podléhajících tomuto nařízení.
Poměr § 406 c. ř. s. k §§ 13 a 21 vlád. nař. čís. 250/35 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 29. října 1936, Rv I 2273/36.)
V námitkách proti směnečnému platebnímu příkazu uvedl žalovaný mimo jiné, že jest zemědělcem, dovolávaje se ochrany vládního nařízení čís. 250/35 Sb. z. a n. Prvý soud zrušil směnečný platební příkaz. Odvolací soud ponechal jej v platnosti. Nejvyšší soud nevyhověv dovolání uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech:
Pokud jde o vliv dlužnických úlev podle vlád. nař. č. 250/35 Sb. z. a n. na spory, je o tom různost mínění. V podstatě se vyskytují v tom směru troje názory. Podle jednoho z nich platí ustanovení tohoto vládního nařízení o úlevách i pro řízení ve sporech, takže soudce má již ve sporu zkoumati, zdali jsou splněny tvrzené předpoklady pro úlevy podle tohoto vládního nařízení, a zjistí-li, že tomu tak jest, má žalobu, pokud ještě nedospěly splátky vládním nařízením určené, pro tentokráte zamítnouti, jde-li o pohledávku nespornou. Je-li však pohledávka sporná, lze ji sice zažalovati, ale pouze žalobou určovací. Podle mínění některých zastánců tohoto názoru jest určovací žaloba přípustná v každém případě, ať již jde o pohledávku spornou či nespornou. Mínění druhé vychází z toho, že jmenované, vládní nařízení se sporu vůbec netýká, nýbrž pouze řízení exekučního, takže procesní soud nemá ve sporu dbáti námitky žalovaného prýštící z tohoto vládního nařízení, a ovšem také nemá zjišťovati, zda jsou splněny předpoklady pro jeho použití na souzenou věc či nikoliv. Podle tohoto názoru má tedy procesní soud vynésti rozsudek nehledě k úlevám, které dlužník může případně uplatňovati teprve v řízení exekučním, — a to vždy, ať jde o pohledávku spornou či nespornou. Zastánci třetího názoru hájí stanovisko jaksi zprostředkující. Podle nich má procesní soud na patřičnou námitku žalovaného zjišťovati před vynesením rozsudku, zda v tom kterém případě splněny jsou předpoklady tohoto vládního nařízení, a zjistil-li, že tomu tak jest, smí odsouditi žalovaného k placení, ale jen s doložkou »v rámci ustanovení tohoto vládního nařízení«. Dovolací soud jest názoru, že ustanovení uvedeného vládního nařízení o úlevách nemají vlivu na procesy jako takové, protože tento názor odpovídá doslovu a účelu těchto norem a vyhovuje nejlépe i potřebám praktického života. Ustanovení § 406 c. ř. s. o dospělosti není tomu názoru na překážku, poněvadž uvedené vládní nařízení rozlišuje ve svém § 13 splatnost pohledávky a závazek dlužníka k jejímu placení, a poskytujíc úlevy při splácení upravuje pouze závazek dlužníka k placení již splatné pohledávky. Pro názor, že v takovém, případě by měla býti žaloba zamítnuta jako předčasná, není vůbec opory ve jmenovaném vládním nařízení. Při výkladu jeho předpisů jest hleděti k tomu, že jde o ustanovení výjimečná. Nevylučuje-li jejich formulace každou pochybnost o jejich dosahu, vyžaduje jejich výjimečná povaha výklad omezující, tedy výklad, který by byl pro věřitele spojen s nejmenší újmou, ovšem pokud se tím nemaří účel vládního nařízení. Z ustanovení jeho § 21 plyne, že i pohledávka vybavená podle tohoto vládního nařízení, jsouc sporná, může býti zažalována. Již toto ustanovení vylučuje názor, že poskytnutí úlev oprávňuje dlužníka, aby se domáhal zamítnutí žaloby jako předčasné, neboť tím by se mařil účel uvedeného § 21. Nelze však souhlasiti ani s názorem, že by byla přípustná jen žaloba určovací. Pro tento názor není ve vládním nařízení podkladu a předpisy §§ 19 a násl., jakož i předpisy o exekučních opatřeních (§§ 25 a násl.) mluví proti tomu, ježto úleva může také pominouti, pro kterýžto případ by věřiteli scházel vykonatelný exekuční titul. Nemůže býti účelem právní úpravy, aby byl věřitel nucen tutéž pohledávku uplatňovati dvojím sporem. Názor o možnosti odsouzení jen s uvedenou doložkou je nejméně praktický. Jednak ukládá procesnímu soudu rozsáhlé a po případě obtížné zjišťování, jednak může se rozsudek s takovým výrokem státi pro věřitele bezcenným, když totiž nastane po jeho vynesení ztráta úlev podle § 19 nebo § 20 vlád. nař., v kterýchžto případech by byl věřitel zase nucen dlužníka znovu žalovati. Mimo to předpokládají § 3 a § 13 tohoto vládního nařízení, že dlužník jest zemědělcem, t. j. že jím jest právě v době, kdy dotčenou individuální úlevu uplatňuje, kterážto doba není totožno s dobou vynesení rozsudku soudem první stolice. Byl-li tedy v době vynesení odsuzujícího rozsudku soudu první stolice žalovaný zemědělcem, ale přestal-li jím později býti, pozbyl tím ovšem i nároku na úlevy, pokud mu jako zemědělci příslušely. I v takovém případě by musel věřitel dlužníka znovu žalovati, aby si získal exekuční titul širší, než jest obsažen v rozsudku s uvedenou doložkou. Příčilo by se však spravedlnosti a požadavku procesní hospodárnosti, kdyby věřitel musel svou pohledávku dvakráte nebo dokonce ještě vícekráte zažalovati. Zažádá-li žalobce na základě pravoplatného odsuzujícího rozsudku o exekuci proti dlužníkovi, který má nárok na úlevy v rozsahu přesahujícím meze tohoto vládního nařízení, bude míti dlužník na vůli, aby se dovolal okolnosti, že je zemědělcem podle jeho § 1 a že jsou splněny i ostatní předpoklady pro poskytování úlev, a by je uplatňoval v exekučním řízení, neboť § 25 jmenovaného vládního nařízení na to přímo pamatuje. Není podkladu pro názor, že by tento § 25 počítal jen a výhradně s případy již rozsouzenými v době před jeho platností. Ovšem musí soud v řízení exekučním, hledíc k jeho oficiosnímu rázu a k velícím předpisům vládního nařízení č. 250/35 Sb. z. a n. (§§ 11, 13, odst. 4, 23, 26), i z úřadu k ustanovením tohoto vládního nařízení přihlížeti, jsou-li předpoklady pro jeho použití ze spisů zjevné. Z úlev tohoto vládního nařízení pominul po 30. září 1936 podle jeho § 27 a čl. V vlád. nař. č. 258/36 Sb. z. a n. odklad exekuce, pokud nejde o zvláštní případy v posléze uvedeném ustanovení vytčené. Z nezjišťování předpokladů pro nárok na úlevy jmenovaného vládního nařízení nižšími soudy nemůže tedy dovolatel odvozovati ani nesprávné právní posouzení věci, ani neúplnost řízení.

Citace:

č. 15549. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1012-1014.