NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 336.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): * Strana nemá dle § 10 česk. ř. dávk. nároku, aby místo zcizovací ceny byla vzata za základ hodnota nemovitosti (podílu nemovitosti) v době zcizení.
(Nález ze dne 20. února 1920 č. 1240.)
Věc: Filip a Vilemína Alettrovi v Ústí n. L. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V čl. 4. kupní smlouvy ze dne 17. srpna 1918, kterou prodali stěžovatelé dům čp. 1353 v Ústí n. L. za 160000 K, prohlašují z ohledu na vyměření poplatků obě strany souhlasně, že smluvená kupní cena K jest cenou zvláštní obliby, že obecná cena není vyšší než 120000 K, pročež že má nastati soudní odhad, neuzná-li úřad pro vyměřování poplatků uvedenou hodnotu.
Totéž oznámeno bylo v přiznání k dávce z přírůstku hodnoty. Městská rada v Ústí n. L. jako vyměřovací úřad vzala bez dalšího šetření o zcizovací hodnotě smluvenou zcizovací cenu 160000 K za základ svých výpočtů a vyměřila platebním rozkazem ze dne 15. října 1918 č. 349 W/18 dávku penízem 6901 K 48 h.
Pořadem instancí uplatňovala strana, že se má položiti za základ vyšetřování přírůstku hodnoty domnělá obecná hodnota 120000 K místo zcizovací ceny 160000 K, a dovolávala se při tom předpisů §§ 5 a 10 česk. dávk. řádu, jakož i čl. 5 prováděcího nař., dle nichž prý povinen jest v daném případě vyměřovací úřad nahraditi zcizovací cenu zcizovací hodnotou, poněvadž vznikají pochybnosti o jejich souladu.
Žalovaný úřad nevyhověl naříkaným rozhodnutím rekursu strany, poněvadž dle § 5 dávk. ř. za hodnoty zcizovací zásadně s výjimkou stanovenou v § 10 mají platiti zcizovací ceny. Je-li tu tato výjimka, má však vyměřovací úřad rozhodovati dle svého volného uvážení, kdežto strana nemá právního nároku, aby zcizovací cena byla nahražena hodnotou. Ostatně nemluví ani žádné důvody slušnosti pro to, aby strana vyhnula se následkům, jež plynou z jejího vlastního smluvního ocenění předmětu.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti u něho podané toto:
Stížnost namítá v prvé řadě, že stěžovatelům přísluší nárok, aby zcizovací cena byla nahražena obecnou hodnotou prodaného domu, když dle trhové smlouvy i přiznání k dávce jsou tu pochybnosti, odpovídá-li cena obecné hodnotě. Tu však jest stížnost v právním omylu.
Dle § 1 a 5 česk. dávk. řádu vybírá se dávka arci z přírůstku hodnoty, t. j. z rozdílu mezi zcizovací a nabývací hodnotou nemovitosti. Zásadně platí však dle § 5, odst. 2 za hodnoty zcizovací a nabývací zjištěné ceny zcizovací a nabývací a jen výjimečně v případech v řádu samém zvlášť uvedených nastupují na místo těchto cen obecné hodnoty v době zcizení, po případě nabytí.
Tyto výjimečné případy nahražení cen obecnými hodnotami zná český dávkový řád jen v případech 1, 2 a 3 odst. § 8 při nabytí, v případech § 10 při zcizení a v případě § 11, odst. 4 při nabytí i zcizení.
Kdežto pak dle § 8, odst. 2 a v jistém smyslu i dle odstavce 3, pak dle § 11, odst. 4, jsou-li tu podmínky tam uvedené, uloženo jest vyměřovacímu úřadu za povinnost, aby na místě cen položil za základ obecné hodnoty, ponechávají mu ustanovení § 8, odst. 1 při nabývací ceně a ustanovení § 10 při zcizovací ceně v jistých případech, tak zejména, chová-li úřad pochybnosti, zda cena souhlasí s obecnou hodnotou co do doby rozhodující, úplně na vůli, chce-li vycházeti z vyšetřené obecné hodnoty na místě z ceny (arg. slova »může úřad vyměřovací« ...).
Již ze samého znění § 8, odst. 1, jakož i § 10 dávk. ř., zvláště však protivou k hořejším předpisům § 8, odst. 2, jakož i § 11, odst. 4, jimž dán jest ráz předpisů kogentních, lze jasně seznati, že právní nárok, aby místo ceny počítáno bylo s hodnotou, poskytuje se straně jen v posled ních případech, kdežto po rozumu § 8, odst. 1 a § 10 nelze vůbec mluviti o takovémto právním nároku.
Jest tedy zcela bez významu, uplatňuje-li stížnost, že v daném případě jsou tu zákonné podmínky vymáhaného nahrazení ceny hodnotou ve smyslu § 10 dávk. ř., poněvadž po zákonu, jsou-li tu tyto podmínky, vzchází úřadu vyměřovacímu toliko právo, nikdy však také právní povinnost, aby vyšetřil přírůstek hodnoty na podkladě obecné hodnoty.
Dle toho nelze shledati nezákonnost v tom, že nebylo vyhověno požadavku strany, aby při vyšetření přírůstku hodnoty vzata byla za podklad jiná hodnota, nežli smluvená zcizovací cena.
Stížnost má ovšem za to, že může svůj domnělý právní nárok opříti i o čl. 5 prováděcího nař. Avšak v příslušných ustanoveních tohoto nařízení, jež mají jedině sloužiti provádění §§ 5 a násl. dávk. ř. a jež svým obsahem jsou jen opakováním zákonných předpisů, třeba ne zcela přesným, není dle názoru soudu obsaženo nic, co by se mohlo považovati za věcnou odchylku od hořejších zákonných předpisů, tak že netřeba rozebírati otázku, mohlo-li by vůbec a do jaké míry by mohlo nějaké ustanovení prováděcího nařízení, přesahující snad meze zákona činiti nárok na platnost.
Z těchto důvodů musela se stížnost zamítnouti jako bezdůvodná.

Citace:

č. 7371. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 859-863.