NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13098.

Ani při exekuci na základě mimosoudní výpovědi není třeba, by vymáhající věřitel v návrhu podal průkaz, že jde o některou z výjimek § 31 zákona o ochraně nájemců, a nemůže dlužník v exekučním řízení uplatňovati, že vypovídaná místnost jest pod záštitou zákona, když nepodal námitky, kde jediné tuto hmotněprávní námitku mohl uplatňovati.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1933, R I 1184/33.)
Soud prvé stolice povolil exekuci vnuceným vyklizením najatých místností na základě mimosoudní výpovědi vymáhajícího věřitele. Rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. Důvody:
Jde o exekuci vnuceným vyklizením najatých místností, kterou první soud povolil na základě mimosoudní výpovědi vymáhající strany ze dne 17. srpna 1933, dané povinnému ke dni 15. září 1933. Rekursní soud exekuční návrh vymáhající strany zamítl, uznav sice, že nebylo třeba, by mimosoudní výpověď obsahovala též návrhy v § 562 c. ř. s. uvedené, a že i jinak mimosoudní výpověď vykazovala veškeré náležitosti v §§ 565 a 562 c. ř. s. vyžadované, ale zaujav stanovisko, zastávané v rozhodnutí čís. 6633 sb. n. s., že za platnosti zákona na ochranu nájemníků jest na vypovídající straně, která se domáhá povolení exekuce na základě mimosoudní výpovědi, proti níž nebyly podány v čas námitky, by v exekučním návrhu podala průkaz, že v dotčeném případě jde o jednu z výjimek v § 31 zák. o ochr. náj. uvedených. Než od tohoto názoru, vysloveného v příčině soudní i mimosoudní výpovědi v rozhodnutích čís. 6076 a čís. 6633, se nejvyšší soud uchýlil v rozhodnutí čís. 10655, v němž vyslovil a zevrubně odůvodnil názor, že, nepodá-li nájemce námitky proti soudní výpovědi, vejde příkaz v ní obsažený v moc práva, a že nemůže nájemce hmotněprávní obranu, kterou měl uplatniti námitkami, vznášeti teprve v exekučním řízení, ať rekursem nebo žalobou — a že pronajímatel, vydobyvší si pravoplatnou výpověď, nemusí za účelem povolení exekuce ještě prokazovati, že nejde o byt nebo místnost podléhající ochraně. K tomuto názoru dospěl nejvyšší soud zejména v uvážení, že ustanovení zákona na ochranu nájemníků (§§ 1 a 7 druhý odstavec) chtějí chrániti nájemníka, pokud ochrany užiti chce a ji potřebuje, ale nebrání mu, by se ochrany, kterou má, dobrovolně nevzdal pro určitý již nastavší případ a podřídil se výpovědi tím, že se vzdá námitek proti ní, ať to učiní výslovně nebo mlčky, tím, že námitky nepodá. Co bylo v tomto rozhodnutí, k němuž se odkazuje, řečeno o soudní výpovědi zakládající exekuční titul (§ 1 čís. 4 exek. řádu), platí i o mimosoudní výpovědi, jestliže nabyla účinku výpovědi soudní podle § 565 odstavec třetí a čtvrtý c. ř. s. a zakládá-li tedy exekuční titul podle § 1 čís. 18 exek. řádu. Výpověď z nájmu může býti dána soudně nebo mimosoudně (§ 561 c. ř. s.). V obojím případě může se vypovězený brániti námitkami (§§ 562 a 566 c. ř. s.). Není v zákoně podkladu pro názor, že by co do námitek byl rozdíl mezi výpovědí soudní a mimosoudní. Nepodal-li vypovězený námitky, nemůže doháněti teprve v exekučním řízení, co zameškal. Ani při mimosoudní výpovědi není tedy třeba, by vypovídající v exekučním návrhu podal průkaz, že jde o některou z výjimek v § 31 zák. o ochr. náj. uvedených, a může nájemce v exekučním řízení rekursem uplatňovati, že vypovídaná místnost jest pod záštitou zákona, když nepodal námitky, kde jedině tuto hmotněprávní obranu mohl uplatniti. Tak bylo již vysloveno také v rozhodnutí ze dne 21. září 1933 č. j. R I 843/33-1 (čís. 12826 sb. n. s.). Právem uvádí stěžovatel v dovolacím rekursu, že by ani nebylo možné podati v tomto případě průkaz o tom, že vypovězené místnosti nepodléhají zákonu o ochraně nájemníků. V případech v praxi nejčetnějších, totiž kde jest otázka ochrany či nedostatku ochrany pochybná a sporná, může býti řešena jen soudem, ale k tomu není určeno řízení exekuční.

Citace:

č. 12776. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 115-115.