§ 18. Zásada legalitní či opportunitní?

Vytknuvše v předešlé kapitole všeobecné zásady, na nichž instituce st. zást. spočívá, docházíme k otázce, dle jaké zásady má stát. zást. postupovati vzhledem ke konkrétnímu porušení veř. zájmu určitým činem trestním, tedy v řízení trestním.
Základní otázka, kterou je nám tu s hlediska veřej. zájmu řešiti, jest, má-li platiti zásada legalitní či opportunitní. Otázky té bylo se již v kapitolách předcházejících povšechně dotčeno.
Jedná se hlavně o to, může-li st. z. v konkrétním případě odchýliti se od platného zákona ve prospěch obviněného a z důvodu slušnosti, vhodnosti atd. upustiti od jeho stíhání.
O důvodech, které se pro takový postup uvádějí, bylo již shora
mluveno.
Je jisto, že st. z. bude tu míti větší akční volnost nežli soudce. Jeť mezi těmito orgány trestní péče zásadní rozdíl spočívající v tom, že, jak již bylo uvedeno, zastupuje st. z. proměnlivý zájem veřejný, kdežto soudce je vykonavatelem více méně ztrnulého předpisu zákonného a dále, že st. z. je justičním orgánem správním, tedy úředníkem, jenž v mnohém ohledu blíží se postavení úředníka ryze správního. A že vlastním úkolem úředníka správního je, aby dle svého volného uvážení přihlížel v rozsáhlé míře k ochraně veř. zájmů, je známo.
Musíme tedy zásadně připustiti možnost, aby st. z. alespoň v určitých případech mohl jednati jako úředník správní, tedy zejména i přihlížeti (do určitých mezí) k důvodům účelnosti a vhodnosti dle svého volného uvážení (srv. § 90, 109 tr. ř. »shledá-li« atd.)
Bylo dále uvedeno, že v postavení st. z. je jakási jednostrannost, spočívající právě v tom, že má st. z. sloužiti v první řadě zájmu veřejnému.
Poukázali jsme již častěji na to, že každý trestní předpis vznikl z křižujících se zájmů veřejných a soukromých a bude tedy na st. z., aby v prvé řadě věnoval svou pozornost oněm součástkám trest. předpisů, které děkují svůj vznik zájmům společným.
Jinak je tomu u soudce. Pro toho je rozhodný nejen zájem společný, nýbrž i soukromý zájem obviněného. Musí proto v daném případě přihlížeti stejně k oběma těmto zájmům a nebude po případě ochoten uznati sebe pádnější poukazy st. z. stávající zvláštní zájmy společné, nelze-li s nimi srovnati zájem obviněného, vyjádřený v určitém předpisu trestním. Jeho měřítkem je zákon a k zájmům společným nebude moci přihlížeti do větší míry, nežli toho platný zákon připouští. Ovšem poskytuje tr. ř. v § 258 i soudci, aby v konkrétním případě rozhodoval dle volného uvážení. Leč toto soudcovské uváženi je zcela odlišné od uvážení st. z. — justičního úředníka správního — a marně pokoušejí se zastánci zásady opportunitní dokazovati, že je i soudci dána možnost, aby hověl požadavkům vhodnosti, účelnosti atd., i tam, kde toho platný zákon nedovoluje. Soudce může jen v mezích zákona volně se pohybovati, volně uvažovati a bude tedy toto uvažování soudcovské spočívati v tom, že konkrétní případ cestou logickou pomocí interpretačních pomůcek atd. bude subsumovati pod určitý zákonný předpis. Pokud lze i u soudce připustiti jistou výjimku, bude v odst. 4 uvedeno.
Než vraťme se k naší otázce. Má st. z. postupovati dle zásady legalitní či opportunitní? Má stíhati každý trestní čin, či může-li činiti výjimky a určité činy nestíhati?
1) Z toho co o povaze postavení st. z. bylo právě řečeno, jde, že by nebylo zásadních námitek proti tomu, aby st. z. postupoval dle principu opportunitního a v jednotlivém případě dle svého volného uvážení rozhodoval se pro stíhání neb nestíhání. Zajisté že by měl způsob ten do sebe řadu výhod. Mohl by st. z. rozsáhlou měrou přihlížeti k současným potřebám a zájmům lidské společnosti a korigovati tak zastaralé, nevhodné a mravnímu citu odporující zákony tím způsobem, že by v případech obzvlášť do očí bijících vůbec trestního stíhání nezavedl.
2) Leč neomezenému výkonu tohoto práva kladou se v cestu vážné námitky. Nutno uvážiti, že zákon byl vydán k tomu konci, aby byl skutečně také zachován a že nejedná se tedy toliko o nějakou úřední instrukci neb direktivu, která by jen v hrubých rysech stanovila meze zájmů soukromých a společných. Zákon byl zdělán i pro lid, jeho znalost se předpokládá (§ 2 tr. z.) a znamená pro zločince nejen hrůzu ale i ochranu (magna charta) a záruku, že bude mu stejně měřeno jako jinému pachateli, jenž se dopustil stejného činu trestního.1 Stát, který dovoluje neb mlčky trpí nezachování zákona, podkopává sám půdu, na níž tento pilíř společenského života spočívá. Zákon musí býti ve vážnosti, musí býti respektován nejen od zločinců ale i od úřadů samých. Škoda nedbáním jeho pro celou společnost vzniklá nevyváží daleko prospěch, který snad tomu kterému zločinci z jeho nešetření vznikl.
3) Ovšem vše to platí jen o zákonech jasných, určitých, žádné pochybnosti nevzbuzujících, tedy o předpisech, jež postihují věrně všechny určité konkrétní případy. Jinak bude, je-li zákon do té míry kusý, nejasný, pochybný, že nedá se určitý případ předpisy jeho vůbec postihnouti aneb jen nespolehlivě. V odstavci o výkladu jsme se zmínili, že zákon trestní v celé řadě předpisů je nejasný, připouští různý výklad a že zejména nevytyčuje v přečetných případech přesných hranic mezi činnosti pravoměrnou, bezprávně beztrestnou a bezprávně trestnou, dále mezi porušením a pouhým ohrožením spol. zájmů.
4) Bylo již podotčeno, že tato nejasnost bývá mnohdy stupňována ještě tím, že se společné zájmy, které sloužily dotyčnému trest. předpisu za základ, zatím změnily aneb v okamžik posuzování případu jsou zcela jiné, takže zákon takový jevi se pak skutečnou anomalií. V případě takovém ovšem o zákonu v pravém smyslu slova nebude lze mluviti. Zákon takový je zákonem toliko formálně, materielně však litera jeho je mrtvá a bezcenná. Společnost lidská nejen není dotčena jeho nezachováním, nýbrž s nešetřením jeho souhlasí a dokonce ráda je vidí. Zde tedy bude možno všem orgánům trestním, tedy nejen st. z., nýbrž i soudci, přihlédnouti ke všem účelům vhodnosti a účelnosti, pokud se tu naskýtají.
5) Shora (kap. 13) jsme uvedli, že trest je nesporně na místě v případech, kde se jedná o převahu zájmů negativních. Za to pochybnější v příčině trestání jsou případy, kdy jе rovnováha mezi zájmy positiv. a negat. Nespravedlivým dokonce bylo by trestati činnost, u níž nastala převaha zájmů posít. Vznikla sice i v tomto posléz uvedeném případě porucha některého zájmu společného, současně však tak značná podpora zájmů posit., že by stíhání (trestání) oné poruchy neodpovídalo zájmu veřejnému. Jeť trest reakcí lidské spol. oproti poruše spol. zájmů, leč tato reakce vyžaduje, aby zlo, jež pachatel za svůj čin má utrpěti, nebylo v nepoměru s dobrem, jež svým činem způsobil. Vždyť je pachatel též ochrany potřebný člen lidské spol.2 a trestání jeho musí býti úměrné (proporcionální) ke zlu a dobru, jež byl svou činností vzhledem k lidské společnosti způsobil. Nastala-li v konkrétním případě převaha zájmů positivních, je zájem společnosti na potrestání pachatele zcela minimální neb vůbec žádný. Budou tedy vlastním polem pro opportunitu ony pochybné případy v kap. 13 odd. A, B. uvedené, jež výslovným předpisem zákona rozřešeny nejsou a kde nutno ze všeobecných pravidel o kolisi zájmové vyvozovati, zda konkrétní činnost v okamžik, o který se jedná, je pravoměrná (beztrestná). Jak známo, jsou na př. hranice mezi рravoměrností a zmenšenou trestností velice nejisté a časově kolísavé (A I), případ je tedy pochybný a nelze proto ničeho namítati, jestliže st. z. shledav v konkrétním případě, že je tu obzvlášť intensivní ušlechtilá (nesobecká) pohnůtka, rozhodne se daný případ nestíhati. Podobně tomu bude, jestliže v konkrétním případě vystupují obzvlášť zřetele hodné oprávněné zájmy soukromé (А II.)
6) Vždy však tato převaha zájmů posit. musí býti způsobena činností pachatelovou a také jen v takovém případě možno opportunitu připustiti, nikoliv tedy, vznikají-li zájmy na nestíhání konkrétního případu z důvodů, jejichž vznik a existence leží mimo dosah vůle pachatelovy. Tyto nahodilé, u příležitosti určitého deliktu se dostavivší zájmy na potlačení určitého trestního činu nelze bráti v souhrn úvah st. zást. a ony také nemohou přicházeti obviněnému k dobru. Byloť by nejvýš nemorální a neodpovídalo by zásadě mravního citu, spravedlnosti a rovnosti mezi stejně se provinivšími zločinci, aby mohl jednotlivý z nich těžiti z těchto nahodilostí, na jichž vzniku nemá žádné zásluhy.
Tomu by bylo na př., kdyby měla pachateli prospěti nahodilá politická konstelace, současné zahraniční poměry, nedostatečná technika vyšetřovací (komplikovanost, nesnadnost trest. řízení), nákladnost procesních útrat, nahodilé onemocnění pachatelovo atd. Vyskytující se tu parciální zájmy (na př. státní, politické) ustupují daleko za zájmy ethické, které by byly tímto nahodilým favorisováním určitého deliquenta hrubě porušeny.3
Ovšem mluví se mnohdy o těchto podružných zájmech i v případech, ve kterých zájmy takové nejsou mimo dosah zájmu pachatelova, nejsou tedy nahodilé, nýbrž pachatelem přímo chtěné, obmýšlené. Na př. mohou pachatele samého ovládati při činu pohnutky státní, politické, sociální atd. (Viz kap. 13 А I). Budou tu pak ovšem tytéž důvody státní, politické a sociální přimlouvati se za použití zásady opportunitní a zde také zásada ta bude zcela na místě.
Bude tedy st. z. uvažovati, má-li zavěsti a pokračovati v trestním řízení ve všech pochybných případech shora v kap. 13 odst. A I, II а В uvedených a řízení zavede jen tehdy, dojde-li — uváživ všechny současné (změněné) poměry a zájmy — k přesvědčení, že je tu převaha zájmů negativních (kap. 13. odst. C.), při čemž zájmy nahodilé, činností pachatelovou nevyvolané nechá bez povšimnutí. Posléz uvedené zvláštní, nahodilé zájmy bude lze přivésti k platnosti toliko cestou mimořádnou, abolicí a amnestií. Ostatně, jak bude ještě uvedeno, poskytuje i jinak platný tr. ř. dostatečných prostředků, aby učinilo se těmto nahodilým zájmům zadost (srv. i kap. 13, odst. D).
7) Z uvedeného vychází, že o opportunité lze jen tehdy mluviti, jedná-li se o zájmy, kterých nelze vyčísti z určitého pochybného trest. předpisu, tedy o zájmy, na něž zákonodárce při sepisování zákona vůbec nepomýšlel, neb které v době vzniku zákona vůbec nepozůstávaly neb v jiné formě nežli v době nynější.4
Nelze sem tedy zahrnovati případy, při kterých vychází se ze stejných předpokladů, ze stejných zájmů, (důvodů, účelů), z kterých i zákon sám vyrostl. Tu by se mohlo jednati toliko o liberální vyklad některého pochybného předpisu trestního, tedy o zásadu legalitní.5
Lze tedy mluviti o opportunitě a nebude st. z. stíhati na př. nucenou operaci na zraněném vojínu v době války, nucené očkování (i tam, kde zákonem nebylo ještě dovoleno) v době epidemie neštovic, nucené léčení prostitutky Salvarsanem v době šíření se pohlavní nákazy, menší krádeže polních plodin v době úrody, krádež cizích diplomatických listin v době hrozící války s tímto cizím státem atd. Jedná se tu o ušlechtilé (nesobecké) pohnůtky, o sledování vyšších cílů, které nikoli platný zákon, za to však současné poměry a zájmy lidské společnosti uznávají za okolnosti všeho zřetele hodné.
8) Je otázka, zda může st. z. postupovati též směrem opačným, totiž v neprospěch obviněného a to tehdy, změnily-li se v jeho neprospěch zájmy společné. Je důsledné, že tytéž úvahy, které přivodily liberálnější, mírnější posuzování ve prospěch obviněného, mohly by v obráceném případě vyžadovati zakročení přísnější.
Tak na př. v době války, neúrody, epidemií, vnitřních nepokojů, při vzrůstání zpustlosti, stoupání kriminality v příčině určitých deliktů6 atd. budou společné zájmy vyžadovati nutně toho, aby na některé činy bralo se měřítko přísnější a proti jednotlivým pachatelům postupovalo se s větší rozhodností než v době normální.7
Ocitáme se tu na místě, kde se bude činnost st. z. rozcházeti nápadně s činností soudcovou. St. z. věren jsa svému poslání hájiti současné zájmy veřejné8 bude musiti přizpůsobiti ráz a intensitu svého stíhání těmto poměrům, zastávati stanovisko přísnější a postupovati tedy v pochybných skutkových podstatách v neprospěch obviněného, kdežto soudce stejně jako dříve zůstane celkem těmito poměry nedotčen a při výkladu pochybných předpisů bude k nim přihlížeti jen potud, pokud by tím netrpěly oprávněné zájmy obžalovaného.9 Tak bude na př. st. z. v době vnitřních nepokojů stíhati hození kamenem se strany demonstranta po případě jako zločin dle § 87 tr. z., kdežto soud shledá v tom toliko přestupek dle §§ 8, 411 tr. z. neb bude žalovati brojení proti úřadu jako přečin dle § 300 tr. z. a soud uzná toliko na přestupek dle č. V zák. z 17/12. 1862 č. 8 ř. z. z 1863 atd.
Byloť již řečeno, že v povaze st. z. spočívá jistá jednostrannost a nelze tudíž zásadně pozastavovati se nad tím, zkonstruuje-li st. z. v pochybnosti případ dle potřeb veř. zájmu, tedy jednostranně.
9) Bylo mnoho jednáno o tom, lze-li st. z. bez obav svěřiti právo, aby takto účelně dle svého volného uvážení rozhodoval o záležitostech k rozhodnutí mu přikázaných.
Byloť poukazováno na jeho odvislé postavení vůči ministerstvu práv a činěny proto leckde podněty, aby bylo st. z. organisováno samostatněji na způsob neodvislých soudců. Srv. na. př. § 42 uhers. tr. ř., dle něhož přísluší poškozenému právo, podati proti zastavovacímu usneseni st. zast. do 8 dnů u vrch. stát. zast. stížnost a domáhati se toho, aby vrch. stát. zast. poukázalo stát. zast. k podání obžaloby. Názor ten nepokládám za správný. Zvláštní povaha úřadu st. zast. vyžaduje totiž jisté pružnosti, ohebnosti a přizpůsobivosti zájmům veřejným a těžký, složitý apparát organický a instančně upravený u úřadů soudních by jistě této instituci nesvědčil.
Tu nelze vyloučiti zásadně ani zasahování ministerstva spravedlnosti v určitý případ, pokud jen jedná se o účelné rozhodnutí nějakého pochybného případu, neboť zásada jednoty st. z. nepřipouští nějakého rozlišování mezi jednotlivými členy této organisace. Nelze též přehlédnouti, že min. práv. jako člen společného ministerstva, v němž se sbíhají veškery zájmy lidské společnosti určitého státu, bude moci správněji posouditi zájmy veřejné10 a proto účelné pokyny pro st. z. vydávati. (Dle § 87 osn. tr. z. může min. sprav. v případech tr. činů dle § 86 tr. z. naříditi stíhání. Podobně i dle § 85 odst. 2 a § 158 osn. tr. z.).
Strach před zneužitím akční volnosti se strany st. z. je zajisté neodůvodněný.11Nedůvěra, o které se tu mluví, je obvyklým zjevem vůči všem orgánům, jimž přísluší initiativa, zkušenost však učí, že st. z. důvěry v ně kladené dosud nezklamali.
Vždyť moderní st. z. není již dávno pouhým nástrojem dočasné vlády. I on pracuje s pokrokem doby, je si vědom stále více svého zodpovědného postavení, vidí, jak kolem něho rodí se nové theorie, jež spatřují v jeho postavení něco více a něco ideálnějšího, nežli neúprosného stihatele zbloudilých údů lidské společnosti. Stálý ohled na veřejné zájmy činí ho lidštějším, rozvážnějším, kosmopolitičtějším.
Ostatně přijetím našeho názoru, že st. z. v žádném případě ve vyložených případech od zákona odchýliti se nesmí, důvěra ta bude jen posílena, neboť i obviněný v takovém případě smíří se se svým osudem, věda, že se mu měří jen dle zákona, stejně jako druhému a že nemůže počítati ani na větší blahovůli ani na horší nakládání nežli zákon dovoluje (moment sociálně-výchovný).
10) Dlužno nyní zkoumati, zda-li tyto naše názory lze uplatniti v rámci platného trestního práva.
Téměř všeobecně se přijímá, že v zákoně našem platí zásada legality. Vyvozuje se tak z § 34 a § 87 tr. ř. (slovo »alle«). Poukaz na tento předpis nebyl by ovšem dosti přesvědčivý a dostačitelný. Neboť ustanovení, že st. z. je povinen zkoušeti a stíhati všechna oznámení, jež ho došla, je jen rubem a důsledkem práv a povinností občanů a veř. úřadů (§§ 84, 85, 86 tr. ř.) činiti vůbec trestní oznámení. Též není tím vyloučeno, že by nemohl st. zástupce přes to v pozdějším stadiu trestního řízení, na příkl. při zastavování (§ 90, 109, 112 tr. ř.) předsejíti dle zásad účelnosti.
Že v našem tr. řádu platí v principu zásada legality, lze však dokázati negativně, důkazem a contrario. Byloť již nahoře uvedeno, že v povaze st. z. jako zástupce veř. zájmu spočívá, aby všeobecně, pokud zákon výslovně nestanoví zvláštních výjimek, stíhal veškerá porušení zákona. Ježto pak zákon nikde žádné takové výjimky nestanoví,12 platí princip všeobecného bezvýminečného stíhání všech trestních činů. Výjimky takové mohly se především stanovití již v původním trestním zákoně z r. 1852 a mohlo se tak vzhledem k poměrům zatím změněným státi alespoň trestním řádem z r. 1873 neb některým pozdějším zákonem z oboru hmotného práva.
Leč nestalo se tak a tímto mlčením dal právě zákon zjevně na jevo, že nechce, aby bylo od všeobecné zásady legalitní odchylováno. Ale zákon nechtěl býti též upjatý vůči snahám volajícím stále silněji po ochraně obviněného ve smyslu principu opportunitního a proto vycházeje této snaze všemožně vstříc, stvořil v trest. zákonu a později i v tr. řádu řadu ustanovení sloužících této ochraně obviněného (srv. kap. 13, D). Existence těchto opatření, činících použití zásad účelnosti do jisté míry zbytečným, svědčí nejlépe o tom, že. si zákon nepřál, aby se v ochraně obviněného šlo nad tyto krajní hranice a že tudíž za platnosti těchto humánních předpisů vlády opportunity si nepřeje.
Jestliže tedy na př. zařadil zákon jisté zřetele hodné okolnosti, v příčině jichž chtějí míti theoretikové platnost zásady opportunitní, toliko mezi okolnosti polehčující (na př. útlý věk, bída, zanedbané vychování, nepatrná škoda), dal tím na jevo, že si nepřeje, aby v těchto případech ve smyslu zásady opportunitní scházelo vůbec se stíhání a trestání pachatele, ježto by to byl jinak v zákoně výslovně uvedl.
V jiných případech zase chtěje vyhověti zřetele hodným poměrům příbuzenským, stanovil formu deliktu jako soukromožalovatelného vztažně ke zmocnění stíhatelného a kromě toho chrání tyto zájmy i ustanovením §§ 152 a 153 tr. ř. a jinými, na př. § 216 tr. z., §§ 189, 525 tr. z. atd.
Ohledy politické a státní nalézají náležité ochrany na př. ve formě deliktů ke zmocnění stíhaných a ustanovením § 151 č. 2 tr. ř., dle něhož státní úředníci mohou výpověď odepříti a tak zameziti prozrazení státního tajemství13 a zápletky s cizinou.14 Témuž účelu slouží na př. potřeba souhlasu ke stíhání v deliktech dle čl. V. zák. ze 17/12. 1862 č. 8 ř. z. z 1863 a příslušnost porotních soudů pro delikty politické atd.
Osobní poměry obviněného, na př. těžká, choroba, nalézají ocenění v ustanovení § 398 tr. ř. (sistování výkonu trestu), §§ 401—402 tr. ř. (odklady trestu), nař. min. sprav. z 1902 (prominutí trestů nezletilcům).
Tyto a podobné případy uvádí Mayer I. žádaje, aby použito bylo ohledně nich principu opportunitního. Máme za to, že náležité užití předpisů tr. ř. učiní v mnohých případech zde uvedených tento požadavek zbytečný.
Jiné případy tam a jinde (Sulin) uvedené patří mezi t. zv. případy pochybné, při nichž ovšem opportunity bude lze užíti. Tak na př. krádež předmětu věci nepatrné15 atd.
Z uvedeného jde, že i dle platného tr. práva nesmí st. z. v případech nepochybných odchýliti se od zákona.16 Jinak je tomu v případech pochybných. I naše trestní zákony znají takovéto případy.
Uvádíť § 31 odst. 3 tr. ř., že má st. z. v pochybných případech, jedná-li se o zavedení neb zastavení vyšetřování nebo také jen o jednotlivé důležité vyšetřovací kroky, podati stát. zást. zprávu a jeho pokyny se říditi. Jest důvodno souditi, že jsou to ony pochybné případy ve smyslu shora uvedeném, neboť pokud by pochybnost pozůstávala toliko z takových faktických neb právních okolností, jež by se daly jednoduchou interpretací ze zákona samého vyvoditi nemělo by smyslu, aby je st. z. předkládal vrch. st. zast. »k udělení pokynu,« neboť znalost zákona se u něho samozřejmě předpokládá. Zákon tu má tedy patrně na mysli ony pochybné případy, při nichž spolurozhodují i okolnosti mimo trestní právo stojící, tedy změněné zájmy veřejné. V příčině té poukazuje se na to, co shora o ingerenci min. spravedlnosti bylo řečeno.
Dále ustanovuje § 12 instr. pro st. z., aby st. z. při všech návrzích pečlivě zkoumali zákonnost a účelnost. Poukaz účelnosti se týkající vztahuje se zajisté opětně jen na ony pochybné případy, v kterých ohled na zákon selhává.
I po vydání tr. řádů neustala otázka tato býti předmětem stálých a živých kontraversí, jak se ukázalo zejména na 29. sjezdu německých právníků, kde po velmi bojovné debatě přijato na konec usneseni, jímž zásadně setrváno na principu legality. Srv. pozn. 268.
Osnova něm. tr. řádu připouští ve více případech povážlivé prolomení principu legality ve prospěch opportunity. O tom bylo již shora jednáno. Dle § 1. uhers. tr. ř. může býti zavedeno trestní řízení jen proti tomu, proti němuž svědčí závažné podezření.
Osnova našeho tr. z. založena je na zásadě legalitní, stanovíc toliko na několika místech (§ 87 odst. 1.17, § 85. odst. 2.18, § 88 odst. 2.19, § 158.20 a § 333 odst. 3.21 výjimky a tyto výjimky jsou právě potvrzením pravidla o legalitě, — Podobně i uherský trestní zákon v § 7 č. 2 a § 9 tr. z. Srv. můj spis »Trestní soudnictví na Slovensku« § 4. VIII.
Nový vojenský trestní řád stanoví rovněž zásadně legalitu jako základnu a dovoluje jen nepatrnou výjimku z této zásady.22.
Z toho je patrno, že nedovedly ani sebe modernější a liberálnější názory otřásti tímto základním pilířem tr. řádu, což svědci o tom, jakou váhu klade lidská společnost na zákon, v němž vidí záruku rovnosti a spravedlnosti vůči všem občanům.

Zkušenost ukazuje, že i obviněný spřáteluje se v takovém případě se stíháním, věda, že se mu tím žádná křivda neděje a že od zákona nemohl ničeho jiného očekávati. — Nelze proto souhlasiti bez výhrady s Amschlem, jenž v článku »Das Problem der Staatsanwaltschaft« (G. Z. 1905 str. 187) praví: Měl-li by býti princip legality vůdčí hvězdou stát. zast., přišel by v rozpor se svou nejvznešenější povinností, hájením veř. zájmu.
Obecnému zájmu nesmí býti svoboda jednotlivcova bez ochrany vydána v šanc (Liszt 1. с.)
Nebude ovšem nahodilým favorisováním pachatele, nebude-li na př. st. z. při konkurenci více deliktů přihlížeti na spolukonkurující nepatrný delikt, jenž by na výši trestu neměl pravděpodobně žádného vlivu (srv. §§ 67 a 68 odst. 2 osn. tr. z. d §§ 34, 35 tr. z. a § 265 tr. ř.
Srv. § 4 nař. Nár. výb. z 5.11.1918. č. 28 sb. z. a n. o amnestii. »Soudy i úřady veřejné žaloby počínejtež si při tomto rozhodnutí bez úzkoprsosti.«
Gleispach 1. c. G. Z. 1909 str. 337: »Legalitni zásada je základním pilířem neodvislé a účinné trestní péče právní.« — Srv. Storch, 1. с. jenž zastává bezvýjimečně legalitu, poukazuje hlavně na povinnost státu k výkonu práva trestního.
Sr. na př. hromadné krádeže na drahách a poštách, na jejichž potlačení byla v poslední době vydána min. sprav. celá řada zostřujících nařízení.
Srv. nař. min. rady č. 1120/19 (věstník min. sprav. v 1. 3. 1919 č. 3) o přísném stíhání všech jednání, jež by byla s to ohroziti společnost a veřejný pokoj v republice (zejm. lichvy).
Kallab, Několik poznámek... (Právník 1903 str. 771) praví: Nezastupuje tedy soud zájem státu na trestním stíhání, nýbrž st. zástupce.
Tuto diskrepenci nelze předem zamítati a nad ní se pozastavovati. Můžeť obžaloba sama vykonati své poslání, na př. míti funkci výstražnou, odstrašující atd.
Srovnej výnosy vydané ve spol. srozumění s jinými súčastněnými ministry.
Kautely proti zneužití jsou zejména: trest sankce §101 tr. z., dozorčí stížnost, zákon o zodpovědnosti ministerské, veřejné mínění (tisk), podpůrná obžaloba, kontrola se strany soudu atd. V článku »Der Einspruch gegen die Anklageschrift« (G. Z. 1915 str. 97) dokazuje dr. Höpler na základě statistických dat, že počet námitek proti spisům obžal. a subsid. žaloby stále ubývají a vyvozuje z toho, že zařízení st. z. se osvědčilo a že vyhovuje potřebám obyvatelstva.
Jinak již osnova tr. z. Toliko v ustanovení §§ 487 a 493 tr. ř. spatřuje se skutečné prolomení zásady legalitní k prospěchu oportunity. Avšak lze za to míti, že i zde možno připustiti oportunitu toliko v případech pochybných, jež budou zejm. u politických deliktů velmi časty. Proto opatrnost, kterou tu zákon přikazuje stát. zástupci, je zcela na místě. S druhé strany nelze však jen zase pustiti se zřetele, že týž ohled na veřejné zájmy může ospravedniti i přísnější postup státního zástupce v jiných rovněž pochybných případech. Srv. i zák z 24. 7. 1919 č. 442 sb. z. a n. o objektivních nálezech v řízení trestním.
Srv. známý proces Švihův, kde otázka tato hrála velkou úlohu.
Dle osn. tr. z. může zde min. sprav. stíhání potlačiti.
V četných případech sem spadajících bude lze užíti předpisu dle § 2 tr. z. (nouze, neodolatelný nátlak, pochybnost o příčetnosti atd.)
Srv. též výnos min. sprav. z 25. 11. 1873 č. 14956. jenž praví: Nic nebylo zákonodárství vzdálenějšího nežli úmysl, zůstaviti jednotlivým orgánům stát. zast. libovolné nakládání v příčině stíhání trestních činů. V podobném smyslu vyslovil se i Glaser v panské sněmovně 19. 2. 1873.
Min. sprav. může naříditi stíhání, dopustí-li se cizinec v cizině některého činu v § 86 tr. z. neuvedeného, je-li vydání neproveditelno a trestnost neb stíhání pachatelovo není dle práva místa činu vyloučeno.
I tu děje se stíhání k nařízení min sprav.
St. z. může od stíhání upustiti, neuznal-li by soud pravděpodobně na přísnější trest než je onen, jenž byl v cizině již vykonán.
Stíhání přečinů dle § 154 neb 156 tr. z. děje se i u tuzemce, jenž se jich dopustil v cizině a směřoval-li čin proti osobě veř. služby cizího státu, toliko na nařízení ministra spravedlnosti.
Byla-li uražena osoba veřejné služby atd., nemůže st. z. stíhati tento k zmocnění stihatelný delikt, jestliže uražený úředník podal sám soukromou žalobu.
Zákon ukládá vojenskému veliteli za povinnost, aby bezpodmínečně stíhal trestní činy k jeho vědomosti došlé. Výjimečně možno vyloučiti lehčí delikty z trest. stíhání v případě konkurence s těžkými, v předpokladu, že tyto lehčí delikty s ohledem na jejich bezvýznamnost oproti těžším pro výměru trestu jsou nezpodstatné. Srv. i uherský tr. z. v příčině mladistvých.

Citace:

Pro žaloby hypotékární jest soud okresní příslušným bez ohledu na výši pohledávky (§§ 81., 91., 95. j. n.). Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1910, svazek/ročník 19, číslo/sešit 7, s. 354-355.