NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Čís. 13934.

Jde-li o vydržení práva k věci, jež přešla ve vydržecí době z vlastnictví osoby neprivilegované do vlastnictví osoby privilegované (§ 1472 obč. zák.), jest vydržecí dobu počítati úměrně.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1934, Rv II 831/34.)
Co do předchozího děje se odkazuje k rozhodnutí čís. sb. 12726. Procesní soud prvé stolice uznal po té žalované horní a hutní těžířstvo jako majitele velkostatku R. povinným udržovati na své útraty jez na řece B. v řádném stavu v rozsahu stanoveném zápisem ve vodní knize okresního úřadu ve V. za současného závazku žalobce Karla H-a opraviti onu částku závažky, která snad bude občas vodou vymleta, tento právní stav přiznati a podepsati knihovního vkladu schopné prohlášení, na základě něhož se do moravských zemských desek vkládá na vložce čís. 370 jako na statku služebném a na pozemcích vl. čís. 491 v R. jako na statcích panujících, jako reální břemeno povinnost žalovaného těžířstva jako majitele velkostatku R. k udržování jezu v dobrém stavu, jinak že by na základě tohoto rozsudku vklad ten na žádost žalobcovu byl proveden, bez újmy práv a povinností vyplývajících ze záboru a ze zákona o pozemkové reformě. Důvody: Žalující strana tvrdí, že k vydržení, k vyplnění celé vydržecí lhůty, stačí doba od roku 1893 do června 1929, t. j. doba asi 36 let, poněvadž do dubna 1910 byli majiteli velkostatku jednotlivci, Rudolf K. a Armin P., takže uplynulo nejméně 16 1/2 roku z vydržecí lhůty 30leté, při čemž rok 1893 zůstal nepovšimnut, a od 7. července 1910 do konce června 1929 nejméně 18 3/4 roku z vydržecí lhůty 40leté, takže ve smyslu rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru ve Vídni ze dne 31. července 1872, čís. 7792, rozhodnutí Glaser-Unger čís. 4674, repertorium nálezů čís. 12 podle § 1472 obč. zák. celá vydržecí lhůta prošla dle formule:
(16 1/)/30 + 18 3/4/40 = (66 + 56 1/4)/120 = (122 1/4)/120.
Jest nepopřeno a dražebním ediktem i prokázáno, že majitelé žalovaného velkostatku byli v době od roku 1893 do 9. července 1910 jednotlivci, Rudolf K. a Armin P., kdežto po roku 1910 byl žalovaný velkostatek ve vlastnictví korporací, celulosky ve V. a žalovaného těžířstva, a tu odpovídá zásadě stanovené v § 1493 obč. zák., že se do třicetileté pokud se týče čtyřicetileté vydržecí doby započítává doba právního předchůdce tak, že byla získána, nalézá své pokračování v další promlčecí době uplynulé proti korporacím. V souzeném případě nabyl žalobce pokud se týče jeho právní předchůdci z celkové vydržecí lhůty skutečně alespoň 16 1/2 roku z třicetileté vydržecí lhůty — do dubna 1910 — a doplnil celou vydržecí lhůtu vydržením po dalších 18 3/4 roků doby 40leté — do června 1929 —, takže skutečně po celou vydržecí lhůtu byl v držbě práva, jehož tím nabyl. Ježto takto celá vydržecí lhůta jest prokázána, bylo žalobě vyhověti, aniž bylo nutno, připustiti důkazy o držbě práva předchůdců žalobcových před rokem 1893. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Jde o to, zdali prokázaná doba držby sporného práva stačí k jeho vydržení. Nenapadeno jest zjištění prvého soudu, že vlastníky žalovaného velkostatku byli v době od roku 1893 do 9. července 1910 jednotlivci, Rudolf K. a Armin P., kdežto potom byl žalovaný velkostatek ve vlastnictví korporací, t. j. celulosky ve V. a žalovaného těžířstva. Podle repertoria nálezů býv. nej v. soudu ve Vídni čís. 12 (ze dne 31. července 1872 čís. 7792, sbírka Gl. Ung. čís. 4674), jde-li o to, aby proti neprivilegovanému podle § 1472 obč. zák. právnímu nástupci osoby, která privileje toho požívala, byla započtena pro vydržitele doba, po kterou držbu vykonával ještě proti předchůdci, sluší ji stanoviti podílem (kvotientem), který se rovná poměru doby vydržení proti osobám privilegovaným k vydržecí době proti osobám neprivilegovaným. Prvý soud přidržel se této zásady. Odvolatel napadá tento právní názor, tvrdě, že shora uvedené zásady nelze použíti na souzený případ, ježto tu nejde o přechod služebné reality z osoby privilegované na osobu neprivilegovanou, nýbrž o přechod z osob neprivilegovaných na osoby privilegované. Tato otázka jest v theorii sporná. Ehrenzweig ve svém Systému I. svazek všeobecná část, vyd. z r. 1925 na str. 292, pro případ přechodu z osoby privilegované na osobu neprivilegovanou praví, že bylo sporno, jak se má doba vydržecí počítati, že se však praxe rozhodla pro započítání poměrné, kdežto v obráceném případě, při přechodu z osoby neprivilegované na osobu privilegovanou, praví Ehrenzweig, že úmyslu zákona by odpovídalo prodloužení promlčecí (vydržecí) doby o deset let, že však i tu proniklo v praxi započítávání poměrné. Klang v Komentáři k § 1472 str. 612 praví, že zákon působení přechodu vlastnictví z osoby privilegované na osobu neprivilegovanou a naopak na vydržecí dobu neupravil, že však věci odpovídá při přechodu vlastnictví z osoby privilegované na osobu neprivilegovanou názor judikatury, že totiž má nastoupiti započítávání poměrné, kdežto při přechodu vlastnictví z osoby neprivilegované na osobu privilegovanou odpovídalo by úmyslu zákona prodloužení lhůty o rozdíl mezi vydržením
Civilní rozhodnutí XVI. 73 mimořádným a vydržením řádným, že však judikatura používá i tu započítávání poměrného. Stubenrauch ve svém komentáři vyd. 8 z r. 1903 v poznámce 2 u § 1473 obč. zák. str. 923—924 zastává a podrobně odůvodňuje názor, že v obou případech jest započítávati vydržecí dobu poměrně. V rozhodnutí býv. nejv. soudu ve Vídni ze dne 27. října 1908 Rv VIII 155/8 (Gl. Ung. n. ř. čís. 4356) jest rovněž vyslovena zásada, že při přechodu vlastnictví z osoby neprivilegované na osobu privilegovanou jest dobu promlčecí počítati poměrně (30:40). Odvolací soud přikloňuje se k názoru, že v obou případech jest počítati vydržecí dobu poměrně, ježto podle této zásady počítá se vydržecí doba podle zákonného předpisu odpovídajícího osobní vlastnosti toho kterého vlastníka a ani se nerozšiřuje výhoda propůjčená jen jistým osobám na osoby jiné, ani se přechodem vlastnictví na jinou osobu snad neničí zcela prospěch, který dřívější privilegovaný vlastník již získal, což je zajisté spravedlivé. Nelze také seznati, proč by se měl v té příčině činiti rozdíl mezi případem, kdy vlastnictví přešlo z osoby privilegované na osobu neprivilegovanou, a případem, kdy vlastnictví přešlo z osoby neprivilegované na osobu privilegovanou. Tomuto názoru neodporuje výnos ministerstva financí ze dne 19. září 1853 čís. 14421 (uvedený u Stubenraucha na str. 921 a u Klanga l. c), podle něhož požívá výhody § 1472 obč. zák. fiskus bez ohledu na to, po kom jako právní nástupce zakročuje, neboť tento výnos neuvádí, že by se v případě, když fiskus nastupuje po osobě neprivilegované, neměla doba vydržecí počítati poměrně, t. j. kvotientem podle poměru 30:40, a i v tomto poměrném započtení jest obsažena pro fiskus výhoda stanovená v § 1472 obč. zák. Ostatně tento výnos ministerstva financí týká se jen fisku, není od roku 1902 ve vydání Manzově ani otištěn a jest bezvýznamný, ježto právě stálá praxe a judikatura stojí na stanovisku poměrného započítávání doby vydržecí i pří přechodu vlastnictví z osob neprivilegovaných na osoby podle § 1472 obč. zák. privilegované.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Ve zrušovacím usnesení ze dne 26. června 1933 nebyl vysloven žádný právní názor v otázce doby potřebné k vydržení vzhledem k tomu, že velkostatek přešel z fysické osoby na právnické osoby ve smyslu § 1472 obč. zák. Musil tedy odvolací soud tuto právní otázku sám řešiti. Avšak vývody dovolatelovy nemohou zvrátiti názor odvolacího soudu, jejž sdílí i dovolací soud, a poukazuje se proto dovolatel na příslušné správné odůvodnění napadeného rozsudku.

Citace:

Č. 11681. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 336-339.