Čís. 5174.

Odklad exekuce vyklizením (zákon ze dne 31. března 1925, čís. 51 sb. z. a n.).
Potřebu odkladu netřeba osvědčovati. Lhůtu, na niž odklad exekuce byl povolen, jest počítati, ne-li od pozdější doby, aspoň ode dne, kdy vymáhající věřitel navrhl povolení exekuce.
(Rozh. ze dne 7. července 1925, R I 574/25.)
Firma O. navrhla, by byla odložena až do 11. července 1925 exekuce vyklizením místností, jež měla pronajaty v domě vymáhajícího věřitele v Mariánských Lázních za ročních 45 000 Kč. Soud prvé stolice povolil odklad exekuce do 1. června 1925, rekursní soud k rekursu vymáhajícího věřitele návrh na odklad zamítl, rekurs navrhovatelky pak poukázal na toto rozhodnutí. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu s tím, že povolil odklad vyklizením až do 11. července 1925.
Důvody:
Dlužno především vzhledem k stanovisku, jež zaujal v této věci vymáhající věřitel, připustiti, že zákon ze dne 31. března 1925, čís. 51 sb. z. a n. jest zákonem výjimečným. Avšak nelze přehlédnouti, že výjimečný tento zákon těsně souvisí se zákonem ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. a že sleduje, jak z jeho obsahu jest zřejmo, týž účel, t. j. ochranu nájemníků, jejíž nutnost byla vyvolána poválečnými poměry. Sluší proto zákon vykládati tak, by bylo tomuto účelu co nejvíce vyhověno. Právě proto nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu, že prvou podmínkou povolení odložení exekuce podle tohoto zákona jest, by byla osvědčena potřeba, již chrániti by bylo odkladem exekučního vyklizení místnosti, nehledíc k tomu, že rekursní soud si tu ani nevšiml okolností, jistě rozhodných, že povinná strana sotva by platila nájemné 45 000 Kč ročně za místnosti, jichž by nepotřebovala, že jde o obchod ryze sezónní a konečně, že se otevření obchodu snad protáhlo soudními kroky, podniknutými proti povinné straně. Potřebu bytovou zákon předpokládá, a tato potřeba byla právě příčinou vydání nejen zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. o ochraně nájemníků, nýbrž i zákona ze dne 31. března 1925, čís. 51 sb. z. a n. o odkladu exekučního vyklizení místností. Podle §u 1 zákona ze dne 31. března 1925, čís. 51 sb. z. a n., jenž podle §u 6 (1) nabyl platnosti dnem 1. dubna 1925 a platí do 31. března 1928, a jehož podle §u 6 (2) sluší použiti na tento případ, může soud exekuční na návrh povinného (nájemníka atd.) odložiti exekuci vyklizením najatých neb užívaných místností, nemá-li povinný beze své viny jiné potřebě odpovídající náhrady, anebo, byl-li povolen odklad vyklizení místností, do nichž má se povinný nastěhovati. Trvají-li důvody odložení exekuce i po uplynutí prvé lhůty, lze povoliti odklad druhý a, potvrdí-li politický úřad prvé stolice, že v obci není potřebné náhrady, může býti odložení povoleno po třetí a naposled, a to pokaždé nejvýše na dobu jednoho čtvrtletí. Jiných podmínek zákon nezná, a není přípustno do zákona vnášeti něco, co jeho obsahem není a co nelze v soulad uvésti s jeho duchem a účelem. Měl se tedy rekursní soud rozhoduje o rekursu vymáhajícího věřitele, vzhledem k tomu, že o druhý případ §u 1 (1) zákona ze dne 31. března 1925, čís. 51 sb. z. a n. nejde, omeziti na přezkum otázky, zda nemá povinná strana beze své viny jiné potřebě odpovídající náhrady, a jestliže se mu předložené listiny v tom směru nezdály býti dostatečnými, zrušiti napadené usnesení a další osvědčení naříditi, což by byl učiniti měl tím spíše, když povinná strana již v žádosti za odklad exekuce v M. za účelem osvědčení svého dotyčného tvrzení navrhovala úřední dotaz u obecního úřadu (Slova §u 1 (2) zákona ze dne 31. března 1925, čís. 51 sb. z. a n.: »buďtež na vyzvání soudu « sb. n. s. 2846, 2853). Než dovolací soud pokládá ve shodě s prvým soudem listiny, předložené povinnou stranou za účelem tohoto osvědčení, za dostatečné, pročež mohl ihned ve věci rozhodnouti a obnoviti usnesení prvého soudu, a to i ohledně odstavce 2, jelikož, byť i smluvené roční nájemné činilo jen 40 000 Kč a další částka 5 000 Kč byla roční úhradou za konané opravy a obnovy (§ 12 (4) zák. o ochraně nájemníku), jde v podstatě přece jen o roční nájemné 45 000 Kč, jak při rozhodování o návrhu na povolení výpovědi bylo již správně zdůrazněno, a prvý soud tedy při vypočtení nedoplatku nájemného právem vzal za základ tuto roční činži. V tomto směru dovolací rekurs tedy není opodstatněn. Ale pravdu má stěžovatelka v tom, že doba jednoho čtvrtletí, na niž byl odklad exekuce povolen, nebyla prvým soudem počítána správně. Stěžovatelka tvrdí, že doba tato započala dne 11. dubna 1925, kterého dne jí doručeno bylo rozhodnutí krajského soudu jako soudu rekursního ze dne 4. dubna 1925, potvrzující usnesení okresního soudu v M. ze dne 5. února 1925, jímž bylo pronajímateli a nynějšímu vymáhajícímu věřiteli uděleno povolení k výpovědi a nájemkyni, nynější povinné straně, uloženo, by najaté obchodní a obytné místnosti do 1. března 1925 vyklidila. Dobu jednoho čtvrtletí ve smyslu §u 1 (1) zákona ze dne 31. března 1925, čís. 51 sb. z. a n. nelze ovšem počítati tak, jak učinil prvý soud, arci také ne ode dne 11. dubna 1925, jak míní stěžovatelka, nýbrž ne-li od doby ještě pozdější, aspoň ode dne, kdy vymáhající věřitel navrhl povolení exekuce vyklizením, pokud soud tuto exekuci povolil, neboť teprve tím nastala potřeba pro povolení odkladu exekuce a teprve od tohoto dne sluší tedy čítati onu zákonnou čtvrtletní lhůtu. Pronajímatel má na vůli, by exekuční návrh podal co nejdříve a tím se uvaroval případného průtahů. Návrh na povolení exekuce byl podán a exekuce povolena dne 15. dubna 1925 a měl tedy povolený tříměsíční odklad trvati do 15. července 1925. Domáhá-li se však stěžovatelka nápravy v tom směru jen ku dni 11. července 1925, nelze ovšem jíti přes tento její návrh.

Citace:

Čís. 5174. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 140-142.