NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2050.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
S hlediska §u 3 zákona jest lhostejno, zda byla exekuce povolena právem či neprávem; stačí formálně platný exekuční úkon.
I věci zastupitelné mohou býti předmětem exekučního práva zástavního, bylo-li při zájemném popsání uvedeno jich množství. Pod ustanovení §u 3 zákona spadá i výměna zabavené věci za jinou. (Rozh. ze dne 20. srpna 1925, Zm I 463/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v české Lípě ze dne 17. dubna 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem §u 3 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňující proti rozsudku pouze důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., dovozuje, že v tomto případě nelze užíti trestního ustanovení §u 3 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., protože a) z exekučního zabavení vagonu rákosí u obžalovaného vůbec prý nevzniklo exekuční zástavní právo pro vymáhajícího věřitele, ježto prý »neurčité množství věci zastupitelné«, jakým je vagon rákosí, není způsobilým předmětem práva zástavního vzhledem k ustanovení §§ů 371 a 448 obč. zák.; b) že vedení exekuce (zabaveného vagonu rákosí) v tomto případě bylo nepřípustné, ježto prý dlužník (obžalovaný) uzavřel se svými věřiteli po vzniku exekučního titulu vymáhajícího věřitele (firmy B.) soudem schválené vyrovnání, jímž byl také vymáhající věřitel odkázán pouze na vyrovnací kvótu; dále proto, c) že exekuční právo zástavní, založené zabavením, jest neplatné, ježto vagon rákosí je vlastnictvím manželky obžalovaného, nikoli stěžovatelovým a posléze proto d) že hodnota zbytku rákosí činila méně než 300 Kč a následkem toho rákosí samo bylo vyloučeno z exekuce podle ustanovení §u 251 čís. 6 ex. ř. Zmateční stížnost má za to, že v tomto případě nemůže býti řeči o maření exekuce jednak proto, že tu není platného zabavení, jednak proto, že (i kdyby se připustilo, že exekuční právo zástavní vzniklo), nelze prý říci, že obžalovaný rákosí odstranil, poněvadž je prostě vyměnil za jiné.
S náhledem zmateční stížnosti nelze souhlasiti: Stěžovatel přehlíží, že pro trestnost bezprávných disposicí dlužníkových s věcí zabavenou, jimž má zabrániti předpis §u 3 zák., jest lhostejno, zda byla exekuce (tu exekuční zabavení) povolena a provedena právem či neprávem, zda je vedení exekuce v daném případě právně přípustno čili nic. Stačí, je-li tu formálně platný exekuční úkon, poněvadž účel trestního ustanovení §u 3 zákona jest zřejmě ten, by úřední opatření exekuční byla chráněna proti svémocnému nakládání s věcí, opatřením takovým postiženou. Tak dlužno souditi jednak ze znění §u 3 zákona, který nerozeznává, byla-li exekuce povolena meritorně právem čili nic, a zakazuje prostě komukoliv — nejen dlužníkovi — by neodstraňoval z úředního opatření předmětů úřadem nebo z jeho příkazu zabavených nebo do vnucené správy daných (byť se to nedělo v úmyslu a za podmínek uvedených v §u 1 zákona), jednak z úvahy, že předpisy formálního (exekučního a procesního) práva jest dostatečně o to postaráno, by nebyla prováděna exekuce nepřípustná nebo bezprávná. Stačí pro projednávaný případ vzhledem k obsahu zmateční stížnosti poukázati na předpisy §u 39 čís. 2 ex. ř., jde-li o předměty z exekuce vyňaté, §§y 35 a 36 ex. ř., jde-li o odpor proti vymáhanému nároku nebo jeho vykonatelnosti, § 37 ex. ř. upravující exekuční intervenci — vesměs předpisy, poskytující možnost, by exekuce, neprávem povolená nebo vedená, byla odstraněna opětovným usnesením soudním na návrh strany neb i z moci úřední, po případě po úspěšně provedeném sporu. Nelze zajisté připustiti náhled, že posouzení právní dovolenosti exekuce po meritorní stránce přísluší exekutovi nebo jiné osobě s tím účinkem, že se jim ponechává na vůli, by nedbali formálně platně provedených exekučních úkonů tím, že dle vlastního uznání nakládají s věcmi do exekuce pojatými, zejména zabavenými. Trestní ustanovení §u 3 zákona nemůže míti za účel, by v trestním řízení se rozhodovalo o přípustnosti nebo nepřípustnosti exekučního úkonu, nýbrž jedině, by poskytlo účinnou ochranu autoritě úřadu v jeho veřejných opatřeních a tato ochrana jí přísluší bez ohledu na meritorní správnost nebo nesprávnost dotyčných opatření tím spíše, když pro uplatňování nesprávnosti jsou postiženému poskytnuty jiné právní prostředky.
V tomto případě jest zjištěno, že exekuční zabavení vagonu rákosí, jež tenkráte bylo v mocí obžalovaného, bylo provedeno dne 2. dubna 1924 exekučním orgánem okresního soudu v Mimoni zápisem do protokolu a popsáním udáním váhy, čímž vzniklo formálně platné exekuční právo zástavní. Dále jest zjištěno, že obžalovaný o zabavení věděl a přes to rákos úmyslně prodal, tedy jej odstranil, by s ním úřad nemohl nakládati. Tím splnil všecky náležitosti skutkové podstaty přestupku §u 3 zákona, pro nějž byl právem odsouzen. Že obžalovaný pouze vyměnil zabavený vagon rákosí za jiný, soud nezjistil, naopak prohlašuje obhajobu obžalovaného v tom směru výslovně za nepravdivou. Ostatně by se taková svémocná disposice zabavenou věcí příčila zákazu §u 3 stejně jako bezprávný prodej rákosí vůbec, jak správně dovodil již první soud. K vývodům zmateční stížnosti budiž jen k vůli úplnosti podotknuto, že předmětem mobilární exekuce jsou podle §u 249 ex. ř. zásadně všecky hmotné věci, tedy i věci zastupitelné, takže i na těchto věcech může vzejíti platné exekuční právo zástavní, předpokládaje, že při zájemním popsání bylo uvedeno jich množství, což se zde stalo. Námitka odst. a) jest tedy zcela lichou. Námitky proti exekučnímu zbavení, uvedené v odstavci b), c), d) mohl by obžalovaný jako dlužník uplatňovati, jak již bylo shora řečeno, pouze podle předpisů exekučního řádu (§§y 35, 36, 37, 39 čís. 2 ex. ř.) na příslušném soudě, nikoli ve zmateční stížnosti proti odsuzujícímu trestnímu rozsudku, pro nějž je úplně lhostejno, byla- li exekuce vedena meritorně právem čili nic (srv. rozh. Sb. n. s. č. 64).

Citace:

č. 1868. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 60-61.