NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10281.

Za platnosti smlouvy s Jugoslávií čís. 146/1924 sb. z. a n. nesmějí Československé soudy rozhodovati o rozvodu, rozluce nebo neplatnosti manželství jugoslávských státních příslušníků. Stalo-li se přece tak, aniž se soudy zabývaly otázkou státního občanství manželů a otázkou příslušnosti soudů, již by byly právoplatně rozhodly ve smyslu své příslušnosti, jest československé ministerstvo spravedlnosti povoláno k návrhu podle § 42, druhý odstavec, j. n.
(Rozh. ze dne 27. října 1930, N I 115/30.) K návrhu ministerstva spravedlnosti vyslovil nejvyšší soud podle § 42, druhý odstavec, j. n. zmatečnost soudního řízení, provedeného u krajského soudu v Českých Budějovicích jednak ve sporu Marie S-ové, tovární dělnice v A. proti Františku S-ovi, dělníku, bytem tehdy ve Vídni a pak v Celju v Jugoslávii, o rozvod manželství, v němž byl usnesením ze dne 13. února 1925 povolen dobrovolný rozvod manželství od stolu a lože; jednak v mimosporné věci týchž účastníků, v níž bylo jejich manželství usnesením ze dne 7. července 1926 prohlášeno za rozloučené podle §§ 15 a 16 a) zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.
Důvody:
Krajský soud v Českých Budějovicích prohlásil manželství Františka a Marie S-ových k souhlasnému jejich návrhu nejdříve za rozvedené a pak v mimosporném řízení za rozloučené. Tato rozhodnutí nabyla moci práva. Ministerstvo spravedlnosti žádá se zřetelem k ustanovení čl. 34 smlouvy mezi republikou Československou s královstvím jugoslavií čís. 146/1924 sb. z. a n., by byla vyslovena zmatečnost tohoto soudního řízení podle § 42 j. n., protože podle oznámení ministerstva vnitra v Praze jsou účastníci státními občany jugoslávskými, jsouce příslušní do obce Morantsch v Kraňsku. Již ze spisů rozepře krajského soudu jest vidno, že strany byly v době podání žaloby a napotomní žádostí státními občany království Jugoslávie, třebaže tam byla uváděna jiná obec domovská. V procesních spisech jest uvedeno v dotazníku obecního úřadu v A., že František S. jest, příslušný do Gobniku okres Lublaň v Jugoslávii a jest tam v listu osobních dat dále uvedeno, že účastníci řízení mají státní občanství v Jugoslávii. I ve spisech o mimosporném řízení jest uvedeno v dotazníku obecního úřadu v A., že František S. přísluší do Gobniku politický okres Littava v Kraňsku a mimo to jsou účastníci v německy sepsaném listu osobních dat označeni jako jugoslávští státní občané. Ani strany, ani soudy této skutečnosti nedbaly a z ní právní důsledky nevyvodily. Podle čl. 34 prvý odstavec smlouvy, uzavřené mezi Československou republikou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců dne 17. března 1923, uveřejněné ve sbírce zákonů a nařízení z roku 1924, čís. 146 a nabyvší působnosti dnem 6. července 1924, jsou výlučně příslušné rozhodovati o platnosti manželství, o rozluce nebo rozvodu úřady onoho státu, jehož příslušníky jsou manželé v době podání žaloby nebo žádosti. Z toho jest zřejmo, že není rozdílu mezi způsobem řízení, zda jest řízením sporným či mimosporným. V případě, o nějž jde, byla sice žaloba o rozvod podána 28. června 1924, tedy ještě před počátkem působnosti smlouvy, ale to nemá významu, neboť, jakmile smlouva začala působiti, měl procesní soud podle § 29 poslední věta a § 42 prvý odstavec j. n. vysloviti svou nepříslušnost. Poslední odstavec téhož čl. 34 pak zní: »Právoplatné nálezy úřadů jmenovaných v odstavci prvém budou uznány na území druhé strany«. Zcela obdobná ustanovení o věcech manželských obsahují také čl. 7 smlouvy uzavřené mezi republikou Československou a republikou Polskou ze dne 6. března 1925, čís. 5/1926 sb. z. a n. a čl. 19 smlouvy uzavřené mezi republikou Československou a královstvím Rumunským ze dne 7. května 1925, čís. 171/1926 sb. z. a n. O dosahu těchto smluvních ustanovení pro příslušnost československých soudů, by rozhodovaly o platnosti, o rozvodu a o rozluce manželství státních občanů druhých smluvních států, vznikl rozpor v judikatuře nejvyššího soudu, který však byl odklizen plenárním usnesením ze dne 28. prosince 1929, Pres. 1093/29, uveřejněným pod čís. 9489 sb. n. s., v němž byla vyslovena zásada, že za platnosti smlouvy mezi republikou československou a republikou Polskou nesmějí československé soudy rozhodovati o rozvodu, rozluce nebo neplatnosti manželství polských státních příslušníků. Táž zásada platí také pro příslušníky jugoslávské a rumunské, jak to ostatně plenární usnesení ve svých důvodech též vykládá. Tímto plenárním usnesením jest nejvyšší soud vázán a tím jest také již rozhodnut osud soudních výroků o manželství Františka a Marie S-ových, předpokládajíc, že jsou tu další předpoklady § 42 j. n., což bude hned blíže probráno. Z toho, co posud uvedeno, jest zřejmo, že šlo o právní věc, která jest mezistátní smlouvou odňata tuzemskému soudnictví, takže jsou tuzemské soudy absolutně nepříslušné (§ 42 prvý odstavec j. n. a čl. IX. uv. zák. k j. n.). Tato vada vyšla na jevo teprve po právoplatně skončeném ří-zení, neboť nižší soudy si jí nevšímaly (§ 42 druhý odstavec j. n.). Není tu ve příčině důvodu zmatečností překážejícího a ještě závazného rozhodnutí téhož nebo jiného soudu (§ 42 třetí odstavec j. n.). Tato překážka byla by tu jen tehdy, kdyby se nižší soudy byly obíraly otázkou státního občanství manželů a otázkou nepříslušnosti tuzemských soudů a byly tuto otázku právě v těchto právních věcech právoplatně rozhodly ve smyslu své příslušnosti (srov. také »odpovědi« k §§ 7 a 42 j. n.). To se nestalo. Jde tedy již jen o to, zda jest tu návrh příslušného nejvyššího správního úřadu na vyslovení zmatečností řízení, jak to má na mysli § 42 druhý odstavec j. n. Ani o tom nelze pochybovati. V rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 7497 sb. n. s. bylo sice odůvodňováno, že právoplatné rozhodnutí tuzemského soudu v takových věcech nelze již odstraniti, že, i kdyby šlo o věc příslušnou před cizozemský úřad, nemůže cizozemský úřad u nejvyššího soudu zakročiti a že tedy nález zůstane v tuzemsku v právní platnosti. Ale toto rozhodnutí neřešilo případ, jako jest tento, kde činí návrh tuzemský správní úřad. Nějaký takový úřad v tuzemsku musí býti k návrhu příslušný, nemá-li zůstati předpis § 42 j. n., pokud jedná o věcech odňatých tuzemskému soudnictví, holým předpisem bez praktického významu. Takové nedůslednosti nelze se do zákona nadíti, zejména, jde-li o překážku takové váhy, jako jest vyloučení tuzemského soudnictví a zasahování do právní sféry cizích států, kterážto závada podle § 29 j. n. i dodatečně odnímá příslušnost též pro věci původně správně zahájené. Tímto tuzemským úřadem nemůže býti v projednávaném případě jiný, než ministerstvo spravedlnosti, protože jde o obor justiční a protože není v tuzemsku jiného nejvyššího správního úřadu, do jehož oboru by tato věc náležela. V tom směru jest souhlasiti s komentářem Dra Neumanna k § 42 j. n. (třetí vydání z roku 1914 str. 139), který rovněž přiznává ministerstvu spravedlnosti právo k návrhu. Ježto jsou tu všechny předpoklady § 42 druhý odstavec j. n., bylo rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

Čís. 10281. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 635-638.