Čís. 4150.

Nařízení ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. a n., neodporuje mírovým smlouvám.
(Rozh. ze dne 16. září 1924, Rv I 810/24.)
Žalobě Bankovního úřadu ministerstva financí o zaplacení zápůjčky, poskytnuté Rakousko-uherskou bankou lombardem válečných půjček bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem mimo jiné z těchto
důvodů:
Zcela neprávem trvá dovolání na námitce, že nařízení čís. 246/1919 odporuje mírovým smlouvám, a bylo jejich uveřejněním ve sbírce zákonů a nařízení zrušeno. Mezinárodní smlouvy zavazují sice státy, aby svá právní řízení přizpůsobily převzatým závazkům, aby tedy zrušily, změnily neb doplnily svoje zákony a nařízení, nemají však a také si neosobují moc zákona a nemohou ho nahraditi. I kdyby tedy bylo pravda, že ustanovení čl. 206 mírové smlouvy St. Germainské nepřipouští, aby lombard Rakousko-uherské banky byl převzat vládou Československé republiky, nebylo by tím pro nedostatek pozdějšího zákona nebo nařízení na právním stavu, vytvořeném §em 38 nař. čís. 246/1919 nic změněno. Ale názor, že mezi tímto nařízením a článkem 206 mírové smlouvy St. Germainské jest rozpor, jest naprosto mylný. Převzetí lombardních zápůjček stalo se proto jich výplatě neb vyúčtování v bankovkách Rakousko-uherské banky a proti převzetí všech závazků jich se týkajících. Jmění Rakousko-uherské banky nebylo tímto převzetím nijak zmenšeno, a mírovou smlouvou zaručená práva v cizině dlících držitelů bankovek nijak dotčena. Z ustanovení, že likvidace banky má býti provedena komisaři jmenovanými reparační komisí, neplyne, že by tito komisaři musili sami vymáhati všechny lombardní pohledávky, a že by jich neměli odstoupiti nebo nesměli se spokojiti s provedeným již odstupem nástupnickým státům. Naopak bylo uloženo likvidátorům za povinnost, šetřiti při likvidaci ustanovení bankovních stanov, tedy i článku 107, jímž bylo súčastněným státům převzetí lombardního obchodu vyhraženo. Podle sedmého odstavce čl. 206 mírové smlouvy byla reparační komise pověřena úkolem, aby vyložila pravidla daná o likvidaci banky mírovou smlouvou neb bankovním statutem, a aby rozhodla spory vzniklé při likvidaci. Podle vyhlášky ministerstva financí ze dne 13. prosince 1923, čís. 237 sb. z. a n., schválila reparační komise v té příčině pravidla, na nichž se před tím nástupnické státy mezi sebou dohodly a mezi nimi také, že nástupnické státy převezmou veškerá obchodní aktiva a pasiva Rakousko-uherské banky, tedy i její lombard. Tím bylo provedené již převzetí lombardu vládou Československé republiky schváleno jediným orgánem, který podle mírových smluv by byl mohl proti němu činiti námitky, a schválení toto obsahuje v sobě i dodatečné udělení souhlasu jménem Rakousko-uherské banky, takže se převzetí lombardních zápůjček stalo platným i dle pravidel práva smluvního. Ku přezkoumání vyhlášky čís. 237/23 se stanoviska práva ústavního není důvodu, neboť úmluvy, vyhláškou uveřejněné, nemají povahy státních smluv, a pro rozhodnutí tohoto sporu má vyhláška jen ten význam, že uvedla ve veřejnou známost, že likvidující orgány Rakousko-uherské banky projevily s převzetím zažalované lombardní pohledávky Československou vládou souhlas. Že se tak skutečně stalo, žalovaná nepopírá, bylo by proto další uvažování o citované vyhlášce bezpředmětným.

Citace:

č. 4150. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 247-248.