NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 929.

V náležité formě sepsanou (§ 126 nesp. říz.) je závěť, nevykazující zevního, ihned poznatelného formálního poklesku.
Vyplývá-li z výslechu svědků ústní závětí, že jeden z nich byl sice svědkem události, nikoli však svědkem pořizování nebo že byl svědkem relativně nezpůsobilým, dlužno na pořad práva odkázati dědice ze závěti.
(Rozh. ze dne 15. února 1921, R II 54/21.)
K pozůstalosti podány byly přihlášky jak dědiců ze zákona, tak i dědiců ze závěti. Oba nižší soudy přiřkly roli žalobců dědicům ze zákona. Důvody: Úkolem nesporného soudce při posouzení otázky, kteří dědicové mají býti odkázáni na žalobu, zdali přihlásivší se dědicové zákonní, či dědicové ze závěti, nemohlo býti a nebylo rozhodnouti, zdali poslední vůle ze dne 13. srpna 1920 je platná a zdali manželé V-ovi jí byli ustanovení za dědice. Rozhodnutí těchto dvou otázek musí býti ponecháno nastávajícímu sporu. Dle § 126 nesp. říz. připadá při odporujících si přihláškách dědických role žalobce v případě, že je tu v náležité formě zřízená závěť, jejíž platnost nebyla popřena, dědicům zákonným. Soudu bylo proto hned zkoumati, zdali poslední vůle ze dne 13. srpna 1920 tomuto požadavku vyhovuje. První soudce k této otázce přisvědčil a soud rekursní se k jeho mínění připojuje. Není pochyby, že jako písemní poslední vůle neobstojí, poněvadž není zůstavitelkou podepsána. Jako ústní poslední vůle jest formálně bez vady. Čtyři při prohlášení poslední vůle současně přítomní svědci potvrdili souhlasně, že obsah písemného, o poslední vůli vyhotoveného a soudu předloženého zápisu odpovídá věrně ústně prohlášené poslední vůli zůstavitelky, že ústní prohlášení zůstavitelky mělo ráz poslední vůle a že učiněno bylo při plném rozumu a po dobré rozvaze. Dle obsahu zápisu o poslední vůli byli manželé V-ovi ustanoveni dědici všech nemovitostí, které po jednotlivých odkazech zbyly, a celé movité pozůstalosti, takže se musí pokládati za dědice universální. Toto jich ustanovení za dědice jest prokázáno třemi způsobilými svědky poslední vůle. Tím jest zjištěna formální bezvadnost závěti, o kterou manželé V-ovi opírají svou dědickou přihlášku. Vytýkané podřadné rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků mohou býti uplatňovány ve sporu, ale vůči jich srovnalému tvrzení, že předložený písemný zápis o pohlední vůli, vyhotovený svědkem S., odpovídá poslední vůli zůstavitelky, nemohou míti na usnesení nesporného soudce vlivu. Také otázka, zda byli svědci dožádanými, slavnostními svědky poslední vůle, a zdali k platnosti posledního pořízení jich přítomnost a výpověď dostačuje, může právoplatně býti rozhodnuta jen v nastávajícím sporu. Prozatím stačí, že svědci byli jako svědci poslední vůle způsobilí, a při prohlášení poslední vůle současně přítomni. Více § 585 obč. zák. nepožaduje.
Nejvyšší soud poukázal na pořad práva dědice ze závěti.
Důvody:
Jelikož se jedná o souhlasná usnesení nižších stolic, sluší dle § 16 mimosporného patentu zkoumati, zdali jsou tato usnesení zmatečná neb zřejmě protizákonná, neb odporují-li spisům. První z těchto vad tu patrně není. Neodůvodněna jest dále stížnost, pokud uplatňuje, ze v tomto případě jde vůbec jen o zákonné dědice, že není tu proto rozporu mezi dědici různých dluhů a že sluší proto dle §§ 115 a násl. mimosporného pat. pozůstalostní jmění hned odevzdati zákonným dědicům bez předchozího přerušení pozůstalostního řízení ve smyslu §§ 125 a násl. nesp. říz. Tu stačí poukázati na to, že k dědictví byly podány z různých titulů přihlášky k dědictví, že pozůstalostní soud veškeré tyto přihlášky na soud přijal, a že je proto nezbytně zapotřebí, aby si soud počínal dle předpisů §§ 125 a 126 mimosporného pat. Dlužno však dáti stížnosti za pravdu, že rozhodnutí nižších stolic o přidělení role žalobce jest zřejmě protizákonné. Podle § 126 nesp. pat. má při odporujících si přihláškách dědických převzíti úkol žalobce onen dědic, jenž má slabší dědický titul. Totéž zákonné ustanovení praví v odstavci prvém, že dědic, opírající se o závěť, v náležité formě zřízenou, jejíž pravost nebyla popřena, musí býti žalován dědicem, opírajícím přihlášku o zákon. Co znamenají slova »v náležité formě« ve smyslu § 126 nesp. pat., sluší posouditi dle § 585 obč. zák., jenž předpisuje, že, kdo chce činiti ústní poslední vůli, má ji s rozmyslem projeviti před třemi způsobilými svědky, kteří jsou zároveň přítomni a jsou schopni dosvědčiti, že ohledně osoby pořizujícího není ani podvodu ani omylu. Ohledně těchto požadavků může ovšem mimosporný soudce se \134
pouštěti do přezkoumání pouze potud, pokud byla zachována předepsaná vnější forma, kdežto zkoumání vnitřní platnosti domnělého ústního pořízení, jak je zřejmo z ustanovení §§ 125 a 126 mimospor. pat., mimospornému soudci již nepřísluší, nýbrž vyhraženo jest soudci spor rozhodujícímu. Z toho ve shodě s předpisem § 123 mimosporného pat. vyplývá, že se pojem »vnější formy« v mimosporném řízení ve smyslu § 125 jen na to vztahovati může, zdali poslední pořízení vyhovuje na venek a dle hned poznatelné povahy předpisu § 585 obč. zák. Tomuto požadavku však v přítomném případě není vyhověno. Z protokolu o výslechu svědků posledního pořízení jde na jevo, že za svědky poslední vůle lze považovati Dra K., Antonina S. a Karla V. Anna R., jsouc v kuchyni, sousedící se světnicí, v níž zůstavitelka pořizovala, slyšela sice, co se ve světnici děje, avšak nevychází z výslechu uvedených osob nikterak na jevo, že by byla osobně přítomna bývala aktu pořizovacímu v úmyslu, odpovídajícím přání zůstavitelky. býti přítomna jako svědek poslední vůle; byla tedy svědkyní události, nikoli však svědkyní poslední vůle. Karel V. odvozuje svůj nárok dědický z poslední vůle, jejímž byl sám svědkem. Jeho manželka pak z téže poslední vůle. Jest tedy Karel V. jak ohledně své osoby, tak i ohledně své manželky podle § 594 obč. zák. svědkem relativně nezpůsobilým. Zbývají proto pouze dva svědci. Tato vada jest na venek zřejmá, a hned poznatelná, takže závěť takovou vadou stiženou dle § 126 nesp. pat. nelze pokládati za poslední vůli v řádné formě zřízenou, pročež nelze ji pokládati za silnější titul dědický, než povolání k dědictví ze zákona. Bylo proto manželům V-ovým přikázati úlohu žalobců proti dědicům ze zákona se přihlásivším.

Citace:

č. 929. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 144-146.