Čís. 14813.

V jaké měně jest vyplatiti pojištěnou sumu, zní-li životní pojítka, vystavená v roce 1909, na tehdejší marky německé říšské měny.
Rozhodná jest měna v době skutečné výplaty.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1935, Rv I 460/34.)
Manželka žalobcova byla pojištěna podle pojistky ze dne 19. března 1909 na život na 10000 Ř. M. Pojistná suma měla týti vyplacena nejpozději 28. února 1929. Žalobce vycházeje z názoru, že pojistná suma zní na marky, jež byly v době uzavření pojistky platící měnou v Německu, poněvadž místo plnění bylo Lipsko, tedy říšskoněmecké finanční území, dovozuje, že pojistku jest tedy zaplatiti v nové měně, která o dni splatnosti (1929) na tomto území byla oficielní měnou, jež nastoupila na místo měny smluvní. Tato měna odpovídá také valutárně tehdejší měně smluvní. Nutno také dbáti zásady »rebus sic stantibus«. Odpočítává tedy od částky 10000 R. M., splatných 28. února 1929, prémie za léta 1924—1928, dohromady 2586 R. M. a navrhuje odsouzení žalované k zaplacení částky 7414 R. M. s 5% úroky od 28. února 1929. Má dále za to, že má též nárok na vrácení prémií jím v plnohodnotné měně placených s úroky; zaplatil až do roku 1920, tedy do doby, kdy německá inflace ještě daleko nenastala, za 6 roků 2.00 Ř. M. 60 F., a za 7 roků 3620 R. M. 40 F., tedy dohromady 5821 Ř. M. a navrhuje in eventum odsouzení žalované k zaplacení této částky s 5% úroky od 28. února 1929. Pro případ, že by jeho oběma návrhům nebylo vyhověno, žádá částku 8413 Kč a 5% úroky od 28. února 1929. Tuto žalobní prosbu odůvodňuje tím, že podle § 7 obč. zák. s použitím analogie měl by soud určití míru plnění, jež má žalovaná poskytnouti. V tomto směru jest poukázati na to, že v době uzavření smlouvy 100 marek činilo 120 rak. korun a že tedy má platiti stejná relace při výplatě pojistných částek, které teprve teď jsou splatný nebo pro prodlení pojišťovací společnosti teprve teď mají býti vyplaceny. Musí tedy býti obnos 10000 marek přepočítán na částky 12000 Kč, v kterémžto případě pojištěný už bez toho vzhledem k úmyslu sledovanému při uzavírání smlouvy trpí škodu tím, že podle zákona je stará koruna zároveň postavena koruně čsl. Odečtou-li se od částky 12000 Kč prémie, jež v letech 1924—1928 nebyly zaplaceny, v částce 2586 marek, přepočítáno podle stejné zásady na 3587 Kč, zůstane částka 8413 Kč. Prvý soud uznal částečně podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Žalovaná není zavázána zaplatiti nárok žalobcův z pojistky, jež zní na starou měnu markovou, v měně nyní platící, t. j. v říšských markách (RM.), a sice také ne v poměru 100 M : 120 Kč. O vrácení zaplacených prémií rovněž nemůže býti řeči. Mohlo by se jednali pouze o to, zda jest zde použití německého valorisačního zákona ze dne 16. července 1925, RGBl. I 117, jenž pojednává v §§ 1, 59 až 61 o zhodnocení pojištěných, jichž pojistky na život spočívají na smlouvách uzavřených před 14. únorem 1924, a znějí na placení v měně markové anebo v měně tuzemské již neplatící, které byly postiženy shroucením měny. Avšak z uvedených ustanovení jde najevo, že jest tam právo valorisační přiřčeno jen těm pojištěním, jež jsou podrobena německému pojišťovacímu kmeni na základě prémiových reserv, složených v Německu. Zde však tomu tak není, ježto jedná se o takové pojištění, pro něž prémiové reservy nebylo ukládali v Německé říši, nýbrž v bývalém Rakousku, po případě nyní v Československé republice. Valorisace následkem toho není možná a nemůže žalobce platně žádali, aby žalovaná jinak platila než ve staré markové měně, prakticky ovšem úplně znehodnocené, takže žalobní žádání jeví se neodůvodněným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobci přísluší podle životní pojistky z roku 1909 pojistná jistina 10000 marek německé říšské měny. Bankovním zákonem německým ze dne 1. června 1909 (RGBl. S. 515) byly noty říšské banky prohlášeny za zákonné platidlo s účinností od 1. ledna 1910, takže žalobce pozbyl práva žádati výplatu ve zlatě, třebaže pojistka zněla původně na zlatou měnu markovou, an si žalobce nevyhradil výslovně placení ve zlatě (zlatá doložka). Německým zákonem ze dne 30. srpna 1924 (RGBl. II. S. 254) byla zavedena říšská marka a byl stanoven poměr mezi dřívější markou a novou říškou markou tak, že se jeden bilion marek rovná jedné říšské marce. Pojistná jistina byla splatná dne 28. února 1929. Pro otázku, v jaké měně jest vyplatiti pojištěnou sumu, jest rozhodnou měna v době skutečné výplaty, nikoli v době, kdy nastal pojistný případ, jak bylo dolíčeno v rozhodnutí čís. 1037 sb. z. a n. Skutečná výplata dosud nenastala a rozhoduje tudíž doba nynější, kdy zlaté marky nejsou již v oběhu, a nastupuje proto za ně podle § 989 obč. zák. a čl. 336 odst. 2 obch. zák. říšská marka podle své vnitřní hodnoty, tedy v poměru shora zmíněném, podle něhož by se tudíž žalobcův nárok rovnal téměř nule, i kdyby se převedl z říšských marek na Kč v poměru 1 : 8. Pro použití § 7 obč. zák. o obdobě není důvodu. Ani obdoby zákona ani obdoby práva nelze tu použiti již proto, že tuzemské zákonodárství nezná všeobecné valorisace (znehodnocení). Pokud některé tuzemské zákony připouštějí zhodnocení (na př. zákony čís. 524/19 sb. z. a n. o úpravě a ceně elektrické energie a plynu, nebo čís. 471/20 sb. z. a n. o úpravě pachtovného nebo čís. 121/21 sb. z. a n. o úpravě starších smluv o těžbě dříví), tedy jde vesměs jen o výjimečná ustanovení, jichž právě pro jejich výjimečnost obdobně nelze použiti. Pokud naše soudnictví připouští zdánlivé zhodnocení při závazcích znějících na starorakouské koruny (rozhodnutí 2244, 2665, 3566, 4344 sb. n. s. a jiné), opírají se tato rozhodnutí v podstatě o § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919 čís. 187 sb. z. a n. o československé měně, ale to nelze rozšiřovali na závazky v jiné měně, než ve starorakouských korunách. Pro použití přirozeného práva podle § 7 poslední věty obč. zák. není vůbec důvodu, poněvadž pojistník, uzavřel-li smlouvu v měně cizí a dal-li tak najevo, že důvěřoval více cizí měně a uložil si v ní úspory, musí právě tak nésti nepříznivé následky jejího zhroucení, jako mu prospěje její vzestup. Nebylo by ani spravedliv ani vhodné a účelné, by mu byla poskytnuta v takovém případě zvláštní ochrana podle přirozených právních zásad. Ani poukaz na okolnost, že pojišťovna »Fénix« honorovala v tuzemsku pojistky žalované strany, znějící na rakousko-uherské koruny, v československých korunách, nemůže odůvodnili nárok žalobcův, třebaže pojišťovna »Fénix« tak činila jménem a na účet žalované, poněvadž šlo o starorakouskou měnu, nikoliv o zlatou markovou měnu. Zhodnocovací zákon německý ze dne 16. července 1925 (RGBl. I. S. 117) podle čl. 103 odstavec 2 poslední věta provoz. nař. ze dne 29. listopadu 1925 (RGBl. I. S. 392) se na žalobce nevztahuje. Z toho, že z vládního nařízení ze dne 24. června 1920 čís. 402 sb. z. a n. o převzetí pojištění cizozemských pojišťoven pojišťovnami domácími jest patrna snaha chránili zájmy zdejších pojistníků pojištěných u cizozemských pojišťoven, zejména též pokud se týče měny, nelze vůbec vyvozovali důvodnost zažalovaného nároku, poněvadž uvedené vládní nařízení pouze zmocňuje ministra vnitra, aby v dohodě s ministry financí a spravedlnosti sjednal a schválil podmínky pro převod pojištění od cizozemských ústavů pojišťovacích na ústavy domácí. Než i kdyby bylo došlo ke schválení takového převodu účinnému i pro souzený případ, nebyl by tím nárok žalobcův odůvodněn, poněvadž tím by byla zproštěna žalovaná cizozemská pojišťovna svého závazku vůči pojistníkovi podle § 1 odst. 2 uvedeného vládního nařízení. Souzený případ nelze ani obdobně posuzovati podle úmluvy mezi republikou Československou a královstvím Italským o plnění smluv o pojištění čís. 35/27 sb. z. a n., poněvadž jde o zvláštní úmluvu, ujednanou jen mezi těmito státy, z níž nelze vyvoditi obdobné právní zásady proti pojišťovnám říšskoněmeckým. Jinak se odkazuje na obdobné rozhodnutí sb. n. s. čís. 13193 a není zapotřebí věcně se zabývati ostatními dovolacími důvody, ani vývody dovolací odpovědi.

Citace:

č. 14813. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 958-961.