NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 553.

Výhrůžka ve smyslu § 98 b) tr. zák. nemusí býti pronesena přímo ku ohroženému, stačí, byla-li pronesena v úmyslu, by byla ohroženým slyšena. Vyvolání stávky jest »nebezpečím« po rozumu § 87 tr. zák. pouze tehdy, stalo-li se v úmyslu, by jím byla způsobena škoda na cizím majetku ve větším rozsahu.
(Rozh. ze dne 3. října 1921, Kr I 295/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 28. ledna 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 98 lit. b) tr. zák., vyhověl jí však, pokud byl stěžovatel zmíněným rozsudkem uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 87 tr. zák., rozsudek v tomto směru zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Proti správnosti odsuzujícího výroku pro zločin dle § 98 b) tr. zák. namítá zmateční stížnost z důvodů § 281 čís. 9 a) a 10 tr. ř., že výrok »My živíme ..... atd.« obsahuje v sobě nanejvýš přečin dle § 305 tr. zák., nikoliv však zločin dle § 98 lit. b) tr. zák., poněvadž jím nebylo řediteli L-ovi hrozeno přímo. Než zákon v § 98 lit. b) tr. zák. sám výslovně poukazuje na to, že zločin spáchán býti může i vyhrůžkou nepřímou. Stačí, že výhrůžkou, způsobilou vzbuditi důvodné obavy, někomu zlem v zákoně uvedeným a v úmyslu tamtéž označeném vážně bylo hrozeno. Jelikož výzva ku davu »Ředitele musíme oběsiti« u přítomnosti ředitele L-а, jenž na dvoře továrny s důvěrníkem dělníků vyjednával, může obsahovati ovšem i výhrůžku, jakmile pronesena byla v úmyslu, by byla ohroženým slyšena, což nutně vychází ze zjištění, že slovy stěžovatelovými na řediteli zastavení práce mělo býti vynuceno, a jelikož též ostatní zákonné podmínky v rozsudku jsou zjištěny, nelze shledati odsuzující výrok právně pochybeným. Pouhý přečin dle § 305 tr. zák. nemůže již proto přijíti v úvahu.
Odůvodněnou však jest stížnost do odsouzení pro zločin veřejného násilí dle § 87 tr. zák. Nebylo by ovšem zásadně vyloučeno, že by vyvolání stávky, samo o sobě beztrestné, nemohlo opodstatniti zločin dle § 87 tr. zák., poněvadž zákon sám praví, že zločinu toho dopustí se každý, kdo jakýmkoli ze zlomyslnosti předsevzatým činěním přivodí nebezpečí rázu § 85 b) tr. zák. Aby však vyvolání stávky mohlo býti uznáno za tento zločin, musilo by se státi v úmyslu, by jím výsledek § 85 b) tr. zák., zde škoda na cizím majetku ve větším rozsahu, jak na ni výpověď svědka L. poukazuje, byla vyvolána. Úmyslu toho však nalézací soud, jenž se nezabývá ani otázkou, byla-li stěžovateli možnost takové škody, přesahující pravidelné následky stávky, povědoma, v rozsudku nezjistil. Za takových okolností jest však výrok odsuzující stěžovatele pro zločin dle § 87 tr. zák. právně pochybeným. Bylo proto rozsudek ve shora uvedeném rozsahu jako zmatečný zrušiti a další dle § 288 čís. 3 tr. ř. naříditi.

Citace:

č. 553. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 362-363.