Č. 4037

Hřbitovy: I. * Nezákonné jest ustanovení hřbitovního řádu, kterým si obec na komunálním hřbitově vyhrazuje prováděti svými hřbitovními orgány veškeré ošetřování hrobů, obkládání hrobů a záhonů drnem, jich zalévání, zhotovování rovů kamenných, dále jímž dovoluje, aby hroby zalévati si měly samy pouze osoby nemajetné na zvláštní povolení, posléze jímž obec si vyhrazuje okrašlování hrobů květinami prováděti svými zřízenci, a stanoví, že osoby, které se míní pravidelně zaměstnávati výzdobou hrobů na hřbitově, musí míti k tomu povolení městské rady (Brno). — II. Do takovýchto ustanovení nepřísluší živnostníku jako takovému legitimace stížnostní. — III. O právní povaze obecních hřbitovů.

(Nález ze dne 18. října 1924 č. 17 872).
Věc: St a spol. v Brně (adv. Dr. Eug. Popelka z Brna) proti městskému zastupitelstvu v Brně (místořed. měst. úřadů Dr. Rich. Šnupárek) o hřbitovní řád.
Výrok: Nař. usnesení, pokud si jím obec Brno pro své hřbitovní orgány vyhražuje veškeré ošetřování hrobů, obkládání hrobů a záhonů drnem, jich zalévání, zhotovování rovů kamenných, dále pokud dovoluje, aby hroby zalévati směly si samy pouze osoby nemajetné, a to jen na zvláštní povolení, posléze pokud si obec vyhrazuje okrašlování hrobů květinami prováděti svými zřízenci a stanoví, že osoby, které se chtějí pravidelně zaměstnávati výzdobou hrobů na ústředním hřbitově, musí míti k tomu povolení městské rady, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Měst. zastupitelstvo v Brně usneslo se ve své schůzi dne 8. června 1923 o novém hřbitovním řádě pro tamní ústřední hřbitov. § 5 hřbitovního řádu stanoví: 1. Všechny práce spojené s pohřbíváním (vykopání, zasypání hrobů, odvážení země a pod.) provádí výhradně správa hřbitova v režii obce. Do výhradné působnosti správy hřbitovní náleží také veškeré ošetřování hrobů, jmenovitě zřizování rovů hrobových, jich udržování, obnovování hrobů, které se propadnou, obkládání rovů a záhonů drnem, jich zalévání a zhotovování rovů kamenných. Za tím účelem vydržuje obec při správě hřbitovní potřebný počet zřízenců a sil pracovních. Výjimečně jest povoleno pouze osobám nemajetným na písemné povolení správy hřbitova obstarávati si zalévání vlastních svých hrobů v hodinách k tomu ustanovených. Okrašlování hrobů a hrobek květinami obstarává správa hřbitovní na požádání dle předepsaných sazeb, obecenstvu jest však dovoleno, aby si dalo své hroby okrášliti květinami; odjinud přinesenými na hřbitov osobami k tomu zjednanými. Osoby, které se míní pravidelně zaměstnávati výzdobou hrobů na ústředním hřbitově, musí si za tím účelem vyžádati svolení městské rady. St-lé béřou stížností na tento soud uvedené ustanovení v odpor, pokud se jím obec pro své hřbitovní orgány vyhrazuje veškeré ošetřování hrobů, obkládání hrobů a záhonů drnem, jich zalévání, zhotovování rovů kamenných, dále pokud dovoluje, aby hroby zalévati směly si samy pouze osoby nemajetné, a to jen na zvláštní povolení, posléze pokud si obec vyhrazuje okrašlování hrobů květinami prováděti svými zřízenci a stanoví, že osoby, které se chtějí pravidelně zaměstnávati výzdobou hrobů na ústředním hřbitově, musí míti k tomu povolení měst. rady. St-lé stěžují si jednak jako živnostníci-zahradníci, jednak jako poplatníci a občané brněnští a jako majitelé hrobů na ústředním hřbitově, a žádají, aby uvedená ustanovení hřbitovního řádu jako nezákonná byla zrušena. Rozhoduje o stížnosti, nss veden byl těmito úvahami: Hřbitovní řád upravuje užívání obecního hřbitova. Ustanovení jeho — nehledíc k služebním předpisům v něm obsaženým, které se obracejí na správní orgány hřbitova — určena jsou pouze těm, kdož hřbitova užívají a také jenom tyto uživatele svými příkazy a zákazy zasahují. Pokud jsou jimi dotčeny také osoby stojící mimo okruh uživatelů hřbitova, jde o pouhý faktický reflex předpisů hřbitovního řádu na jejich zájmy Právně tyto zájmy dotčeny nejsou. Poněvadž ustanovení procesní strany vůči určitému správnímu aktu přiznati lze pouze osobám, které jím mohou býti dotčeny ve své právní posici, plyne z uvedené povahy hřbitovního řádu, že osobám stojícím mimo okruh uživatelů hřbitova nepřísluší legitimace, aby ustanovení hřbitovního řádu naříkaly. Nelze jí tedy přiznati ani stěžovatelům, pokud vystupují jako živnostníci. Tvrzený jimi nepříznivý vliv naříkaných předpisů hřbitovního řádu na výkon jich živností není právním účinkem těchto předpisů, nýbrž pouze nepřímým důsledkem vyplývajícím pro ně z povinnosti, které hřbitovní řád ukládá uživatelům hřbitova. Naproti tomu nelze ovšem st-lům upírati stižní legitimace, pokud nastupují jako majitelé hrobů a tedy uživatelé hřbitova a vzhledem k povaze hřbitovního řádu jako aktu obce, jímž upravuje správu a užívání obecního ústavu, ani pokud stížnost podávají jako poplatníci a členové obce. Na sporu jest otázka, jak dalece obec, upravujíc provoz a užívání obecního hřbitova, jest oprávněna předepisovati uživatelům hřbitova omezení. Komunální hřbitovy jsou podle platného právního řádu veřejnými ústavy. Obec zřizujíc a upravujíc obecní hřbitov vykonává část veřejné správy, zákonem (§ 3 zákona z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z.) jí přikázanou. Poměr mezi obcí v této její funkci a uživateli hřbitova je ovládán proto výhradně právem veřejným, a nelze se pro otázku rozsahu užívacích práv majitelů hrobů vůči obci — jak činí stížnost poukazem na § 504 o. z. o. — odvolávati na předpisy občan, zákoníka o soukromém právu užívacím k cizí věci. Stížnost má za to, že obci přísluší ohledně komunálního hřbitova pouze vykonávati policii vůbec a policii zdravotní zvlášť, tedy — jak stížnost pojem ten vykládá — pouze brániti, aby na hřbitově nedělo se nic nezákonného, že však není oprávněna nad to omezovati jednotlivce v jich volnosti užívati hřbitova. Tento názor vymezuje úkol a příslušnost obce co do provozu obecního hřbitova příliš úzce. Jednotlivec vstupuje do okruhu veřejného ústavu, aby bral podíl na tom, čeho ústav poskytuje, stává se článkem správního ústrojí ústavového a vstupuje vůči veř. správě do zvláštního kvalifikovaného poměru mocenského, který v zájmu veř. účelu ústavem sledovaného podrobuje jej kvalifikované moci ústavových orgánů a všeobecnou jeho povinnost poslušnosti stupňuje. Správa ústavu není omezena na pouhou činnost policejní, směřující k zamezení všeho, co by ohrožovalo bezpečnost, klid a pořádek v ústavě, nýbrž v základě onoho zvláštního mocenského poměru jest nad to dále oprávněna v cestě správní také positivně upravovati všechen provoz ústavu, zejména určovati, za jakých podmínek a jakým způsobenu poskytuje se užívání ústavu, a uživatelům ústavu ukládati zvláštní povinnosti, jichž zachování v zájmu úspěšného funkcionování ústavu je žádoucno. Vše to, co právě řečeno o veřejném ústavu všeobecně, platí také ohledně komunálních hřbitovů. Není proto obsah hřbitovního řádu omezen na předpisy policejní, nýbrž může nad to obsahovati také ustanovení jiná, kterými reguluie se provoz hřbitova a uživatelům jeho ukládají se v zájmu účelu hřbitovem sledovaného povinnosti jdoucí nad pouhé povinnosti policejní. Oprávnění správy komunálního hřbitova upravovati provoz jeho a při tom omezovati uživatele hřbitova není ovšem neobmezeno. Má své hranice především ve všeobecných normách právních. Pokud tyto samy materie se zmocnily a předpoklady a způsob užívání hřbitovů upravily, nesmí správa hřbitova jíti přes meze v těchto normách vytčené. Avšak ani v tomto zákonném rámci není neobmezena. Stupňovaná moc její nad uživateli hřbitova jest jí dána v zájmu dosažení účelů tohoto ústavu a má tedy v účelu tom svou přirozenou hranici; může proto také uživatele hřbitova v přirozené, faktickými poměry dané volnosti při používání hřbitova omezovati jenom potud, pokud toho účely hřbitovní vyžadují. Podle bodu 7 dv. dekretu z 23. srpna a 13. září 1784, sb. zák. pol. sv. 6 str. 568, je příbuzným a přátelům, kteří chtějí pro potomstvo postaviti zvláštní pomník lásky, úcty a vděčnosti k zesnulému, dovoleno pohnutky tyto uvésti ve skutek, a dv. dekret z 12. srpna 1788 č. 1460 (Jaksch sv. I. str. 274) dopouští postaviti na hrobě náboženské znamení odpovídající obyčeji v zemi panujícímu. Nelze pochybovati, že pomníkem lásky a náboženským znamením v zemi obvyklým sluší rozuměti nejen pomníky ve vlastním slova smyslu, nýbrž také upravení a vyzdobení rovu způsobem odpovídajícím místním obyčejům a náboženským zvyklostem. Je tedy ustanovením zákona — jak dlužno oba citované dv. dekrety kvalifikovati — uznána zásadně volnost majitelů hrobů, aby úpravou rovů, pokud není v rozporu s obyčejem v zemi zachovávaným, podle své vůle, jak to odpovídá jich smýšlení a citům, uctívali památku nebožtíků; z toho plyne ovšem, že v uvedených mezích také způsob a provádění této úpravy musí býti ponecháno individuelní volbě. V této zákonem uznané volnosti jednotlivců v užívání hřbitova má ústavová moc obce svou hranici. V tomto rámci nemůže obec proti jednotlivcům, kteří chtějí zákonné své volnosti užíti, nastupovati svou mocí ústavovou, nýbrž toliko svou mocí policejní, zabraňujíc, aby jednotlivci své volnosti nezneužívali způsobem odporujícím povaze hřbitova jako ústavu zdravotního a posvátnosti pohřebiště. Policejní omezování volnosti jednotlivcovy je však přípustno jenom potud, pokud je ho k zachování veřejného pořádku nezbytně zapotřebí. Předpokládá, že porušení to už nastalo nebo bezprostředně hrozí. Nejde však policejní moc tak daleko, aby mohla předem již zakazovati generelně nějaké jednání zákonem dovolené jedině proto, že by snad někdy mohlo z něho vzniknouti porušení veř. pořádku. To platí i o policejní moci obce ohledně veř. hřbitovů. Je tedy obec zajisté oprávněna zakročiti policejně v jednotlivých případech, když by upravováním a udržováním hrobů bezprostředně hrozilo nebo již nastalo porušení veř. pořádku hřbitovního, nelze ji však přiznati moc, aby v těchto směrech již generelně předem vylučovala vlastní činnost majitelů hrobů, zákonně jim dovolenou. Poněvadž nař. usnesením žal. úřad tuto hranici své moci překročil, bylo je v základě § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 4037. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 624-627.