NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 15774.

Obecní zaměstnanci.
Soudy jsou po hmotné stránce vázány disciplinárním nálezem, vydaným proti trvale ustanovenému obecnímu zřízenci. Pro rozhodnutí disciplinární komise je rozhodujícím skutečný výsledek hlasování nikoli poměr hlasů uvedený v protokole.
Předpis § 7, odst. 2, vl. nař. č. 483/1920 Sb. z. a n. jest kryt předpisem § 10 zák. č. 16/1920 Sb. z. a n. Zákonem č. 103/1926 Sb. z. a n. nebyl derogován předpis § 10 zák. č. 16/1920 Sb. z. a n. (vl. nař. č. 483/1920 Sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 28. ledna 1937, Rv I 2590/36.)
Srv. Sb. n. s. č. 15743.
Žalobce přednesl, že byl na základě nálezu disciplinární komise propuštěn ze služeb obce Š., že jeho odvolání proti tomuto nálezu bylo podle výnosu zemského úřadu v Praze odmítnuto jako nepřípustné a že byl odkázán na pořad práva. Po vydání disciplinárního nálezu se městské zastupitelstvo žalované obce usneslo, že propouští žalobce na základě nálezu disciplinární komlse bez jakéhokoli nároku. Také proti tomuto usnesení byly opravné prostředky žalobce odmítnuty s poukazem na § 24 zák. č. 16/1920 Sb. z. a n. Žalobce, opíraje žalobu o zákon č. 217/1925 a o § 24 zák. č. 16/1920 Sb. z. a n., žádá, aby bylo po věcném i formálním přezkoumání disciplinárního řízení a nálezu zjištěno, že se disciplinární nález zrušuje, jeho propuštění se prohlašuje za neplatné a že žalovaná obec jest povinna platiti mu pensi v zažalované částce. Nižší soudy zamítly žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Že proti kárnému nálezu, vydanému proti trvale ustanovenému obecnímu zřízenci, nelze ani obdobně užíti ustanovení § 105, odst. 2, zákona ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. o služební pragmatice pro státní zřízence, odůvodnil nejvyšší soud již v rozhodnutí č. 13485 Sb. z. n., k němuž se pro stručnost odkazuje. Podle třetího odstavce § 8 vlád. nař. č. 483/1920 Sb. z. a n., jímž byl proveden § 10 zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 16 Sb. z. a n. z roku 1920, může si obecní zřízenec proti disciplinárnímu rozhodnutí obecního zastupitelstva stěžovati k vrchní disciplinární komisi, která v případech v druhém odstavci uvedených učiní návrh zemskému samosprávnému úřadu, jenž o stížnosti rozhodne s konečnou platností. Pokud žalobce naproti tomu dovozuje, že se proti usnesení obecního zastupitelstva o propuštění ze služby může obecní zřízenec dovolávati jen ochrany u soudu, ježto prý usnesení obce v poměru k propuštěnému zřízenci není podrobeno jiné kontrole, odkazuje se na rozhodnutí č. 12873 Sb. n. s., v němž bylo podrobně vyloženo, že ustanovení § 8 vládního nařízení č. 483/1920 Sb. z. a n. jest kryto předpisem § 10 zák. č. 16/1920 Sb. z. a n., i pokud upravilo opravné řízení v disciplinárním řízení proti obecním zřízencům. Nesejde na tom, že žalobcovo odvolání z výměru o jeho disciplinárním potrestání bylo odmítnuto správními úřady pro nepříslušnost a že žalobce byl podle § 24 zák. č. 16/1920 Sb. z. a n. odkázán na pořad práva, neboť tu nejde o meritorní nález správního úřadu, jejž by soudy nebyly oprávněny přezkoumávati, nýbrž o otázku příslušnosti, v níž se mohou různiti názory soudu a administrativních úřadů (§ 3 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. z. a n.). Ježto dotčeným již odmítnutím odvolání se sporný disciplinární nález zastupitelstva žalované obce stal pravoplatným, je po hmotné stránce závazný pro soud a nelze se tedy zabývati námitkami žalobcovými, pokud brojí proti materiální správnosti tohoto nálezu (rozh. č. 12873, 7749, 1189 a j. Sb. n. s.). Žalobci se nepodařilo dolíčiti, že usnesení obecního zastupitelstva žalované obce ze dne 30. července 1036, jimiž bylo po provedeném disciplinárním řízení vysloveno, že se žalobce propouští z obecní služby bez nároků na požitky, trpí vadami po stránce formální. Vládní nařízení č. 483/1920 Sb. z. a n. ustanovuje v § 8, že disciplinární komise prvé stolice se usnáší jen na disciplinárních trestech důtky a peněžité pokuty. Je-li však disciplinární čin obecního zřízence takový, že má za následek vyloučení z postupu do vyšších platů, zmenšení služného, přeložení do výslužby se zmenšením výslužného, nebo propuštění ze služby, pak disciplinární komise první stolice sama trest neukládá, o něm nerozhoduje, nýbrž učiní jen návrh obecnímu zastupitelstvu, jež o tomto návrhu teprve rozhodne. V souzené věci překročila disciplinární komise ovšem meze své působnosti tím, že kárným nálezem ze dne 9. července 1935 odsoudila žalobce pro služební zavinění v nálezu podrobně uvedená k trestu propuštění ze služby, avšak bylo zjištěno, že tento nález byl i zaslán žalované obci, že ve schůzi obecního zastupitelstva dne 30. července 1935 bylo o tomto nálezu jako »návrhu« referováno a pak jednomyslně usneseno obecním zastupitelstvem, že se žalobce »ve smyslu návrhu disciplinární komise ze dne 8. července 1935« propouští ze služby obce bez nároku na výslužné. Žalobce nebyl tedy propuštěn disciplinární komisí, nýbrž obecním zastupitelstvem po provedeném disciplinárním řízení a nelze tvrditi, že tu nebylo návrhu disciplinární komise, ježto její nález byl opatřen přesně vypracovanými důvody, z nichž byl zjevný skutkový stav i názor disciplinární komise, takže tento nález vyhovoval všem požadavkům návrhu a mohl městským zastupitelstvem býti pokládán za návrh učiněný zastupitelstvu disciplinární komisí, a to tím spíše, ježto zákon ani nepředpisuje určitou formu pro takový návrh. Nesejde dále na tom, že »nález« disciplinární komise — neprávem doručený žalobci — obsahoval na konci nesprávné právní poučení, ježto disciplinární komise, má-li za to, že se má uložiti trest propuštění obecního zřízence ze služby, podává jen návrh obecnímu zastupitelstvu a podle § 8, odst. 3, vlád. nař. č. 483/1920 Sb. z. a n. může si obecní zřízenec pak stěžovati proti disciplinárnímu rozhodnutí obecního zastupitelstva k vrchní disciplinární komisi. Než tímto nesprávným poučením nebyl žalobce dotčen ve svých právech, neboť v disciplinárním nálezu obecního zastupitelstva ze dne 31. července 1935 byl žalobce správně poučen o přípustném opravném prostředku a tohoto prostředku opravného žalobce též použil. Podle § 7 vl. nař. č. 483/1920 Sb. z. a n. se děje usnesení disciplinární komise většinou hlasů, při čemž předseda neb úřadující náměstek hlasuje poslední; při
Civilní rozhodnutí XIX. 6 rovnosti hlasů rozhoduje mínění, ke kterému se přidal předseda neb úřadující náměstek. V souzené věci bylo zjištěno, že z přítomných šesti členů komise hlasovali tři — a mezi nimi též předseda — pro propuštění žalobce ze služby a ostatní tři proti tomu, takže došlo k platnému usnesení disciplinární komise ve smyslu jejího nálezu (správně návrhu). Jest schváliti právní názor nižších soudů, že rozhoduje skutečný výsledek hlasování a nikoli poměr hlasů v poradním protokolu uvedený, zjištěna-li nesprávnost tohoto údaje, která byla vyvolána mylným názorem disciplinární komise, že se hlas předsedy čítá dvojnásobně. Neodůvodněna jest výtka dovolatelova, že ustanovení druhého odstavce § 7 vlád. nař. č. 483/1920 Sb. z. a n. není kryto § 10 zákona č. 16/1920 Sb. z. a n., neboť přehlíží, že podle tohoto zákonného ustanovení disciplinární řízení proti trvale ustanoveným obecním zřízencům má býti provedeno podle obdoby služební pragmatiky pro státní zřízence, a mohlo tudíž býti v určitém směru upraveno jinak, byly-li pro to důvody. Tento předpoklad jest tu splněn, uváží-li se, že podle § 93 zákona č. 15/1914 ř. z. mohou jakékoliv disciplinární tresty, tedy také trest propuštění býti uloženy státním zřízencům jen nálezem příslušné disciplinární komise, která sama rozhoduje o způsobu disciplinárního trestu, kdežto podle § 8 vlád. nař. č. 483/1920 Sb. z. a n. disciplinární komise prvé stolice se usnáší jen na disciplinárních trestech důtky a peněžité pokuty, kdežto jiné tresty disciplinární komise sama neukládá, nýbrž činí jen návrh obecnímu zastupitelstvu, jež o tomto návrhu teprve rozhodne. Není tedy, pokud se tohoto návrhu týče, třeba takové zvýšené záruky, vyjádřené v poměru hlasů, jako tomu je při uložení trestu samého. Pokud dovolatel konečně uplatňuje, že mu služebními dekretem ze dne 3. prosince 1929 byla zaručena všechna práva příslušející státním zaměstnancům a že tudíž měl nárok, aby disciplinární řízení proti němu zahájené bylo přesně provedeno podle zákona ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. o služební pragmatice pro státní zřízence, stačí podotknouti, že podle tohoto dekretu měly býti upraveny jen platové a zaopatřovací nároky žalobcovy a jeho pozůstalých podle zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. a budoucích zákonů pro státní zaměstnance platných. Ostatně citovaný zákon ani neobsahuje zvláštní ustanovení o disciplinárním řízení a nebyl jím derogován § 10 zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 16 Sb. z. a n. z roku 1920 po případě nařízení vlády č. 483/1920 Sb. z. a n., jímž § 10 řeč. zákona byl proveden.

Citace:

Čís. 15774.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 111-114.