Čís. 1690.

Zaplatil-li dlužník před výkonem exekuce k rukám výkonného orgánu, jsou veškery exekuční úkony bezpředmětny. Otázku, zda placení stalo se právem a penězi dlužníkovými, nelze řešiti v řízení exekučním.
(Rozh. ze dne 24. května 1922, R I 598/22.)
Dne 28. března 1922 přišel do bytu dlužníkova výkonný orgán, by provedl zájem pro peněžitou pohledávku vymáhajícího věřitele, ježto mu však manželka dlužníkova vymáhanou pohledávku zaplatila, upustil od zájmu, načež exekuční soud vyrozuměl strany, že zájem nebyl předsevzat. Téhož dne 22.03.1922 zahájeno bylo o jmění dlužníka řízení vyrovnací a vyvěšena vyhláška vyrovnací na desce vyrovnacího soudu. Ku stížnosti dlužníka prohlásil rekursní soud, jenž byl zároveň vyrovnacím soudem, výkon exekuce ze dne 22. března 1922 neplatným a nařídil vymáhajícímu věřiteli, by vrátil dlužníku při výkonu zaplacený peníz. Důvody: Usnesením ze dne 28. března 1922 zahájeno bylo o jmění dlužníka vyrovnací řízení a vyhláška vyrovnací téhož dne na soudní desce tohoto soudu byla vyvěšena. Exekuce, o níž tu jde, povolená ještě před zahájením vyrovnacího řízení, tudíž platně, provedena byla dne 28. března 1922 a manželka dlužníka zaplatila při výkonu pohledávku s příslušenstvím celkem 919 K 30 h a částka ta odevzdána byla výkonným orgánem zástupci vymáhající věřitelky. Poněvadž dle ustanovení § 10 odstavec prvý vyr. řádu od vyhlášení řízení vyrovnacího nelze proti dlužníku nabýti ani práv zástavních ani jím při exekuci nesmí býti placeno a právní účinky vyhlášeného řízení nastupují podle § 7 vyr. ř. již počátkem dne, kdy vyhláška na soudní desku byla přibita, neměla dne 28. března 1922 exekuce proti dlužníku vůbec býti vykonávána a, stalo-li se tak, měl výkon býti jako nepřípustný zrušen a důsledky jeho odčiněny. Neprávem však prvý soud usnesením ze dne 29. března 1922 výkon exekuce a nastalé při něm placení schválil a strany o něm vyrozuměl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle protokolu výkonného orgánu ze dne 28. března 1922 a obsahu rekursních spisů obou stran je zřejmo, že pohledávku, k jejímuž zajištění měl býti exekuční výkon proveden, zaplatila výkonnému orgánu za dlužníka jeho manželka, že jí výkonný orgán na zaplacenou částku vydal kvitanci, od výkonu exekuce proto upustil a částku tu odevzdal zástupci vymáhající věřitelky. Z toho jde, že pohledávka vymáhající věřitelky byla manželkou dlužníkovou dobrovolně zaplacena k rukoum výkonného orgánu ve smyslu § 25 odstavec druhý a 46 ex. ř., 379 odstavec čtvrtý druhá věta j. ř. a návodu pro výkonné orgány I. díl 20 a 21. Nejde tudíž o skutečný exekuční výkon, o zabavení neb odejmutí peněz v cestě exekuční ve smyslu § 261 ex. ř., nýbrž o dobrovolné zaplacení dluhu dlužníka vymáhajícímu věřiteli k rukoum výkonného orgánu, který jest oprávněn placení takové jménem vymáhajícího věřitele přijati a je kvitovati a má tedy dle zákona postavení jeho zmocnitele, § 25 odstavec druhý ex. ř., §§ 1412, 1424, 1426 obč. zák. Zaplacením takovým, stranami samovolně provedeným, jsou veškery úkony exekuční bezpředmětny a exekuční soud nemá již jiného úkolu, nežli strany o tom vyrozuměti, je-li toho třeba. Otázku, zda placeno bylo penězi dlužníka či osoby třetí a zda placení stalo se právem či neprávem, nepřísluší v exekučním řízení řešiti.

Citace:

č. 1690. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 525-526.