Čís. 17538.

Předpoklady § 1425 obč. zák. jsou splněny, činí-li si na zaplacení pohledávky nárok jednak nearijský věřitel, jednak okresní úřad z důvodu, že věřitel je nearijec.
Nesporný soudce nemůže zkoumati, opírá-li se nárok okresního úřadů o platný zákon.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1939, R I 791/39.)
Dlužnice Růžena S. složila podle § 1425 o. z. k soudu pohledávku, na niž si činil nárok jednak nearijský věřitel, jednak z příkazu vrchního zemského rady okresní úřad v S. proto, že věřitel jest nearijec. Nižší soudy peníz přijaly shledavše pro jeho složení podmínky § 1425 o. z., rekursní soud z těchto důvodů: Věřitel béře v odpor usnesení prvého soudu pro vadnost řízení a uvádí, že tu není předpokladů pro soudní složení, poněvadž nejsou dány podmínky § 1425 o .z. o.; podle jeho názoru musí důvod soudní deposice spočívati výhradně v osobě věřitelově, kdežto v daném případě jest zřejmo, že jde o jeho pohledávku, již jest ochoten jako věřitel přijmouti. O výplatu oné pohledávky uchází se jednak věřitel, jednak z příkazu vrchního zemského rady v J. též okresní úřad v S. a to proto, že věřitel je žid. Dlužnice sice ví, že věřitelem je Karel Č., pro něhož pohledávku také u soudu složila, je však v nejistotě, kdo ze shora uvedených interesentů jest oprávněn obnos inkasovati a sama není s to posouditi, kdo z těchto dvou, činících si nárok na plnění, je oprávněn to žádati. Tato pochybnost může býti důvodem složení na soudě (rozh. Sb. n. s. č. 9354). Rozhodnutí o přijetí soudního deposita náleží soudci nespornému, který se má však při tom omeziti na otázku, zda deponovaný předmět se hodí k soudnímu uložení,
zda navrhovatel uvádí nějaký důvod a na otázku příslušnosti; nenáleží mu však, jak se mylně domnívá stěžovatel, aby zkoumal, zda jsou splněny podmínky složení k soudu (Sb. n. s. č. 12871).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Proti usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvé stolice v nesporných věcech, může býti podán rekurs k nejvyššímu soudu podle druhého odstavce § 46 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. jen pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost. Dovolací rekurent napadá usnesení rekursního soudu pro nezákonnost. Podle čl. 5 zákona z 11. prosince 1934, č. 251 Sb. z. a n. je ve smyslu § 46, odst. 2 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. nezákonné takové opatření nebo usnesení, které se příčí jasnému a nepochybnému znění nebo smyslu zákona, jehož bylo nebo mělo býti na případ užito. Tomu není tak v případě, o nějž jde, neboť napadené usnesení neodporuje ustanovení § 1425 obč. zák., jak plyne z jeho odůvodnění, které je v souhlasu s rozhodnutím č. 9354 a 12871 Sb. n. s., jichž se dovolává. Pod výtku nezákonnosti spadají vý- vody, v nichž dovolací rekurent, odvolávaje se na rozhodnutí č. 523 a 10174 Sb. n. s., uplatňuje, že tu není dán zákonný předpoklad, že překážka placení musí bytí na straně věřitelově. Než v případě, o nějž jde, je uvedený předpoklad splněn, neboť ke složení peněz k soudu došlo z důvodu, který je v osobě věřitelově, poněvadž na plnění dlužníkovo věřiteli si činí nárok třetí osoba, t j. okresní úřad v S. z důvodu, který právě tkví v osobních poměrech věřitelových, totiž v tom, že věřitel je žid. Pokud jde o další výtky s hlediska nezákonnosti, totiž opírá-li se tento nárok okresního úřadu o platný zákon a že již při složení peněz k soudu musí tu býti podmínka pro složení, což prý přísluší zkoumati nespornému soudci, stačí dovolacího rekurenta poukázati na to, že o tom, zda byla splněna podmínka platného složení k soudu, nepřísluší rozhodovati nespornému soudci, nýbrž že jest ponecháno účastníkům, zda se má otázka ta řešiti pořadem práva (srov. rozh. č. 12871 Sb. n. s.).

Citace:

čís. 17538. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 765-766.