NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 2635.

Manželka není po zákonu povinna, živiti manžela, aniž nésti (nahraditi) náklady jeho ošetřování.
(Rozh. ze dne 15. května 1923, Rv II 24/23.)
Manžel žalované byl ošetřován v zemském ústavu pro choromyslné. Žalobě zemského fondu na manželku o náhradu nákladů, spojených s pobytem manžela jejího v ústavu, oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Názor odvolatelky, že z ustanovení §u 44 obč. zák. nelze dovoditi její povinnost, aby zaplatila útrary ošetřovací jejího manžela, které zemskému fondu vznikly umístněním jejího manžela v ústavu choromyslných, není správným. Vždyť odvolatelka sama připouští, že z ustanovení §u 44 obč. zák. lze vyvoditi její povinnost, aby nemocného manžela ošetřovala. Připouštějíc to, musí žalovaná připustiti také správnost názoru soudu prvé stolice, že v této povinnosti, jí samou uznané, obsažena jest i povinnost, by jako manželka, když nemoc jejího manžela toho vyžadovala, by umístěn byl v ústavu choromyslných, nahradila zemskému fondu útraty, které mu tímto ošetřováním jejího manžela vznikly, neboť tyto náklady jeví se ošetřovacími náklady na nemocného manžela žalované, ku kterému ošetřování žalovaná, jak sama připouští, jest povinna.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolání je v právu, vytýkajíc, že odvolací soud neposoudil věc po stránce právní správně, odsoudiv žalovanou zaplatiti žalujícímu fondu náklady ošetřování jejího manžela v ústavu choromyslných. Odvolací soud opírá odsuzující výrok o § 44 obč. zák., prvý soud opřel jej také o § 92 obč. zák., ale neprávem, neboť z těchto ustanovení zákona povinnost manželky k placení nákladů výživy a ošetřování manžela odvoditi nelze. Dle §u 44 obč. zák. jsou si manželé navzájem povinni pomocí a dle §u 92 obč. zák. je manželka povinna svému muži mimo jiné býti dle svých sil v domácnosti a v živnosti nápomocna. Z těchto ustanovení plyne toliko, že manželka má povinnost svého muže dle potřeby osobně ošetřovati, ale další povinnost, zejména povinnost, muže živiti, z uvedených ustanovení pro manželku neplyne. Doslov §u 44 obč. zák., že manželé jsou si povinni vzájemnou pomocí, je příliš neurčitým, než aby mohla z něho býti odvozována i povinnost manželky, muže živiti a § 92 obč. zák., který vlastně povinnosti manželky vůči muži stanoví, o její povinnosti k výživě muže se nezmiňuje. Uváží-li se, že v předcházejícím §u 91 obč. zák. je výživa manželky mužovi výslovně uložena a že o vzájemné takové povinnosti se strany manželky není v §u 92 obč. zák. zmínky, nelze z toho souditi jinak, než že manželka nemá povinnosti, muže živiti. Že tomu tak, toho dokladem jsou protokoly o redakci občanského zákona, dle nichž byl návrh, aby manželce byla uložena povinnost. muže v chudobu upadnuvšího živiti, výslovně zamítnut. Ani z jiných míst zákona neplyne povinnost manželky, živiti muže — dle §u 796 obč. zák. má muž nárok na nedostávající se mu výživu teprve proti pozůstalosti manželky a, protože dle toho manželka mužovi výživou povinna není, není také povinna nésti náklady výživy to jest živení a ošetřování, jehož se mužovi s jiné strany dostalo. Nárok na náhradu ošetřovacích nákladů v ústavu choromyslných není tedy dle §u 1042 obč. zák. po právu a bylo jej zamítnouti.

Citace:

čís. 2635. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 881-882.