Čís. 17421.

Kontrolní právo vyhrazené veřejnému společníku v čl. 105 obch. zák. přísluší společníku i za likvidace společnosti, třebas je vyloučen z provádění likvidace.
Nahlédnutí do obchodních knih likvidující společnosti není zásahem do provádění likvidace.
(Rozh. ze dne 17. října 1939, Rv I 781/39.)
Žalobce Stanislav H. se domáhá na žalovaném likvidátoru firmy Bratří H. v likvidaci výroku, že jest žalovaný povinen trpěti, aby žalobce (veřejný společník jmenované firmy Stanislav H.) přišel v pracovní době kdykoliv do obchodních místností jmenované firmy a za přivzetí účetního odborníka nahlédl do obchodních knih a papírů likvidované firmy a pořídil si pro svůj přehled bilanci. Nižší soudy uznaly podle žaloby, zamítly však žalobu navzájem likvidátora řečené firmy na Stanislava H. se žádostí, že Stanislavu H. jako veřejnému společníku firmy Bratří H. v likvidaci po dobu likvidace této firmy nepříslušejí práva jinak mu jako společníku článkem 105 obchod. zákona vyhrazená, zejména ne právo nahlížeti do obchodních knih a spisů společnosti bez jednomyslného usnesení společníků této společnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
V příčině žaloby na zjištění, že společníku Stanislavu H. nepřísluší po dobu likvidace fy Bratří H. v likvidaci »práva v čl. 105 vyhrazená«, jest souhlasiti s právním názorem nižších soudů, že tato práva zásadně příslušejí společníku, i když se nesmí účastniti provádění likvidace. Názor tento má svou oporu nejen v nauce (Randa, das oester. Handelsrecht 2. d. 1912, str. 266, Hahn, Komentar k čl. 105, Staub-Pisko, Komentar 2. vyd. 1908, str. 353 a 3. vyd. 1934, str. 441 a 607 proti opačnému názoru vyslovenému ve vydání z roku 1904 na str. 423 § 9 k čl. 105), nýbrž plyne i z hospodářské potřeby. Vždyť právě za likvidace je tu zvýšený zájem na výkonu kontrolního práva nezúčastněného společníka, poněvadž za likvidace nejsou nutné roční bilance, a veškerá činnost vztahující se na postatu likvidačního řízení podle čl. 137 obch. zák. je výlučně soustředěna v rukou likvidátorů, v souzeném případě v rukou dovolatelových. Nahlédnutím do obchodních knih likvidující firmy nezasahuje společník, jenž je vyloučen z likvidace, ještě nijak do vlastního provádění likvidace, kterou obstarává jedině likvidátor. Dovolatel nemůže ani ze znění odst. VIII společenské smlouvy nic vytěžiti pro svůj opačný názor. Podle vykládacích pravidel ve smyslu § 914 obč. zák. a čl. 278 obch. zák. dojde podle zmíněného odstavce ke zrušení společnosti, a společník, který nedodržoval podmínky společenské smlouvy, pozbyl důvěry nebo byl zbaven svéprávnosti, musí si dáti líbiti likvidaci podniku druhým společníkem. Smlouva tu jen blíže naznačuje důležité důvody ve smyslu čl. 125 obch. zák., jež mohou míti v zápětí zrušení společnosti a vyloučení provinivšího se společníka z funkce likvidátorské (čl. 133 obch. zák.), avšak není žádného podkladu pro to, že strany měly na mysli a, že onen odstavec by musil býti vyložen tak, jak to činí dovolatel, že by totiž takovýto společník byl vyloučen nejen z likvidace, nýbrž také z práv, která mu jinak zákon propůjčuje jako společníku, zejména tedy z práva v čl. 105 obch. zák. vytčeného. Dovolatel uvedl k objasnění a k odůvodnění svého výkladu, že prý tu je odůvodněná obava, že by Stanislav H. mohl získaných informací z obchodních knih likvidující firmy použíti ke škodě firmy a ke stižení likvidace; toto své tvrzení však po skutkové stránce nijak nedoličuje. Takto povšechně vyslovená obava však sama o sobě nestačí, zvláště uváží-li se, že vlastní obsah likvidace je vymezen na právní jednání a úkony naznačené v čl. 137 obch. zák., že všechny tyto úkony jsou soustředěny v rukou jediné oprávněného likvidátora, to jest dovolatele, a že sama společnost je zrušena. Netřeba řešiti otázku, pokud by snad opravdu odůvodněná obava takového zneužití sama o sobě mohla býti uznána v konkrétním případě za důvod k tomu, aby společníku bylo odepřeno právo nahlédnutí do obchodních knih, protože o to v souzeném případě neběží. Není totiž žádného podkladu pro to, že snad právě tuto možnost a tyto obavy měly strany na mysli a že právě to všecko mělo býti vyjádřeno obratem, že likvidaci provede druhý společník s vyloučením společníka, který se provinil. Ani v tom nelze souhlasiti s výkladem dovolatelovým. Z povahy likvidace pak jinak neplyne, že by již výkonem práva nahlížení do knih společník likvidaci stěžoval, nebo že by již tím do likvidace zasahoval. Správně proto nižší soudy zamítly tuto určovací žalobu jako neodpodstatněnou. Žaloba Stanislava H. je podle znění prosby žalobní žalobou na plnění. Rozhodujíce o ní musily si soudy ovšem ujasniti předurčující otázku, zda totiž žalobci přísluší ono právo, z něhož vyvozuje pro dovolatele povinnost trpěti žádané úkony žalobcovy. Jen v tomto smyslu lze pohlížeti na tuto předurčující otázku jako na rub záporné, negativní, určovací žaloby dovolatelovy. Žaloba o plnění byla tu nutná, mělo-li se žalobci dostati exekučního titulu, na základě něhož by mohl prosaditi právo, které mu přísluší, k čemuž by zamítnutí negativního určovacího petitu odpůrcova samo o sobě nestačilo.

Citace:

č. 17215. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 131-133.