Čís. 4336.

Dědic ze zákona, odmítnuvší napadnuvší mu dědictví nikoli bezpodmínečně, nýbrž toliko ve prospěch dědice ze závěti, jenž nebyl zároveň dědicem ze zákona, jest oprávněn přihlásiti se k dědictví ze zákona, byla-li závěť prohlášena neplatnou a má nastati posloupnost ze zákona.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1924, R I 876/24.)
Matka zůstavitelova prohlásila u soudu pozůstalostního, že se vzdává veškerých svých nároků dědických na pozůstalost, a dodala výslovně, že tak činí ve prospěch svého vnuka a za předpokladů, že tento je dle písemného posledního pořízení zůstavitelova ze dne 7. března 1916 jeho universálním dědicem. Ježto poslední pořízení ze dne 7. března 1916 bylo po té prohlášeno neplatným, přihlásila se zůstavitelova matka k pozůstalosti ze zákona. Pozůstalostní soud přijal dědickou přihlášku na soud, rekursní soud nevyhověl stížnosti manželky zůstavitelovy a napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací soud sdílí názor rekursního soudu, že zákonný dědic, odmítnuvší dědictví nikoliv bezpodmínečně, nýbrž jen ve prospěch dědice ze závěti, který v tomto případě nebyl zároveň dědicem zákonným, smí se přihlásiti k dědictví ze zákona, pakliže ona poslední vůle byla potom pořadem práva prohlášena za neplatnou, a nastoupiti má posloupnost zákonná. Onu potomní dědickou přihlášku nelze pokládati za odvolání projevu, jímž se kdo vzdal bezpodmínečně dědictví a neporušuje se tím zásada §§ 806—809 obč. zák., že přihláška dědická neb odmítnutí dědictví jest neodvolatelno. Zde je stav ten, že projev zákonného dědice, jímž se vzdal dědických práv výslovně jen ve prospěch dědice ze závěti, stal se pro řízení pozůstalostní — otázky hmotného práva nepřicházejí tu v úvahu — bezpředmětným a právně bezvýznamným tím, že poslední vůle, jež byla jediným důvodem dědického práva osoby, v jejíž prospěch se vzdání stalo, prohlášena byla za neplatnou. Stěžovatelka vyslovuje názor, že i v tomto případě má býti delace považována za nestavší se a že dědictví připadá ostatním spoludědicům nebo zákonným dědicům a dovolává se mimo jiné Krainz-Ehrenzweiga, jejž však necituje úplně. Neboť tento ve svém »Systemu rakouského občanského práva V. vyd. díl 2, část II. str. 428 též praví, že vzdání se dědictví ve prospěch třetího zpravidla není vzdáním se dědictví ve vlastním slova smyslu, nýbrž zcizením dědického práva dle §u 1278 obč. zák. Ale zde nejde o řešení právních otázek hmotného práva vůbec, nýbrž jen o otázku ryze formelní. Není-li v pozůstalostních spisech bezpodmínečné vzdání se dědictví, neměl ovšem soudce pozůstalostní po rozumu §u 122 nesp. říz. příčiny, by nepřijímal na soud dědickou přihlášku Františky V-ové ze zákona. Nemohlo býti proto dovolacímu rekursu vyhověno. K dalším vývodům stěžovatelky se podotýká, že v rámci §u 122 nesp. říz. nemůže též přijíti v úvahu otázka, zda nezletilý Václav V. nabyl z onoho podmínečného vzdání se práv dědických jako nástupce Františky V-ové nějakého hmotného nároku na pozůstalostní jmění, čili nic.

Citace:

č. 4336. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 567-568.