NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 10518.

Zákonem ze dne 8. července 1930, čís. 130 sb. z. a n., bylo mlčky derogováno ustanovení poslední věty prvého odstavce § 31 j. n., podle něhož ve věcech pozůstalostních a poručenských (opatrovnických) bylo lze delegovati ze sborového soudu prvé stolice na soud okresní a naopak.
(Rozh. ze dne 12. února 1931, Nd I 31/31.) Nejvyšší soud odmítl návrh na delegaci krajského soudu civilního v Praze na místě příslušného okresního soudu v Boskovicích k obstarávání věcí substituční podstaty po Alfonsu M-ovi st., podle § 31 j. n.
Důvody:
Poslední věta prvního odstavce § 31 j. n. v doslovu čl. IV. čís. 5 cís. nař. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák., pokud praví: »aneb od okresního soudu některému sborovému soudu první stolice, aneb od sborového soudu první stolice okresnímu soudu« — souvisela s tehdejším právním stavem, podle něhož byly i sborové soudy první stolice (krajské soudy) v některých případech věcně příslušnými soudy pozůstalostními nebo poručenskými neb opatrovnickými (čl. VIII čís. 2 úv. zák. k j. n. a §§ 105, 106, 107 a 110 j. n.). Jest to zřejmé nejen z povahy věci, nýbrž i z »vysvětlujících poznámek« k návrhu novely na odlehčení soudům z roku 1914 (str. 34 k § 31 j. n.), kde se výslovně uvádějí také §§ 105 a 110 j. n. o příslušnosti sborových soudů v těchto věcech. Proto bylo výjimkou ze zásady, že jinak jsou delegace přípustné jen mezi soudy téhož druhu (§ 31 j. n. první a druhá věta) dovoleno, by mohl býti z důvodů vhodnosti ve věcech pozůstalostních, poručenských a opatrovnických delegován nejen soud téhož druhu, nýbrž i krajský soud na místě okresního soudu a naopak. V tomto právním stavu nastala podstatná změna zákonem ze dne 8. července 1930, čís. 130 sb. z. a n., který, zrušiv předpisy dříve uvedené a vyloučiv věcnou příslušnost krajských soudů jako soudů první stolice v řečených věcech, přikázal projednávání pozůstalostí a obstarávání poručenských a opatrovnických věcí výhradně do věcné příslušnosti soudů okresních. Měla tím býti »zjednána úleva přetíženým sborovým soudům v Čechách a na Moravě«, jak praví odůvodnění vládního návrhu tisk 1685/1928 poslanecké sněmovny. Zákon čís. 130/1930 nemá přechodných ustanovení — jako je měl čl. XXII úv. zák. k j. n. — a jest jej proto vykládati z jeho obsahu a říditi se jím tak, jak zní. Tímto zákonem odpadla právní použitelnost svrchu zmíněné věty § 31 j. n., což vede jen k důsledku, že bylo tomuto výjimečnému předpisu novým zákonem mlčky derogováno a že nyní platí již jen bezvýhradné pravidlo o přípustnosti delegace mezi soudy téhož druhu. Jinak by bylo jednáno nejen proti doslovu, nýbrž i proti účelu zákona. V případě, o nějž jde, byl ovšem i krajský soud civilní v Praze delegován roku 1926 z důvodů vhodnosti na místě tehdy příslušného krajského soudu v Plzni, ale to na věci nic nemění, neboť touto delegací nenabyli účastníci subjektivního práva na další vedení věci u delegovaného soudu, nehledíc k novým zákonným normám. Těmito normami, jež jsou právem formálním a rázu donucovacího, byla změněna předmětná příslušnost soudů a byl by se jim musil podrobiti původně příslušný krajský soud, právě tak, jako se jim musí podrobiti delegovaný krajský soud. V tomto případě jde o věcné opatrovnictví (cura bonorum), takže by tu nebylo lze ani odkázati na obdobu posledního odstavce článku XXII. úv. zák. k j. n., nýbrž spíše naopak na obdobu druhého odstavce téhož článku, jenž nařídil postoupení poručenských a opatrovnických spisů příslušným soudům hned dnem účinnosti jurisdikční normy. Nemohlo tedy býti jinak rozhodnuto, než se stalo.

Citace:

č. 4988. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 843-845.