NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1969.

Jde-li o majetkové delikty, spáchané na úkor obcí, nepodléhá smír pachatelův (§§y 187, 188 tr. zák.) s poškozenou obcí schválení okresní správní komise.
Poskytnutí jistoty, že pachatel narovnání dodrží, zákon nežádá.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1925, Zm I 208/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského jakožto nalézacího soudu v Praze ze dne 24. ledna 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle §u 181 a 184 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se číselně důvodu zmatečnosti dle §u 281 čís. 9 a), b) a 10 tr. ř., provádí však ve skutečnosti pouze důvod zmatečnosti dle §u 281 čís. 9 b) tr. ř. V tomto směru nelze jí upříti oprávnění. Obžalovaný, jenž byl napadeným rozsudkem uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ů 181, 184 tr. zák. (správně dle §§ů 181, 182 druhá věta tr. zák.), spáchaným tím, že během roku 1923 jako starosta obce 8955 Kč 97 h, jemu z příčiny jeho veřejného úřadu svěřených, za sebou zadržel a sobě přivlastnil, hájil se tím, že uzavřel s poškozenou obcí dříve, než vrchnost zvěděla o jeho provinění, smír, dle něhož se zavázal, že celou škodu, obci způsobenou, v určité době nahradí a že toto narovnání dodržuje. Nalézací soud vzal za prokázáno, že obžalovaný uzavřel dne 24. října 1924 s obecním zastupitelstvem obce smír, kterým se zavázal, že zaplatí obci svůj dluh 12192 Kč, ve kterémž je zřejmě obsažena též svrchu naznačená částka 8955 Kč 97 b, v měsíčních splátkách po 400 Kč a že první splátku složí dne 3. listopadu 1924, a zjistil, že bylo dne 1. listopadu 1924 okresní správní komisí v S. u státního zastupitelství v Praze na obžalovaného podáno trestní oznámení a že teprve tím dozvěděla se vrchnost po rozumu §u 187 tr. zák. o provinění obžalovaného. Přes to vyloučil nalézací soud beztrestnost obžalovaného pro účinnou lítost, odůvodniv to tím: 1. že o činu obžalovaného dověděla se již dne 29. září 1924 okresní správní komise v S., tedy úřad nadřízený, a že jedině tento úřad mohl o tom rozhodnouti, zda se má na obžalovaného učiniti trestní oznámení u státního zastupitelství, a nikoliv obecní zastupitelstvo poškozené obce, které nemohlo míti ten stav znalosti, kterou si zjednala okresní správní komise, 2. že bez schválení smíru okresní správní komisí bylo usneseni obecního zastupitelstva pro trestní řízení bezvýznamné, 3. že ve smíru, o který jde, nelze ani po věcné stránce spatřovati narovnání po rozumu §u 188 tr. zák., ježto obžalovaný neposkytl poškozené obci záruky, že smír dodrží, nebo že bude moci jej dodržeti, 4. že obžalovaný do dne 1. listopadu 1924, kdy o jeho provinění zvědělo státní zastupitelství, poškozené obci ještě vůbec ničeho na náhradu způsobené škody nedal a že jeho plnění dle smíru spadá úplně do doby až po 1. listopadu 1924.
Zmateční stížnost právem rozsudku vytýká, že výrokem nalézacího soudu o otázce, zda jsou tu okolnosti, pro něž jest trestnost činu vyloučena, byl porušen zákon v ustanoveních §§ů 187, 188 tr. zák. Názor nalézacího soudu bod 1. nemá o sobě významu pro posouzení věci, nýbrž nabývá ho teprve ve spojení s náhledem nalézacího soudu, že bez schválení smíru okresní správní komisí bylo usnesení obecního zastupitelstva poškozené obce bezvýznamným; neboť to, co jest svrchu pod 1. uvedeno, je vlastně jen odůvodněním názoru nalézacího soudu, že k právní účinnosti smíru bylo potřebí schválení smíru okresní správní komisí. Ježto nalézací soud se nedovolává nějakého zvláštního opatření okresní správní komise, dle něhož narovnání se mělo státi účinným jen v případě schválení okresní správní komisí, dlužno míti za to, že nalézací soud má za to, že v případech, v nichž jde o majetkové delikty, spáchané na úkor obcí, a v nichž nabyla příslušná okresní správní komise o příběhu vědomí, podléhá narovnání po rozumu §u 188 tr. zák. mezi pachatelem a poškozenou obcí bezpodmínečně schválení okresní správní komisí. Tomuto mínění nalézacího soudu nelze však přisvědčili, neboť § 23 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 sb. z. а n. o úpravě finančního hospodářství obcí, v němž jsou uvedena právní jednání obce, k jejichž platnosti se vyžaduje schválení okresního výboru, pokud se týče nyní okresní správní komise (§ 48 odstavec prvý zákona), nezmiňuje se o narovnáních druhu tu v úvahu přicházejícího. Další názor nalézacího soudu, že smír, o nějž tu jde, nelze považovali za narovnání ve smyslu §u 188 tr. zák. proto, že obžalovaný neposkytl poškozené obci záruky, že jej dodrží nebo že bude moci jej dodržeti, nemá opory v ustanovení §u 188 tr. zák. Poskytnutí jistoty, že pachatel narovnání dodrží nebo bude moci je dodržeti, zákon nežádá. Je na poškozeném, aby, je-li takové jistoty třeba, učinil uzavření smíru závislým na poskytnutí potřebné záruky.
Skutečnost, že obžalovaný do dne 1. listopadu 1924, kteréhož státní zastupitelství o jeho provinění zvědělo, poškozené obci na náhradu škody vůbec ničeho neplatil, jeví se býti úplně bezvýznamnou. Došlo-li mezi pachatelem a poškozeným dříve, nežli soud nebo jiná vrchnost ve smyslu §u 187 tr. zák. o pachatelově provinění nabyly vědomí, k narovnání, jímž pachatel se zavázal k úplné náhradě škody v určité lhůtě, rovná se to úplné náhradě škody dle §u 187 tr. zák. a trestnost nastává jen tenkráte, když pachatel nedostál povinnosti z narovnání. V tomto případě bylo smírem ujednáno, že prvá splátka má býti složena teprve dne 3. listopadu 1924 a nalézací soud vzal za prokázáno, že obžalovaný povinnostem dle smíru dosud nedostál. Ve věci samé nelze však rozhodnouti, poněvadž nejsou dosud zjištěny všechny skutečnosti, jež jest při správném použití zákona položiti za základ rozhodnutí. Není dosud spolehlivě zjištěno, zda bylo narovnání učiněno mezi obžalovaným a osobou k zastupování obce povolanou, a zda bylo toto narovnání, jež nespadá do rámce běžné správy obecního jmění, obecním zastupitelstvem řádně schváleno a kdy se tak stalo, není dále zjištěno, zda se finanční komise neodvolala z usnesení obecního zastupitelstva (§ 9, odstavec třetí zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 sb. z. a n.) a zda nebylo jejímu odvolání vyhověno, a není úplně spolehlivě na jisto postaveno, zda v dluhu 12192 Kč, o němž narovnání se zmiňuje, jest skutečně obsažena též zpronevěřená částka 8955 Kč 97 h.

Citace:

č. 1969. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 244-246.