NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 10908.

Ochrana nájemců.
Jen smlouvy mezi dosavadním a novým nájemníkem o postoupení bytu s podmínkou koupě zařízení bytu a o postoupení bytu za úplatu jsou nicotné. Lhostejno, zda-li nová nájemní smlouva, již uzavřel nový nájemník s pronajímatelem, podléhá ochraně nájemců čili nic.
(Rozh. ze dne 26. června 1931, Rv I 665/30.)
Žalobce, dřívější nájemník, prodal žalovanému, pozdějšímu nájemníku, svršky v bytě za 5000 Kč. Žalobě o nedoplatek 4500 Kč bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce opřel žalobní nárok o tvrzení, že od něho žalovaný převzal věci v žalobě blíže uvedené za přejímací cenu 5000 Kč, kterou se zavázal zaplatiti v deseti měsičnich lhůtách po 500 Kč, počinajic 1. červencem 1928, že však zaplatil jen první lhůtu, ale zdráhá se zaplatili zbytek. Žalovaný namítal (mimo jiné, což již není předmětem dovolacího řízení), že oněch 5000 Kč bylo »odbytným«, že ho žalobce stále ujišťoval, že musil sám zaplatiti svému předchůdci odbytné 8000 Kč »pro nic a za nic« a že jest tedy spravedlivé, by mu i žalovaný zaplatil aspoň část tohoto odbytného. Dále přednesl žalovaný, že původně nebylo řeči o tom, že odbytné má býti zaplaceno za předměty v žalobě uvedené, ale že teprve později žalobce, jsa si vědom nezákonnosti odbytného, mluvil o tom, že se odbytné týká různých investic. Nic jiného žalovaný k tomuto bodu nepřednesl. Také neuvedl — což ovšem ani uváděti nemusil — o který zákonný předpis svou námitku opírá, a teprve nižší soudy se obíraly zápovědmi §§ 18 a 20 (1) zák. čís. 44/1928 sb. z. a n. První soud vyloučil použiti těchto předpisů proto, že nájemní smlouva byla uzavřena k 1. červenci 1928, takže se na tento právní poměr nevztahuje zákon o ochraně nájemníků ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. podle § 31 (1) čís. 4 a žalovaný se nemůže dovolávali ochranných ustanovení §§ 18 a 20 cit. zák. Druhý soud vyloučil předpis § 18 proto, že šlo o dvě smlouvy a že prý tento předpis předpokládá jednotnost úkonu. Vyloučil však také předpis § 20, protože byt měl býti volný již 1. července 1928, jde o novou smlouvu nájemní ujednanou po 1. dubnu 1928 a na tuto nájemní smlouvu se nevztahuje ochrana § 20 cit. zák. Oba nižší soudy přehlédly, že v tomto sporu nejde o právní poměr mezi novým nájemcem a pronajímatelem, nýbrž o právní poměr mezi dřívějším a novým nájemcem. V té příčině zakazuje § 18 smlouvu mezi dřívějším a novým nájemníkem o postoupení bytu s podmínkou, že nájemník koupí zařízení bytu, a zakazuje § 20 (1) smlouvu mezi dosavadním nájemníkem a novým nájemníkem o jakékoliv úplatě za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím. Jen tyto smlouvy mezi nájemníky (o postoupení bytu s podmínkou koupě zařízení bytu a o postoupení bytu za úplatu), které jest dobře lišiti od smlouvy nájemní mezi pronajímatelem a nájemníkem, jsou zapovězeny a tudíž podle § 879 prvý odstavec obč. zák. nicotné a jest tedy zcela lhostejno, zdali nová nájemní smlouva, kterou uzavřel nový nájemník s pronajímatelem, podléhá ochraně nájemníků čili nic, neboť o nájemní smlouvu v tomto sporu nejde. To vyslovil nejvyšší soud již také v rozhodnutí čís. 9955 sb. n. s. Nižší soudy nezkoumaly, zdali pro ustupujícího nájemníka (nynějšího žalobce) platila ochrana nájemníků; ale ať platila nebo ne, žalovaný neopodstatnil svým přednesem zákonné předpoklady ani § 18 ani § 20 cit. zák. Žalovaný vůbec netvrdil, že podmínkou postoupení bytu byla koupě zařízení bytu, neuplatňoval nicotnost kupní smlouvy o zařízení bytu a nenabídl se, že vrátí, co z nicotné smlouvy obdržel (§ 18 druhá věta zák. o ochr. náj. a obdoba §§ 877 a 1052 obč. zák.), nýbrž vůbec popřel, že zařízení koupil. O případu § 18 nelze tu tedy mluviti. Žalovaný jen tvrdil, že 5000 Kč bylo jen »odbytným«, tedy tím, co si dal ustupující nájemník slíbiti za »postoupení bytu nebo v souvislosti s tím« (§ 20 (1) zák. o ochr. náj.). Nižší soudy však zjistily — a tímto zjištěním jest dovolací soud vázán — že oněch 5000 Kč bylo přejímací cenou za různé předměty, tedy kupní cenou za koupené věci (§ 1053 obč. zák.). V takové kupní ceně by ovšem mohla býti také skryta zapovězená úplata podle § 20 (1) zák. o ochr. náj., pokud by byla přemrštěná, pokud by nebyla rovnocenným ekvivalentem za to, co prodatel navzájem plnil, a pokud by byla vykořisťováním bytové tísně (srov. na př. rozhodnutí čís. 2800, 3976 a 6677 a j. sb. n. s.). Ale ani v tom směru žalovaný nic netvrdil a nedokazoval. Netvrdil a nedokazoval, jaká byla přiměřená cena jednotlivých věcí a oč tedy přeplatil, nýbrž trval jen na tom, že se za investice zavázal ke zvláštní úplatě. Učinil sice námitku zkrácení přes polovici obecné ceny podle § 934 obč. zák., ale, když nižší soudy této námitce nevyhověly, prohlašuje dovolatel, že námitku laesio enormis a neplatnost smlouvy podle § 879 čís. 4 obč. zák. již neuplatňuje (§§ 504 prvý odstavec a 506 čís. 2 c. ř. s.). I kdyby se tedy přistoupilo na názor dovolatelův, že se starý nájemník nesmí prohřešiti proti zápověděm §§ 18 a 20 zák. o ochr. náj., nic mu to neprospěje, protože v první stolici nepřednesl pro svou námitku z uvedených předpisů skutkové okolnosti. Neprávem vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že, myslel-li, že nejsou zjištěny všechny pro posouzení věci podstatné okolnosti, měl dáti řízení doplniti, neboť sporné řízení jest ovládáno závadou projednací, nikoli vyšetřovací.

Citace:

č. 2081. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 466-467.