NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

S
Č. 482.

Divadla: * Dle platného stavu zákonodárství není právního nároku, aby bylo uděleno povolení provozovati divadelní hry.
(Nález ze dne 28. června 1920 č. 5990.)
Věc: Eduard Tichý v Karlíně proti ministerstvu vnitra v Praze o povolení pořádati varietní představení.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zemská správa politická výnosem ze dne 11. prosince 1919 čís. 8/B 210/8 nevyhověla žádosti Eduarda Tichého za udělení povolení pořádati varietní představení, jelikož dle došlých stížností předváděné jednoaktovky nevyhovovaly intencím zušlechťujícím a přednášené solové výstupy nebyly prosty narážek politických a protistátních. Rovněž došly stížnosti na nesprávnosti stran přiznávek k daním z podniku odváděným. Pochybnosti o nezávadnosti předváděných produkcí vyskytovaly se již loňského roku, z kteréž příčiny licence nebyla obvyklým způsobem již povolena pro období 1919 až 1920, nýbrž pouze na dobu kalendářního roku 1919.
Ministerstvo vnitra naříkaným rozhodnutím odvolání stěžovatelovo nevyhovělo z důvodu rozhodnutí I. stolice a v uvážení, že není tu zřetele hodných důvodů k obnově licence, což vysvítá již z toho, že stěžovatel dle konaného šetření provozoval svůj varietní podnik za války v duchu protičeském a neskýtá dostatečné záruky, že by podnik ten, jak známé extempore komika Vlastimila Buriana ohledně československé státní půjčky dokazuje, nadále nevedl v duchu protistátním.
Ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu podané namítá stěžovatel v podstatě, že úřady překročily svým rozhodnutím meze jejich volnému uvážení vytknuté, v důsledku vadného a neúplného řízení založily rozhodnutí na nesprávných předpokladech a daly se vésti jinými zřetely, než jaké má zákon na mysli.
Aby podstatnost těchto námitek ve stížnosti podrobně rozvedených mohla býti posouzena, dlužno uvážiti, jaké povahy právní jest ono povolení, jehož stěžovatel chtěl dojíti svou žádostí, naříkaným rozhodnutím zamítnutou, a jak vymezena jest působnost úřadů k rozhodování o takových žádostech povolaných.
Žádostí ze dne 6. května 1919 domáhal se stěžovatel nového povolení k pořádání varietních představení v dosavadním rozsahu a za dosavadních podmínek v divadle Varieté na dobu od 1. ledna do 31. prosince 1920. Rozsah dosavadního svého oprávnění stěžovatel vyznačuje v podání ze dne 21. března 1919 takto: »pořádati představení akrobatická, gymnastická, baletní, pantomimická, zápasnická (obmezená na cvičené mužské zápasníky), předvádění cvičených zvířat a všech do těchto oborů spadajících představení, hudebních, zpěvních a deklamačních výkonů, zpěvoher, frašek a burlesek se zpěvem, vylučujíc operety a výpravné kusy s některou proměnou na jevišti, dále provádění jednoaktovek jen s mluveným textem i když nejsou vzaty ze současného života lidového, ale vylučujíc proměny na jevišti, a dle dalšího povolení také předváděti zpěvohry, frašky a burlesky se zpěvem i s několikerou proměnou a mluvené kusy divadelní, kusy více než jednoaktové.«
Se zřetelem k obsahu žádaného povolení takto vymezenému nemůže býti pochybnosti, že jde tu o podnik veřejných představení, na nějž po rozumu čl. V., písm. o) uvozovacího patentu k živnostenskému řádu nelze použíti předpisů živnostenského řádu, k jehož provozování však potřebí jest povolení, jež udíleti povoláno bylo dle nejvyššího rozhodnutí ze dne 14. září 1852, vyhlášeného ministerským nařízením ze dne 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., příl. C § 14, pokud se týče dle § 8 zákona ze dne 19. května 1868, čís. 44 ř. z., místodržitelství a jež tudíž dle předpisů nyní platných udili zemská správa politická.
Zákonné předpisy materielní povahy pro podniky veřejných představení obsahují dekret dvorní kanceláře ze 6. ledna 1836 sb. z. pol. čís. 5 (nejvyšší rozhodnutí z 5. prosince 1835) a tak zvaný řád divadelní, vyhlášený ministerským nařízením ze dne 25. listopadu 1850 čís. 454 ř. z. (nejvyšší rozhodnutí ze dne 14. listopadu 1850).
Tyto zákonné normy, jež nebyly pozdějšími předpisy zrušeny nebo ve své podstatě změněny, se samy ještě dovolávají (dvor. dekret z roku 1836 v úvodě a v posledním odstavci, div. ř. v § 2) předpisů starších, jejich platnosti se nedotýkajíce.
Dekret prve citovaný vztahuje se přímo na kočující herecké společnosti, provazolezce, gymnastické umělce, kočující hudební bandy a majitele jinakých předmětů na podívanou. (Pod číslem 2. je zmínka také o deklamacích.) Divadelní řád pak má, jak z jeho znění i z instrukce zároveň s ním vydané je patrno, na mysli ne-li výlučně, tedy aspoň především divadelní podniky v užším významu toho slova.
Jak patrno, nelze uvedených předpisů zákonných na daný případ použíti přímo a v plném rozsahu, neboť nejde ani o podnik kočovně provozovaný, ani o divadlo ve vlastním smyslu. Dlužno tedy podrobným zkoumáním znění a ducha oněch dosud platných norem vyšetřiti právní hlediska, na nichž jest založena zákonná úprava podniků toho druhu, jakého týká se žádost stěžovatelova.
Vlastním obsahem divadelního řádu není úprava udílení koncesí pro podniky divadelní, nýbrž úprava t. zv. censury představení na jevišti a policejního dozoru na představení divadelní.
Dekret z roku 1836 pak nevypočítává ani podmínek, za jakých koncese pro podniky, na něž dekret se vztahuje, může neb má býti udělena, ani neoznačuje důvody, pro které koncese musí neb má být odepřena. Naopak z celého obsahu dekretu jde zcela zřejmě na jevo, že zákon tento chtěl úřadům (zemským presidiím) ponechati úplnou volnost co do odepření koncesí, s druhé strany však pro udělení koncesí uložiti jim co největší zdrželivost.
Byť se i přiznalo, že ono přímé a podnikům naznačeného druhu zásadně nepříznivé hledisko dekretu z veliké části mělo svůj důvod v tom, že dekret měl zejména na mysli podniky kočující, jest přece onen dekret, jak již řečeno, v podstatě posud platný, podle celkového svého rázu zcela zřetelným dokladem, že předpisy vydané o povolování podniků veřejných představení nebyly pojímány jako pouhá policejní úprava oboru podniků, jichž provozování by v zásadě bylo bývalo uznáváno za dovolené, tedy jako úprava nějakých subjektivních práv takových podnikatelů, nýbrž že předpisy ty měly výlučně povahu instrukcí daných pro úřady, ponechávajících jim vůči uchazečům zcela na vůli oprávnění toho druhu uděliti nebo odepříti. Toto pojetí bylo zcela v souhlasu s právními názory doby, z níž ony předpisy pocházejí.
Pro názor, že v podstatě stejným způsobem nazíráno bylo i na povolení pro podniky veřejných představení vyššího řádu, zejména i pro divadla v užším významu toho slova, poskytuje výmluvný doklad okolnost, že zřízení stálého divadla zůstalo podle shora již uvedeného § 14 příl. C min nař. ze dne 19. ledna 1853 čís. 10 ř. z. vázáno na nejvyšší povolení, mělo tedy ráz pouhého privilegia, na něž dle všeobecného tehdy nazírání právního ovšem nějaký právní nárok jednotlivci vůbec příslušeti nemohl. Jestliže bezprostředně před tím se v témže § mluví o povolení k divadlům (Schauspiele) aneb jiným veřejným produkcím, jehož udílení vyhrazeno místodržiteli, nelze pochybovat o tom, že po stránce právní byla obojí povolení pokládána za akty v zásadě stejné povahy.
Veškeré tyto úvahy však nutně vedou k závěru, že povolení k veřejným, představením ponecháno jest úplně volnému, v žádném směru nevázanému uvážení úřadu, takže na udělení takového povolení vůbec nijaký nárok nepřísluší.
Vycházeje z tohoto právního názoru, shledal nejvyšší správní soud, že naříkaným rozhodnutím, stěžovateli povolení jím žádané odpírajícím, nemohlo již dle povahy žádaného povolení z důvodů shora uvedených býti nějaké právo stěžovatelovo porušeno, pročež stížnost zamítl, aniž měl za potřebné zabývati se vývody stížnosti, týkajícími se důvodů naříkaného rozhodnutí.
K vývodům stížnosti, poukazujícím na zastaralost předpisů shora uvedených, pokud se týče na požadavky vyplývající z moderních názorů pro používání oněch starých předpisů, podotýká se toliko, že úvahy tohoto způsobu mohly by padati na váhu při eventuelní nové zákonodárné úpravě této otázky nebo nanejvýše mohly by snad úřady správní pohnouti, aby v mezích volného uvážení jim oněmi předpisy ponechaného při rozhodování o žádostech o povolení naznačeného druhu si je vzaly za vodítko, nejvyšší správní soud, jenž dle §§ 2 a 7 svého zákona toliko porušení zákona a poškození subjektivního nároku strany výrokem svým napraviti, není však povolán, aby s tohoto hlediska činnost úřadů správních posuzoval neb korigoval.

Citace:

č. 482. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 468-471.