NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 471.

Na tom, kdo hledě k daným okolnostem, zachoval péči, již obyčejně lze na každém požadovati, nemůže domáhati se náhrady ten, kdo utrpěl škodu tím, že sám nedbal obyčejné péče, již mu hledě k daným okolnostem a dle jeho osobních poměrů náleželo šetřiti.
(Rozh. ze dne 30. března 1920, Rv I 153/20.)
Žalobkyně, nájemnice u žalovaného, jež trpěla již po drahnou dobu občasnými záchvaty padoucnice, stižena byla perouc ve světlíku domu prádlo, novým záchvatem, upadla na ostrou hranu skleněné tabule, již žalovaný měl u zdi světlíku postavenu a poranila se. Žalobu domáhající se náhrady škody procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Žalovaný majitel domu může užívati svého práva v mezích zákonných a není práv ze škody, jež jinému z toho vzejde (§1305 obč. zák.). Žalovaný, jsa sklenářem, byl zajisté oprávněn, by ve světlíku svého domu složil skleněné tabule, ač nájemníci používali světlíku jako průchodu ku vedlejším místnostem (špižírně a t. d.). Jest sice pravda, že ten, kdo by v noci vstoupil do světlíku, mohl na tabule naraziti a se poraniti. Žalobkyně se však poranila, když prala za dne ve světlíku prádlo, ač to nájemníkům nebylo dovoleno. Jednala tudíž na vlastní nebezpečí, tím spíše, kdyžtě jí bylo známo, že občas trpí záchvaty padoucnice, a měla proto si počínati co nejopatrněji. Jde tu o náhodu, jež postihla osobu žalobkyně (§ 1311 obč. zák.) a nelze činiti žalovaného zodpovědným za její úraz. Odvolací soud uznal nárok žalobkyně z polovice důvodem po právu.
Důvody: V tom, že žalovaný postavil ve světlíku skleněnou tabuli a to ostrou hranou vzhůru, věda, že světlík používán je více osobami, mezi nimi též ženou, o níž bylo mu známo, že jest stižena padoucnicí, dlužno spatřovati opomenutí povinné bdělosti ve smyslu § 1294 obč. zák. Na- proti tomu jest přičísti žalobkyni za zavinění, že, vědouc, že jest stižena padoucnicí, neprohlédla pozorně místo, kde prala, nežli se dala do praní, práce to vzhledem k její nemoci zajisté namáhavé. Kdyby tak byla učinila, byla by postřehla skleněnou tabuli a byla by se proto postavila na druhou stranu necek, kde si pádem nemohla tak ublížiti. Jsou tudíž nehodou vinny obě strany a, ježto nelze stanoviti stupeň jich zavinění, postihují je následky úrazu dle § 1304 obč. zák. stejnou měrou.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Odvolací soud činí vzhledem ku stavu věci a v odporu se zjištěním, že za dne ze způsobu uložení skleněných tabulí nikomu nebezpečí nehrozilo, neprávem závěr, že postavení rozbité tabule ostrým hrotem nahoru při zdi na dvoře, kudy i žalobkyně, padoucnicí stižená, chodívá, bylo činem, o němž každý seznati může, že jím přivoděno a zvýšeno může býti nebezpečí pro tělesnou bezpečnost osob tam chodících. § 1295 obč. zák. stanoví ručení za vinu. Ze zvláštních norem následujících §§ pak vyplývá, že zákon vyžaduje na každém jen obyčejný, nikoli mimořádný stupeň bedlivosti, což ostatně plyne i z jiných ustanovení, jimiž se ukládá určitým osobám ručení za jich úkony, jako se vyžaduje na př. na poručníkovi bedlivost poctivého a pilného hospodáře při správě poručencova jmění (§228 obč. zák.), na poživateli pečlivost dobrého hospodáře při udržování věci v původním stavu (§ 513 obč. zák.).
Postavil-li tedy žalovaný tabule ke zdi tak, že, jak zjištěno, za dne — a úraz stal se za dne — nikomu nebezpečí z toho nehrozilo, a kázala-li již obyčejná opatrnost každému, by v noci beze světla přes úzký světlík nechodil, učinil tím v tomto případě povinnosti své zadost. Poškozený ovšem musí jako žalobce prokázati, že škoda jeho bezprostředně nebo důsledně jest následkem zavinění neb i spoluzavinění žalovaného, a tu dlužno uvážiti, že i žalovanému bylo známo, že žalobkyně jest stižena padoucnicí nebo křečemi občas se dostavujícími. Tato okolnost však zavinění na straně žalovaného nezakládá. Žalobkyni zajisté lépe než žalovanému bylo známo, jaké záchvaty se u ní občas vyskytují a kdу přibližně by se dostaviti mohly. Volila-li, používajíc mimo dosah svých práv nájemních světlíku k praní prádla, bylo podle její vlastních zkušeností na ní, by volila onu stranu, kde by v případě možného záchvatu nebyla vydána nebezpečí, že upadne do skleněných tabulí bezprostředně nedaleko od jejího stanoviště složených. Dbal-li však žalovaný, jak dolíčeno, oné obyčejné pečlivosti bedlivého hospodáře, jaké po něm zákon vyžaduje, a postavila-li se naproti tomu žalobkyně vzhledem ke zkušenostem o svých záchvatech neopatrným ba lehkovážným způsobem na místo, kde jí při případném záchvatu hrozil pád na skleněné tabule, pak nemůže žalovaný, zachovav mu uloženou míru pečlivosti, býti činěn spoluzodpovědným za nehodu, neobyčejně neopatrnou žalobkyni stihnuvší. Tu míru pečlivosti, kterou žalobkyni kázali její zvláštní stav zdravotní, mohl právem žalovaný u ní předpokládati a proto nelze jemu přičítati, že by byl při svém, obyčejnou míru bedlivosti zachovávajícím
jednání věděl nebo věděti mohl, že poškozující konkrétní událost nastati může. Nehoda tato ovšem nepostrádá příčinné souvislosti s uložením skla se strany žalovaného, avšak příčinnost není jedině směrodatnou, neboť pak by byl rozsah povinnosti k náhradě zcela nedozírný. Ježto však i za této nepopiratelné příčinné souvislosti nelze, jak řečeno, žalovanému, zákonné míry opatrnosti šetřivšímu, přičítati, že by byl věděti mohl, že žalobkyně nezachová ani obyčejné, tím méně pak zdravotním jejím· stavem jí ukládané zvláštní míry opatrnosti, nelze na jeho straně shledati ono spoluzavinění, jež shledal při něm soud odvolací.

Citace:

č. 471. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 228-230.