NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 10945.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.).
Slovem »opuštění bytu« nemíní se v § 6 jen opuštění úmyslné; nezáleží na tom, zda se opuštění stalo s úmyslem byt trvale opustiti či jen dočasně bez toho úmyslu.
Lhostejno, zda měl nájemník úmysl přivésti svým odchodem rodinu do nesnází, zda ji chtěl připraviti o byt.
Pod slova »opuštění společné domácnosti« jest podřaditi i dobrovolný trvalý odchod hlavy rodiny (matky), jenž se stal následkem uzavření sňatku a povinného tím přestěhování se hlavy rodiny do domácnosti nového manžela.
Slovy »rodinou« a »příslušníci rodiny« jest rozuměti užší kruh příslušníků rodiny závislých hospodářsky na hlavě rodiny, jmenovitě osoby, o jichž výživu i o byt jest hlava rodiny povinna pečovati podle zákona.
(Rozh. ze dne 3. září 1931, Rv I 1502/31.)
Majitelkám domu byla na základě právoplatného soudního svolení k výpovědi povolena exekuce vyklizením krámu, jejž měla v nájmu Antonie K-ová, která se vystěhovala do Ameriky za svým manželem. S Antonií K-ovou sdílela společnou domácnost její dcera Milada K-ová, jež, opírajíc se o § 6 zák. na ochr. náj., domáhala se nepřípustnosti exekuce vyklizením jakož i zjištění, že v době, kdy bylo dáno soudní svolení k výpovědi, byla již nájemnicí krámu. Žalované vznesly mezitímní návrh na určení, že žalobkyně není nájemnicí krámu. Procesní soud prvé stolice vyhověl mezitímnímu určovacímu návrhu žalovaných a žalobu zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Předpoklady druhého odstavce § 6 zák. o ochr. náj. jsou splněny jen, opustí-li nájemník společnou domácnost, kterou sdílel se svou rodinou, a společný byt, ohrozí-li další trvání domácnosti v dosavadním bytě činností svémocnou směřující ke zrušení domácnosti. Ze skutkových okolnosti však plyne, že nelze v souzeném případě mluviti o opuštění ani po stránce aktivní, hledí-li se k osobě nájemnice Antonie K-ové, ani po stránce pasivní, přihlíží-li se k osobě žalující Milady K-ové. Provdání nájemnice Antonie K-ové mělo nezbytně v zápětí, že byla nucena sledovati svého manžela, třebaže se tak stalo do zámoří, a tam také svou domácnost přeložiti. Že nebylo úmyslu, žalobkyni opustiti, vyplývá nad jiné z toho, že Antonie K-ová ještě před svým odjezdem uspořádala své majetkové poměry ve prospěch žalobkyně, Žalobkyně ani netvrdila, ani neprokázala, že se s matkou vystěhovat! nemohla, naopak z jejího přednesu plyne, že zůstala v tuzemsku proto, že si sama chtěla založiti svou domácnost s V-em, jenž dosud u ní bydlí. Proto ani na té ani na oné straně nelze mluviti o opuštění ve smyslu předpokládaném zákonem, následkem čehož práva a povinnosti nájemníka na žalobkyni nepřešly, a nelze ji považovati za nájemnici.
Nejvyšší soud zamítl mezitímní určovací návrh žalovaných a uznal podle žaloby.
Důvody:
Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) jest oprávněná. Výklad odvolacího soudu, že opuštěním rodiny jest roz- uměti jen takový odchod hlavy rodiny, jímž zamýšlí odcházející ohroziti další trvání domácnosti v dosavadním bytě, jímž zamýšlí zrušiti domácnost, nelze sdíleti. Výklad ten neodpovídá ani doslovu ani duchu zákona. Opuštění bytu může se státi buď trvale, stalo-li se s úmyslem již se nevrátiti, může se však státi i dočasně, když nájemník opustí byt nedobrovolně (když byl na př. vzat do vazby, nebo byl nucen nastoupiti trest na svobodě). Oba tyto způsoby opuštění bytu byly výslovně zmíněny v § 6 zákonů na ochr. náj. ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. a ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. a plyne tudíž z tohoto původního doslovu zákona, že zákonodárce nemínil slovem »opuštění bytu« jen opuštění úmyslné, tím méně opuštění s úmyslem zrušiti společnou domácnost rodiny, jak odvolací soud za to má. Úmyslem zákonodárcovým bylo ustanovením § 6 (2) cit. zák. chrániti členy společné domácnosti nájemníkovy hlavou rodiny opuštěné, ať již se opuštění stalo s úmyslem byt trvale opustiti, nebo jen dočasně bez toho úmyslu. Slovem »rodinou« a »příslušníci rodiny« jest rozuměti užší kruh příslušníků rodiny závislých hospodářsky na hlavě rodiny (nikoli rodinu ve smyslu § 40 obč. zák., viz rozh. 4950 sb. n. s.), jmenovitě osoby, o jichž výživu i o byt (§ 672 obč. zák.) jest hlava rodiny povinna pečovati podle koná, jako jsou děti manželské, pokud se nemohou samy živiti, a ro jsou-li v nouzi na hlavu rodiny odkázáni (§ 154 obč. zák.). V tom si zjistil soud prvé stolice, že žalobkyně (|191etá), ač byla prohlášena tilou, bydlela s matkou v jejím bytě a byla jí živena až do jejího hování se z vlasti, poněvadž měla jen nepatrné jmění a skorem vlastní příjmy a že též matka nájemnice Františka Z-ová žila s ní v lečné domácnosti a že po jejím odstěhování se připadla péče o a byt babičky na žalobkyni, jež zůstala v bytě. Z toho jasno, že kutka jako hlava rodiny se starala o výživu své matky i dcery, k obě s ní žily ve vypovězeném nyní bytě ve společné domácnosti. T tedy žalobkyně i jeji babička s exekutkou rodinu po rozumu ustan § 6 (2) zák. o ochr. náj. až do jejího odchodu a byly příslušnice domácnosti. Zákon v § 6 (2) chrání rodinu, by nezůstala odchode hlavy bez přístřeší (rozh. 4950 sb. n. s.), při čemž nerozeznává, zd nájemník úmysl přivésti rodinu do nesnáze, zda ji chtěl připraviti o čili nic. Při tom jest lhostejno, že žalobkyně byla v den odstěhování matky již zletilá, že byla vyučenou modistkou, jakož i že u ní bydlí její snoubenec, s nímž hodlá uzavříti manželství, jakož i že dostala od matky výbavou obuv a zařízení bytu v ceně 8000 Kč a jí tím umožněno samostatně se živiti, neboť zákon v té příčině výjimky nečiní. Jest proto pod slova ,»opuštění společné domácnosti« podřaditi i dobrovolný trvalý odchod hlavy rodiny, který se stal následkem uzavření sňatku a povinného tím přestěhování se hlavy rodiny do domácnosti nového manžela, jako v souzeném případě. V tom, že žalobkyně, ač jak první soud zjistil, nerada viděla, že se matka stěhuje do Ameriky, nebránila jí v odjezdu a ji na dráhu doprovodila, nelze ještě spatřovati souhlas a srozumění žalobkyně s matčiným odchodem z bytu; vždyť neměla možnost brániti matce ve sňatku a v následování manžela, do ciziny a nebyla k tomu po zákonu ani oprávněna. Doprovod matky při odjezdu na nádraží byl aktem povinné dětské oddanosti dcery k matce, který významu opuštění rodiny její hlavou nikterak nemění a neseslabuje. Otázka, zda se žalobkyně a její babička mohly zároveň s hlavou rodiny vystěhovati do zámoří, čili nic, jest nerozhodná, rovněž tak lhostejný jest důvod, proč se žalobkyně 2 bytu nevystěhovala současně s exekutkou (chtěla si prý v bytě tom sama založiti domácnost s Josefem V-em, jenž u ní bydlí), neboť zákon v té příčině nerozeznává a výjimky nestanoví.

Citace:

Čís. 10945. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 87-89.