NPD documents search: České právo, 17 (1935)

Dr. Otakar Hanna, kand. notářství v Praze II.:
Sami nebo společně?

(Co nás dělí a co spojuje.)
Následující úvahy jsou míněny jednak jako odpověď na výzvu p. Dra K. Nováka v předchozím čísle tohoto časopisu »Podejme si ruce«, jednak navazuje na výstižný článek p. notáře F. Kováře v březnovém čísle ohledně § 8 a násl. osnovy nového advokátního řádu. Autor těchto úvah nepokládá se zajisté za povolána mluviti jménem celého stavu notářského, ale jako kandidát tohoto stavu chápe se výzvy učiněné p. notářem Kovářem závěrem jeho článku k mladým, a chce jen sděliti svůj skromný názor k případné další diskusi.
Především nutno co nejsrdečněji uvítati konečně slova jiná než dosud obvyklá bojovná od stavu nám tak příbuzného, s nímž máme tolik zájmů společných, s nímž jsme se však dosud více potírali jako s nepřítelem než družili, zatím co jinde nám vyrůstali nepřátelé často daleko nebezpečnější. Je vidět, že mladá generace, která se u stavu advokátního dostává k veslu, smýšlí o těchto věcech zcela jinak než generace starší; je to opravdu i něco nového, nebývalého, začátek spolupráce obou stavů, která se již i prakticky začíná provádět, a s povděkem lze kvitovati, že podnět vyšel zrovna ze strany, z níž jsme ještě nedávno po neblahé aféře notáře Patsche byli velmi ostře napadáni (č. Adv. XIX 9/10 str. 149)1) Pochopme všichni vážnost doby a semkněme své řady ke společným akcím!
Článek p. Dra Nováka ukazuje na bolesti nám společné, snaží se objasniti důvody dosavadních rozporů a žádá jako předpoklad spolupráce odstranění jejich resignací notářského stavu na požadavek výlučné agendy listinné a kompromisní úpravou pozůstalostí. »Nás mezi sebou «· odděluje ... pouze snaha notářů, aby pouze jim byla vyhražena agenda smluvní.« Při čtení této věty a dalších míst měl jsem dojem, jako by se notářům vyčítalo, že oni jsou v útoku a že se neprávem domáhají něčeho, co jim nepatří а к čemu spíše jsou povoláni advokáti, »kteří mají značné zkušenosti s tím, jak který institut právní, nebo jeho formulace v právním živote se jeví při zkoušce, kterou smlouvy musí podstoupiti: při sporech.« (Viz též Č. Adv. XIX str. 151, první sloupec)2) Pan Dr. Novák žádá pak na nás, abychom se těchto svých požadavků vzdali. Můj otevřený názor na věc je, že požadavků těchto se stav notářský vzdáti nesmí a nikdy nemůže.
Zdůrazňuji výstižné rozlišování p. notáře Kováře mezi advokátem a notářem: onen je se stranou, tento mezi stranami, onen zástupce, tento prostředník. Nejde jen o plané theoretisování. Tyto funkce, na jejichž rozlišení jsou vybudovány vlastně základy činnosti obou Λ stavů, neboť při znovuzavedení starobylé instituce notářské v roce 1850 byla notářům vyli ražena veškerá agenda knihovních listin, — mají vliv na mentalitu příslušníků stavu a tvoří typ advokáta a notáře: onen bude každou věc rozebírat, bude hledat vady, kritisovat, jeho činnost je analytická, tento buduje, tvoří песо, co by odolalo námitkám, výtkám, musí myslet na všechny možné případy, jeho činnost je synthetická. Přednost advokáta je bystrost, pohotovost, rychlost, přednost notáře důkladnost, opatrnost, rozmysl. Onen pouští se se vší vehemencí do boření, tento s úvahou tvoří. Advokáti hájí jednostranné stanovisko své strany, notáři musí myslet na všechny. Proto již dle povahy své činnosti je pole advokáta ve sporech a v právu trestním, pole notáře v řízení nesporném.
Jaký však vidíme postupný vývoj původního rozdělení obou typů? Hranice mezi oběma stavy se stírají. Advokáti vrhají se na pole nesporné, hlavně listinné a pozůstalostní, a ozývají se dokonce hlasy po odnětí soudního komisařství notářům (Čes. Advokacie XIX str. 150) a zdůrazňuje se, že advokáti jsou povoláni (§ 8 osn. adv. řádu) k agendě listinné, na druhé straně hledí si notáři vybudovati své posice v řízení sporném (Soudcovské Listy, ročník čtrnáctý). Hleďme, jak advokáti se brání zásahu notářů do agendy sporné! (Viz polemiky s článkem kol. Dr. Chloupka v časopisech advokátních!) Nedivím se tomu pranic. Považují to za vpád do své domény. Zrovna tak i notáři cítí vpád advokacie do agendy smluvní a pozůstalostní, v níž byli dosud, ne-li výlučně, tedy převážně činni notáři.
Vedle svrchu uvedeného zájmu veřejnosti o práci kvalifikovaného odborníka jde zde přirozeně též o stavovské zájmy hmotné. To, co nám páni advokáti nejvíce vyčítají, postavení monopolní, dnes již u nás dávno neexistuje »díky« soutěži soudů v činnosti osvědčovací a ve venkovské agendě pozůstalostní, a nebývalou konkurencí advokacie v listinách a pozůstalostech, značně též v důsledku neblahé pro nás judikatury v otázce formy spisové a sollenisace soukromých listin; naopak vidíme dnes právě u advokacie velmi hlasité volání po numeru clausu, což není nic jiného než monopol. Nemůžeme ovšem uznati za dostatečné odůvodnění přesahování advokacie do oborů notářům povahou svou náležejících poukazem na pauperisaci tohoto stavu hypertrofií. Krise hospodářská neušetřila přece ani náš stav a nejen na venkově, kde agendy kvapem ubývá, ale i v městech, kde jest vedle toho ještě velmi úporná konkurence advokacie, vidíme úpadek v agendě. A mají-li stav náš v důsledku jeho povahy veřejného orgánu a důvěry s tím spojené postihnouti nyní nové tíživé závazky finanční, nelze jej vystaviti volné soutěži, která neznamená vždy lepší výběr, ale často zlevnění na úkor kvality práce, na níž jsme si dosud vždy tolik zakládali. Já pro svou osobu rozhodně nevidím pole činnosti notáře ve sporech a v soudnictví trestním a milerád by se náš stav těchto funkcí vzdal, které mu byly ostatně svěřeny jen z nouze, když budeme pány v oborech svých. Dokud však advokáti budou zhotovovat smlouvy a listiny knihovní, dotud i my budeme se snažiti o vybudování svých posic ve sporech a v trestním právu.
Vidíme, jak vývoj od r. 1850, a zejména v poslední době hospodářské krise šel proti rozlišení typů, jak oba stavy si do svých oborů vzájemně zasahují. Jak v agendě pozůstalostní, tak i listinné vidíme advokacii ve výboji, nás v obraně. Naše snahy po výlučné agendě listinné, řekněme lépe knihovní, chtějí nám vrátiti něco, v čem jsme dosud byli doma.
Ono stírání hranic mezi stavy ohrožuje existenci notářství, jež by pozbylo raison d’être, když by nemělo žádné výlučné agendy, a vede ke splynutí obou stavů. Proto nemůžeme se zásadně nikdy vzdáti požadavků po výlučné agendě listinné a výlučném projednání pozůstalostí, což musí druhá strana též pochopiti. Nakolik jsme s to, prosaditi za dnešních poměrů své požadavky, to je již jiná otázka, řekl bych otázka užšího a širšího programu. Nemyslím však, že by nám toto zásadní a jistě jednomyslné stanovisko mohlo překážeti ve spolupráci. Vždyť i politické strany upouští v koalici vládní od svých programu maximalistických, většinou vzájemně značně protichůdných, a tvoří společný program koaliční. Tak i naše dva stavy mají tolik společných bolestí, že mohou utvořiti ke spolupráci jakýsi koaliční program. Máme-li zájmy protichůdné a bolesti vlastní (advokáti: zastupování ex offo, přestupy soudních radů, numerus clausus — viz Č. Advok. 3/XVII, 3/XVIII! — finanční prokuratura, pracovní soudy, zemědělské oddlužení — viz Č. Advok. 9—10/XIX!; notáři: bezplatné pozůstalosti, přestupy kandidátské, doktorát, legalisace a vidimace soudní atd.), zbývá přece vždy ještě tolik věcí společných. Podívejme se tedy jednou na to, co nás spojuje, a ne na to, co nás dělí!
Je to v prvé řadě pokoutnictví (č. Adv. LXVII, 2/XVII, 5—6/XVIII, Not. Ztg. 1/1935), problém velmi choulostivý, ale velmi naléhavý, neboť do žádného povolání »nefušuje« se tolik, jako do činnosti právnické. Kolik knižních pouček a návodů praktických právníků svádí laika, řekl bych »k vlastní léčbě paragrafy«, kolik ztroskotaných existencí živí se úplatnými pracemi právnickými. Nutno poukázati stále na únik daňový a škody pro obecenstvo jak nebezpečím sporů, tak i po stránce poplatkové a přes vlivy politické nutno konečné bojovati
o »ochranu živnostenskou«, na niž i my máme nárok
jako každý jiný živnostník.
Úzce s tím souvisí otázka nuceného signovaní tabulárek advokátem neb notářem, což přispěje k snadnějšímu vypátrání pokoutníka i k ulehčení soudům bezvadnými žádostmi.
Jest zde dále problém aktuárský, vzniklý vsunu- tím nového stavu mezi praktické právníky a soudce, který si v praxi namnoze osobuje místo vedle soudců. Jde tu: 1. o otázku prestyže, aby nebyl právník podroben neprávníku v otázce prozkoumání a schvalování činnosti a přisuzování útrat; 2. o otázku kvality práce, neboť není myslitelné, aby neprávník řešil otázky právnické.
Další velmi vděčné pole spolupůsobení byla by snaha po reformě správní i soudní a po reformě »úřadování« vůbec. Myslím, že oba stavy postihují vady falešného byrokratismu, pokud jest jím úřední aparát řízen. Kolik intervencí nejen u referenta, ale tím více v nedostatečně fungujících kancelářích: v podatelně, spisovně a expedici, musí advokát neb notář absolvovat, ztráceje svůj drahocenný čas a uvaluje zbytečné náklady na strany!
Dále je zde otázka tarifů, ochrana proti činnosti obecních a obvodních notářů na Slovensku (viz čl. VI. osnovy advok. řádu). Jiných úkolů podobných našlo by se mnoho.
Utvořilo se Ústředí čsl. právníků, slyšeli jsme slova o technokracii, vidíme snahy uplatmti znovu vliv právníků na vývoj poměrů, aby právník i dnes byl to, co v minulosti, tvůrce a organisátor vývoje, ne jeho brzda a protichůdce. Ústředí sdružuje sice právníky všech stavů, ale v rámci jeho lze též uskutečniti bilaterální snahy našich dvou stavů o společný postup. Staly se již první pokusy neoficielní, buduje se most. Prvním krokem spolupráce jest poznání vzájemné a porozumění pro snahy druhého stavu. Je nutno zváti se do svých stavovských organisací, navštěvovati se vzájemně, stýkati se spolkově, nejen úředně neb v životě soukromém. Ještě několik slov do řad vlastních.
Sjednoťme se v jeden celek! Dějí se náběhy k utvoření delegací komor. Bylo by záhodno utvořiti i spolkově jedinou ústřední organisací pro jednotný postup, která by sloučila stav notářský i dorost kandidátský a překlenula i rozdíly národní. Snažme se o spolupráci s kolegy německými, přispívejme vzájemně do svých časopisů! Jak žádoucí byla by tu užší spolupráce se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, kde zůstalo vše dosud vždy jen u začátků.
Organisujme se politicky, ne jako celek, nýbrž jednotlivci ve stranách! Vhodná a stavu prospěšná je práce v každé státotvorné straně. Jak pochopil stav advokátní tuto nutnost, vidíme při prohlídce kandidátních listin posledních voleb do Národního Shromáždění. Jen v Praze kandidovalo na poslance 16 advokátů a na senátory 3; ze stavu našeho vidíme jedinou čestnou výjimku v osobě vůdce stavu, pana komorního presidenta JUDra J. Čulíka. Jsme sice početně slabší než advokáti, ale naše postavení, zejména na venkově, oprávňuje nás k politické činnosti. Zde ovšem jest to především na poli samosprávném a pak je zde významné dnes hnutí regionalistické.
Propagujme záležitosti svého stavu a všeobecně právnické v tisku odborném i denním, hlavně krajinském, abychom paralysovali vliv večerníkových sensačních článků o případu notáře Patsche, které byly s to šířiti v nejširších kruzích laiků nesprávný názor o notářství a jeho představitelech! Propagujme své myšlenky i mimo tisk v krajinských spolcích, na přednáškách! Nedávno bylo o tom výstižně psáno v Notariats-Zeitung.
Jest tudíž před námi široké pole činnosti vlastní i společné. Přiložme jen ruku k dílu!

S této strany vycházely též útoky v Č. Adv. 9—10/1923, na něž odpověděl zemský president Dr. K. Batěk v Č. Právu 9/V, 1—2/VI.
Zde přece nerozhoduje znalost řízení soudního, ale práva materielního; a ještě jest pro ochranu účastníků velmi důležitá stránka poplatková, v níž mají notáři větší zkušenosti než páni advokáti.

Citace:

Sami nebo společně?. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1935, svazek/ročník 17, číslo/sešit 6, s. 52-54.