Čís. 5909.Zákonem čís. 240/1924 Sb. z. a n. o příročí k ochraně peněžních ústavu a jejich věřitelů nebylo nic změněno na předpisech § 486, čís. 2 tr. zák.; zejména nebylo jím nařízeno, že peněžní ústavy nesmějí při nastavším stavu platební neschopnosti ohlásiti konkurs nebo vyrovnání, jak to nařizuje § 486, čís. 2 tr. zák., nýbrž pouze žádati o příročí.(Rozh. ze dne 24. května 1937, Zm I 1030/36.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnosti obžalovaných A., B., C., D. do rozsudku krajského soudu, jímž byli uznáni vinnými přečinem úpadku: z nedbalosti podíle § 486, čís. 2 tr. z. Z důvodů:Zmateční stížnosti obžalovaných uplatňuji zmateční důvody podle § 281, čís. 5, 9 a) tr. ř. a snaží se s hledisek těchto zmatků dovoditi, že »D. V., reg. Gen. m. b. H.« — (D. V.) — v jejímž představenstvu zasedali, nebyla neschopnou platiti, že běželo u ní o váznutí platů, že oni o její neschopnosti platiti nevěděli, a konečně, že oni, nepřijímajíce vkladů a nekonajíce platy, nevykonali žádnou činnost v § 486, čís. 2 tr. zák. dotčenou.Než stížnosti jsou vesměs v neprávu. V odpor vzatý rozsudek zjišťuje, že D. V. zavřela dne 1. října 1931 své přepážky a zažádala o příročí. Soud zjistil dále na základě bilance sestavené ke dni 30. září 1931, že aktiva D. V. činí 74843000 Kč, pasiva 131264000 Kč a předlužení 56431000 Kč, že banka byla již před rokem 1931, nejpozději počátkem roku 1931 neschopna platiti, že neschopnost platiti byla zaviněna financováním, resp. převzetím různých podniků, a že obžalovaní, znajíce stav těchto podniků, o neschopnosti D. V. platiti věděli. Pokud zmateční stížnost obžalovaných C. a D. uvádí, že instituce příročí podle zákona čís. 240/19124 Sb. z. a n. vylučuje možnost vyrovnání neb konkursu, takže vůbec nelze obžalovaným za vinu klásti neohlášení konkuirsu neb vyrovnání, a pokud dále dovozuje, že příročí ohlášené opožděně nespadá pod sankci § 486, čís. 2 tr. z., třeba zdůrazniti, že se předpisy zákona čís. 240/1924 Sb. z. a n. nevztahují na stav platební neschopnosti dlužníka ve smyslu § 486 tr. z., nýbrž že jídle o instituci, jíž po případě i finančně velmi silné ústavy a tím i jejich věřitelé, t. zv. vkladatelé, mají býti chráněni pro případ, octne-li se peněžní ústav následkem obecné stagnace hospodářské v kritické situaci, jež ho nutí k překotnému likvidování aktiv. Před|poklady příročí, avšak i účinky jeho — viz §§ 5—7 uvedeného zákona — jsou zcela jiné, nežli při § 486, č. 2 tr. z. Nelze dále pominouti, že příročí nařizuje ministerstvo financí na přechodnou dobu, a to pouze fakultativně, pokud to vyžaduje obecný zájem.Z toho všeho vysvítá, že na předpisech § 486, čís. 2 tr. z. nebylo nic změněno zákonem č. 240/1924 Sb. z. a n. a hlavně nebylo snad nařízeno, jak se mylně domnívá zmateční stížnost C. a D., že banky pří nastavším stavu neschopnosti platební nesměly ohlásiti, jak to nařizuje § 486, čís. 2 tr. z., konkurs nebo vyrovnání, nýbrž pouze a jedině žádati za příročí. Nelze ovšem podle § 5, odst. 2 uvedeného zákona po dobu příročí pro t. zv. staré pohledávky zahájiti řízení konkursní, leč v souzeném případě jde o to, že obžalovaným již od počátku roku 1931 byla platební neschopnost banky známa; platil pro ně proto plnou měrou neztenčeně předpis § 486, čís. 2 tr. z. ohlásiti vyrovnání neb konkurs, kteréžto povinnosti, jak soud bezvadně zjistil, nevyhověli do konce září 1931. Tím padají i výtky uvedené v úvodu zmateční stížnosti obžalovaných A. a B. a připomíná se toliko, že, i kdyby se přisvědčilo názoru této stížnosti, že se příročí podle zákona č. 240/1924 Sb. z. a n. rovná žádosti za vyrovnání, bylo by bývalo za příročí žádáno rovněž pozdě. Z uvedených důvodů bylo zmateční stížnosti obžalovaných zamítnouti jako bezdůvodiné.