NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 6611.

Pozemková reforma.
Příslušným povoliti exekuci vyklizením vypovězených nemovitostí jest okresní soud, v jehož obvodu jsou vypovězené nemovitosti. Nevyhledává se, by exekuční titul byl v tomto případě opatřen doložkou vykonatelnosti.
Podmínkou exekučního vyklizení a odevzdání vypovězených nemovitostí není zaplacení nebo pojištění přejímací ceny.
Přídělový komisař není oprávněn stanoviti, které pozemky mají býti převzaty a které nikoliv, aniž prodlužovati lhůtu k vyklizení.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1926, R I 1147/26.)
Rekursní soud zamítl rekurs dlužníka do usnesení prvého soudu (okresního soudu, v jehož obvodu byly vypovězené nemovitosti), jímž byla povolena exekuce vyklizením ze zabraných nemovitostí, mimo jiné z těchto důvodů: Námitka nepříslušnosti prvého soudu, stěžovatelem především v rekursu vznesená, není oprávněna. Podle § 20 náhr. zákona ve znění zákona ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. provésti má, když výpověď nabyla právní moci a uplynula doba výpovědní, okresní soud místně příslušný k návrhu pozemkového úřadu vyklizení a odevzdání vypověděných nemovitostí a předání jich do držby pozemkového úřadu, neb osobě tímto úřadem označené podle předpisů — Čís. 6611 —
1919
exekučního řádu. Návrh tento lze učiniti kdykoliv, i tehdy, byla-li pozemkovým úřadem osobě hospodařící prodloužena lhůta k vyklizení. Z ustanovení toho je patrno, že pozemkový úřad podati má návrh na vyklizení a předání vypověděných nemovitostí u okresního soudu místně příslušného, který je provésti má podle předpisů exek. řádu. Zákon nemluví sice výslovně o povolení, avšak tím, že celé provedení vyklizení a předání podle předpisů exekučního řádu ukládá okresnímu soudu místně příslušnému, prohlašuje tento soud zároveň za příslušný ku povolení exekuce, bez něhož ovšem by provedena býti nemohla. Není tudíž správným názor stěžovatelův, že ku povolení navrhovaného vyklizení, odevzdání a předání vypověděných nemovitostí jest příslušným soud, u něhož nalézají se zemské desky. Nesprávným jest též názor stěžovatelův, že neměla exekuce býti povolena, poněvadž vymáhající strana nepředložila titul exekuční opatřený potvrzením vykonatelnosti úřadem rozhodovacím nebo nařizovacím. Již shora bylo uvedeno, že vyklizení, odevzdání a předání vypověděných nemovitostí provésti má okresní soud místně příslušný, když výpověď nabyla právní moci a uplynula doba výpovědní. Ježto výpověď doručuje týž okresní soud, má též možnost posouditi právoplatnost její a není již z toho důvodu třeba doložky vykonatelnosti. Že výpověď právní moci dosud nenabyla, stěžovatel ani sám netvrdí. Zákon náhradový nečiní nijak závislým provedení vyklizení a odevzdání vypověděných nemovitostí na zaplacení nebo zajištění náhrady, povinné straně podle zákona tohoto příslušející. Přejímání půdy k účelům pozemkové reformy není vyvlastněním podle §u 365 obč. zák. a nevztahují se na ně všeobecné předpisy o vyvlastnění, tím méně pak lze použíti obdobně předpisů zákona ze dne 18. února 1878, č. 30 ř. z. o vyvlastnění pro účely železniční. Přídělový komisař není oprávněn sám o své újmě určovati, kdy které pozemky budou převzaty. Učinil-li proto v tom směru nějaké prohlášení, jest toto pro Státní pozemkový úřad nezávazným, pokud je neschválil nebo přídělového komisaře k němu nesplnomocnil. Že přídělový komisař byl k prohlášení, jak je stěžovatel tvrdí, pozemkovým úřadem zplnomocněn, nebylo ani tvrzeno, tím méně pak prokázáno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Důvody rekursního soudu jsou správny a doplňují se v bodech, jež dovolací stížnost ještě drží, vzhledem k jejím vývodům ještě tímto: § 20 náhr. zák. nerozeznává mezi povolujícím soudem a soudem exekučním, nýbrž shrnuje to v jedno a povolává k celé agendě exekuční místně příslušný soud okresní: o příslušnosti zemského soudu v Praze jako soudu zemských desk nemůže tedy býti řeči. Zákon chtěl věc zjednodušiti a nikoli komplikovali a běh exekuce zdržovati. Není pravda, že § 20 náhr. zák. převzal všecky předpisy exekučního řádu, nýbrž výslovně odkazuje jen na předpisy, které stanoví, jak se provádí vyklizení a odevzdání nemovitostí, tedy na § 349 ex. ř., který o této otázce samojediný mluví. Doložky vykonatelnosti na exekučním titulu se to netýče a nezáleží vůbec na tom, jak si soudce vědomost o právní moci a vykonatelnosti výpovědi jako exekučního titulu zjedná, zda nahlédnutím ve spisy výpovědní, či z doložky vykonatelnosti, kterou přičinil soud, jenž výpověď doručil; jedině rozhodno je, zda výpověď nabyla právní moci a lhůta výpovědní v ní poznačená uplynula, čehož však stížnost nepopírá. Kdy má státní pozemkový úřad a co z přejímací ceny zaplatiti stanoví přesně náhradový zákon v §§ 60, 59, 61, 29, 69, podle nichž jen pohledávky v rozvrhovém usnesení k hotovému placení přikázané zaplatiti má po právní moci rozvrhového usnesení, kdežto ostatní se zapíší do náhradové knihy, kdežto hyperocha na vlastníka vypadající dle vůle Státního pozemkového úřadu buď se zaplatí nebo zapíše do náhradové knihy. Z toho jde, že není a nemůže býti podmínkou exekučního vyklizení a odevzdání vypovězených nemovitostí zaplacení nebo pojištění přejímací ceny. Na zákon o vyvlastnění k účelům železničním se zde odvolávati nelze, protože pozemková reforma je látkou zcela neobdobnou a mimo to obdoba je vyloučena všude tam, kde je zvláštní předpis, jako jimi jsou zde předpisy shora citované. Výklady stížnosti o výši náhrady sem už dokonce nenáleží. A že by přídělový komisař byl oprávněn stanoviti, které pozemky mají býti převzaty a které ne, a že by tedy také byl oprávněn prodlužovati lhůtu k vyklizení, jest názor libovolný, nemající v zákoně nejmenší opory, jak stěžovatel si toho dojista též vědom býti musí, když žádné ustanovení zákona doložiti nemůže. Přídělový komisař připravuje příděl, ale rozhodnutí o přejímání zabraných nemovitostí mu nepřísluší, to je věc Státního pozemkového úřadu jako ústavu (§ 2 a násl. náhr. zák.) a též jen tento může dle §u 20 odst. 3 náhr. zák. onu lhůtu prodloužiti.

Citace:

č. 6596. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 856-857.