Čís. 1032.
Nejde o obchod fixní, byla-li stanovena lhůta pro povinnost kupujícího, odebrati zboží do určité lhůty. Volba jest vykonána s účinkem, když po uplynutí lhůty plnění oznámeno, že smlouva se stornuje, a sečká se pak ještě přiměřený čas, by
liknavý dlužník mohl, co zmeškal, dohoniti.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1921, Rv 11 14,21.)
Dle závěrečného listu ze dne 8. listopadu 1919 prodala žalovaná firma
žalobci 50 vagonů měkkého dřeva s tím, že žalobce nejdéle do konce roku
1919 odvolá zboží, předloží nákladní listy, znějící na domácí spotřebitele,
a složí a dle potřeby doplní jako zálohu 50.000 K. Žalobce požádal dopisem ze dne 26. prosince 1919 o prodloužení lhůty k odběru do 31. ledna
1920. Na to odpověděla žalovaná dopisem ze dne 3. ledna 1920, že jí není
možno lhůtu prodloužiti, ježto ceny stouply a odbytové poměry následkem absolutního nedostatku vagonů jsou tak špatné, že musí ještě starší
zakázky vyříditi a že se dále tedy nemůže vázati. Následkem toho, ježto
v určité době řezivo odebráno nebylo, žádá žalovaná, by žalobce uzávěrku ze dne 8. listopadu 1919 považoval za vyřízenu. Na to žalobce
odpověděl, že se stornováním srozuměn není, ježto mu nebyla udělena
dodatečná lhůta k odebrání; sděluje, že si bude hleděti opatřiti 50 nákladních listů, aby řezivo ve vyžádané lhůtě do 31. ledna mohlo býti odebráno. Na to odpověděla žalovaná dopisem ze dne 11. ledna, že k udělení
dodatečné lhůty povinna nebyla, ježto k odebrání byla stanovena pevná
lhůta a že trvá proto při stornu. V dopise ze dne 13. ledna prohlásil žalobce opětně, že storno na vědomí nevzal. Při tomto stanovisku setrvala
žalovaná i nadále. Žalobce nepředložil do konce roku 1919 nákladní listy,
jak bylo ujednáno, teprve dne 19. ledna 1920 je předložil, žalovaná je však
odmítla, ježto zněly na speditéra a nikoliv na domácí spotřebitele; zálohu
pak ve smluvené výši nesložil. Žalobu o dodání dřeva procesní soud
prvé stolice zamítl. Důvody: V prvé řadě jednalo se o rozhodnutí
sporné otázky, je-li obchod, sloužící za základ žalobního nároku, obchodem fixním, čili nikoliv. V tom směru soud přiklonil se k názoru, že jedná
se o obchod fixní; plyne to jednak ze zcela striktního znění závěrečného
listu, kde výslovně uvedena jest jako nejzazší lhůta pro odebrání do konce
roku 1919. Také lze souditi již z toho znění závěrečného listu na úmysl
stran, že pozdější požadování dodávky nemohlo by prodatelku již vázati.
Tato vůle stran plyne také z poměru známých soudu při obchodu dřívím.
Prodatelé totiž stanoví určité lhůty pro odebrání, aby pro nejbližší dobu,
ve které nakoupí potřebný materiál pro měkké řezivo, měli určitou kalkulační basi a orientaci, do jaké výše mohou kulatinu nakupovati a jak vysoko mohou jiti ve výlohách režijních atd. Tento motiv svědčí proto, že
lhůta pro odebrání byla ustanovena jako fixní a také to potvrzuje i svědek Zdeněk S. Dále svědčí i to pro pojetí tohoto obchodu jako fixního dle
výpovědi svědka S-y, že se žalované jednalo o uvolnění skladiště v K.,
a je zcela pochopitelno, že banka nebo společnost, obchodující s dřevem,
ustanovuje, aby si uvolnila sklady na pilách a nebyla jí stěžována manipulace skladištní, určité lhuty pro odebrání dřeva a ponechává si při tom
stanovení těchto lhůt jako fixní možnost, kdyby kupec dřeva do určité
doby neodebral, že s ním může jinak naložiti, aby svoje skladiště uvolnila. Ze všech těchto důvodu, které také svědek Zdeněk S. potvrzuje a
které soud tak jako obecně známé a z povahy samého obchodu dřevem vc velkém vyplývající za prokázané má, bylo považovati kup, žalobě
za základ sloužící, za fixní. Ježto však žalobce do konečné lhůty neodebral koupeného dřeva, octl sc dnem 1. ledna 1920 v prodlení a přísluší
dle čl. 357 obch. zák. žalované právo od smlouvy odstoupiti, a učinila
tedy žalovaná tak 3. ledna právem, když ustoupení od smlouvy žalobu
oznámila. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Dlužno sice
přisvědčiti odvolateli, že soud prvé stolice nesprávně případ právnicky
posoudil, uznav, že obchod mezi stranami dne 8. listopadu 1919 uzavřený,
je obchodem fixním ve smyslu čl. 357 obch. zák., přes to však nelze odvolání vyhověti. Fixním obchodem zmíněná dodávková smlouva není proto
že takový obchod je jen tam, kde smluvena byla přesná lhůta dodací
(čl. 357 obch. zák.). V tomto případě však smluvena byla toliko lhůta pro
odvolání dřeva, pokud se týče pro předložení nákladních listů kupitelem; to však není lhůta k dodání zboží. Dále není dostatečných
důvodů ani důkazů, že i ona lhůta pro odvolání dříví, to jest konec roku
1919, byla oboustranně stanovena jako lhůta fixní, nepřekročitelná. Z pouhých slov uzávěrky, že musí dříví býti odvoláno, to jest, že musí nákladní
listy býti předloženy nejdéle do konce roku 1919, nelze souditi na to, že
smluvena byla tato lhůta jako nepřekročitelná; dokázáno by býti musilo,
že to byla smluvní vůle obou stran. Nelze souditi na takovou vůli z poměrů v obchodě dřevem, ze stoupání cen dřeva, mezd a z potřeby uvolniti skladiště, kteréžto poměry svědek Zdeněk S. uvádí a které soud prvé
stolice dokonce jako jemu známé zjišťuje. Tyto poměry a okolnosti mohly
býti ovšem příčinou, pro kterou žalovaná strana mínila lhůtu k odvolání
jako nepřekročitelnou určití, ale z poměrů těch ještě neplyne, že skutečně taková fixní lhůta byla oboustranně smluvena. Vždyť Zdeněk Z.
nedosvědčil, že sdělil žalobci, že by právě vzhledem k zmíněným poměrům v dřevním obchodě nebo k vůli uvolnění skladiště kladl k odvoláni
dřeva lhůtu do konce roku 1919 a že to je lhůta nepřekročitelná. Schází
též všeliký projev se strany žalobce, že přistoupil na lhůtu do konce roku
1919 jako na fixní; раk-li v dopise ze dne 26. prosince 1919 píše »ich
ersuche sie höflich den Termin verlängern zu wollen«, nelze z toho usuzovati na to, že žalobce uznával, že nemá nároku na prodloužení lhůty i
že termín ku konci roku 1919 je pevným, nepřekročitelným. Než přes to
nebylo lze odvolání vyhověti. Dle uzávěrky ze dne 8. listopadu 1919 měl
žalobce nejdéle do konce roku 1919 zboží odvolati a předložiti nákladní
listy, znějící na domácí spotřebitele, a složiti a dle potřeby doplňovati jako
zálohu 50.000 K. Je nesporno, že nesplnil žalobce v té době z těchto závazků žádného a že zejména nesložil plné zálohy, čímž se ocitl v průtahu
s placením, ježto zálohu jest považovati za část kupní ceny splatnou před
dodáním (čl. 354 obch. zák.). Následkem tohoto průtahu v placení byla
žalovaná oprávněna za podmínek čl. 356 obch. zák. od smlouvy ustoupiti.
Podmínky ty pak nastaly. Odstoupení od smlouvy oznámila žalovaná žalobci dopisem ze dne 3. ledna 1920 a, když žalobce storna uznati nechtěl,
setrvala na něm i v dopise ze dne 11. ledna 1920. Žalovaná nedala sice
žalobci při tom výslovně dodatečnou lhůtu k plnění, lhůtu tu mu však do
19. ledna 1920 skutečně poskytla. Tato lhůta byla dostatečná. Žalobce
však neměl plnou zálohu 50.000 K. složenou ani dne 19. ledna 1920, kdy
předložil nákladní listy, které ovšem byly žalovanou odmítnuty, ježto
nezněly na domácí spotřebitele, nýbrž na speditéra. Dle výpovědi Zdeňka S-y a přiznání odvolatelky nedosahovala záloha, složená pro žalovanou,
ani v den žaloby smluvené výše 50.000 K. Žalovaná poskytnuvší dodatečnou lhůtu do 19. ledna 1920, byla tudíž oprávněna od smlouvy ustoupiti, není ze smlouvy dále zavázána a žalobce žádá tudíž po ní plnění neprávem. Z toho důvodu bylo výrok prvého soudu, že se žaloba zamítá,
potvrditi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody :
Dovolání nelze přiznati úspěchu. Soud odvolací zaujal správné právní
stanovisko, že o fixním obchodu v tomto případě nelze mluviti, neboť,
jak ze skutkových zjištění nižších soudu jde na jevo, byla stanovena
smluvně mezi stranami lhůta pouze pro odvolání koupeného dříví, tedy
pouze pro povinnost kupujícího, dříví odebrati do určené lhůty; v tom
vsak nespočívá také určení lhůty pro prodavatele k dodání koupeného
dříví; dle čl. 357 obch. zák. lze pak mluviti o obchodu fixním pouze, když
v určitě stanoveném čase dodáno býti má. Avšak rovněž správně posoudil soud odvolací věc po stránce právní, vyřknuv, že následkem protahu kupujícího (žalobce) byla strana žalovaná oprávněna od smlouvy
ustoupiti, vyhověvši podmínkám čl. 356 obch. zák., na něž právo, od smlouvy ustoupiti, jest vázáno. Dovolání míní, že v dopise žalované strany ze
dne 3. ledna 1920 nelze shledávati oznámení o výkonu volby po rozumu
čl. 356 obch. zák., poněvadž dopisem tím žalovaná strana oznamuje, že
smlouvu již stornovala, a nikoli, že smlouvu stornovati chce, že nelze
v tomto případě mluviti o poskytnutí dodatečné lhůty, a konečně, že lhůta
do 19. ledna 1920, kterou odvolací soud za poskytnutou pokládá, není přiměřená. Ve směru prvém není námitka dovolání důvodná; zákon nežádá,
aby napřed bylo volbou pohroženo, a teprve po uplynutí dodatečné lhůty
znovu bylo vykonání volby oznámeno; oznámení, že smluvník od smlouvy
ustupuje, stačí a jest právně účinné, když prvotní lhůta uplynula a když
spolusmluvník v přiměřené lhůtě dodatečně prodlení své neodčiní (purgatio morae). Ostatně v té příčině není bez významu, že žalovaná dopisem
ze dne 11. ledna 1920 při svém prohlášení, že od smlouvy ustupuje, setrvala. Co se tkne poskytnutí dodatečné lhůty, připouští dovolání samo,
že není třeba výslovného udělení lhůty dodatečné, což jest správné, neboť
dostačí, aby lhůta ta byla poskytnuta, t. j. dopřána, aby totiž bylo přiměřenou dobu posečkáno, zda prodlévající strana své povinnosti k plnění
dostojí. Že žalobce svému smluvnímu závazku vůbec nedostál ani do podání žaloby, dovodil správně odvolací soud, na jehož důvody se v tomto
bodu poukazuje; dovolání tedy neprávem vytýká, že žalobci poskytnutá
lhůta nebyla přiměřenou; zda odvolacím soudem byla v úvahu vzata
lhůta dodatečná do 19. ledna 1920 právem či neprávem, zůstává lhostejno,
když, jak bezvadně zjištěno, žalobce smluvnímu závazku ku složení zálohy nedostál ani do 31. ledna 1920, kterážto lhůta dozajista byla dostačitelná, když žalobce v žádosti své o prodloužení lhůty odběrné sám za
tento termín žádal, a tedy jej sám za dostatečný považoval.