NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4360.

Stavební právo. — Vyvlastnění: I. O rozsahu odškodnění podle cis. nař. č. 284/1914. — II. Jak dalece má pokles valuty význam pro stanovení náhrady za vyvlastnění podle cis. nař. č. 284/1914. — III. Odškodňovací komise podle § 6 cit. nař. není příslušná, rozhodovati o odškodnění za dobu před vyvlastňovacím nálezem.

(Nález ze dne 27. ledna 1925 č. 1466.)
Prejudikatura: Boh. 3344 adm.
Věc: Firma »Akciová společnost dříve Škodovy závody« v Plzni, Josef T. a dědicové Emanuele K. v Plzni (za firmu »Akciová společnost dříve Škodovy závody« jednak jako stěžovatelku, jednak jako stranu zúčastněnou ve stížnostech ostatních st-lů, adv. Dr. Zdeněk Kroutil z Prahy a za Josefa T. a za dědice Emanuela K. jednak jako stěžovatele, jednak jako strany zúčastněné ve stížnosti firmy »Akciová společnost dříve Škodovy závody, adv. Dr. Moř. Epstein z Plzně) proti odškodňovací komisi dle § 6 cis. nařízení ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. o odškodné za vyvlastněné pozemky.
Výrok: I. Ke stížnosti firmy»Akciová společnost dříve Škodovy-závody v Plzni« zrušuje se nař. rozhodnutí, pokud obsahuje výrok o výši odškodného, pro nezákonnost.
II. Ke stížnostem Josefa T. a dědiců Emanuela K. zrušuje se nař. rozhodnutí pro nezákonnost, pokud odepřelo rozhodnouti o odškodném za odňaté užívání vyvlastněných pozemků za dobu od vydání nálezu vyvlastňovacího; jinak zamítají se tyto stížnosti jako bezdůvodné.
Důvody: Komise zřízená dle § 6 cis. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. rozhodla nař. rozhodnutím o odškodném, jaké má dáti akc. společnost dříve Škodovy závody za pozemky ležící v katastrálních obcích Plzni a Škvrňanech a vyvlastněné k účelu rozšíření jejího závodu v Plzni zřízením mechanické dílny, výrobny nástrojů, skladiště, dílny na plechové konstrukce, soustružny nábojů, továrny na nábojnice (patrony) a transformační stanice, a ustanovila odškodné takto:
1. Pro Josefa T. za úhrnnou výměru pozemků 1 ha 56 a 60 1/3, m2 a 25 K za 1 m2, celkem 391508 K 25 h.
2. Pro dědice po Emanuelu K. za pozemky v úhrnné výměře 74 a 80 m2 á 25 K za 1 m2, tedy celkem 187000 K; za úhrnnou výměru pozemků jiných ve výměře 1 ha 88 a a 32 m2 a 23 K za 1 m2 celkem 433136 K, tedy úhrnem za oboje pozemky 620136 K.
3. Pro obec Škvrňany za pozemky v úhrnné výměře 22 a 22 m2 a 16 K 68 h, celkem 37062 K 96 h, při čemž se od odškodného za pozemek č. kat. 683/1 ve Škvrňanech v sumě 20649 K 88 h odečítá vzhledem k služebnosti jízdy vlečné dráhy ve prospěch Škodových závodů na tomto pozemku váznoucí 10% t. j. 2064 K 98 h, takže odškodné pro tuto obec činí celkem 34997 K 98 h. Návrh Josefa T. a dědiců K.-ových na přisouzení 6% úroků, jakožto odškodného za dobu od skutečného zabrání pozemků t. j. ode 13. listopadu 1916 byl zamítnut.
Do tohoto rozhodnutí podali stížnosti: I. Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni, II. Josef T. v Plzni, III. dědici po Emanuelu K. v Plzni.
Ad. I. Stížnost Škodových závodů vytýká nař. rozhodnutí:
A) nezákonnost, kterou spatřuje v tom, že komise:
1. založila své rozhodnutí na nesprávném výkladu zákonného předpisu o odškodnění resp. dostiučinění;
2. že použila při stanovení odškodného předpisu, který se na daný případ nehodí,
3. že si vyložila nesprávně zásadu volného ocenění důkazu a že neuvádějíc pro to důvody učinila usnesení proti posudku znalců,
4. že nedbala všeobecně závazných předpisů o rovnosti měny čsl. s dřívější korunovou měnou rakousko-uherskou.
B) Vadnost řízení podle názoru stížnosti spočívá v tom:
1. že komise opřela své rozhodnutí o neúplný materiál průvodní,
2. že nepřihlížela k skutkovými údajům st-lky a neuvedla důvodů, proč tak nečiní, jakož i že pro svůj úsudek odchylný od úsudku znalců neuvedla skutkový podklad.
Ad. II. Stížnost Josefa T. odporuje nař. rozhodnutí jen v tom směru, pokud se v něm vyslovuje, že nelze přihlížeti k tomu, že tento st-l chtěl na vyvlastněných mu pozemcích stavěti továrnu na výrobu mlýnských kamenů, ni k tomu, že pozemek č. k. 1164/2 obsahuje ložiště štěrku a písku, že nař. rozhodnutí zamítá jeho nárok na přiznání 6% úroků z odškodného.
Ad. III. Stížnost dědiců po Emanuelu K. směřuje pouze proti onomu výroku nař. rozhodnutí, ve kterém zamítnut byl nárok st-lů na přiznání 6% úroků z odškodného za dobu od skutečného zabrání pozemků t. j. od 13. listopadu 1916.
Rozhoduje o těchto stížnostech řídil se nss těmito úvahami:
Žal. komise rozhodla již nálezem ze 4. února 1922 o odškodném za pozemky týchž expropriátů, které byly vyvlastněny pro rozšíření průmyslových kolejí Škodových závodů.
Dnes jde jednak o části týchž parcel, jednak o části parcel s oněmi sousedících a v poloze podstatně stejné se nalézajících. Proto komise při určení odškodného přidržela se zásad, které vyslovila ve svém dřívějším nálezu ze 4. února 1922. Také stížnost Akciové společnosti dříve Škodovy závody uplatňuje i tentokráte stejné námitky, jako proti dřívějšímu rozhodnutí, až na námitku svrchu pod I. A. 4. uvedenou, která jest nová.
Zmíněný nález odškodňovací komise ze 4. února 1922 byl nálezem nss-u Boh. 3344 adm. zrušen pro nezákonnost.
Také nss setrval při zásadách v tomto svém nálezu vyslovených a z důvodů tam uvedených neshledal oprávněnými námitky uplatňované stížností Akciové společnosti dříve Škodovy závody, jak svrchu uvedeny pod 1. A. 1. a 2. K důvodům, uvedeným k námitce A 1. dlužno však připojiti ještě toto:
V případu předešlém šlo o určení odškodného za pozemky pro stavby železniční, pro které vydáno na základě § 9 cis. nařízení z 16. října 1914 č. 284 ř. z. zvláštní nařízení min. žel. z 28. února 1915 č. 54 ř. z. Toto nařízení se ovšem nevztahuje na stavby jiné, zejména na zřízení na počátku již zmíněných staveb k účelu rozšíření průmyslového závodu.
Stížnost vytýká, že následkem toho bylo použití zák. z 18. února 1878 ř. z. č. 30 o vyvlastnění pro účely železniční, zejména jeho § 4 V případě tomto tím méně přípustné, ježto pro vyvlastnění, které dle cit. cis. nařízení se stalo pro stavby a zařízení jiného druhu než železniční, není podobného předpisu, jaký obsahuje min. nař. ze dne 28. února 1915 č. 54 ř. z., odkazující co do stanovení odškodnění na předpisy zákona z r. 1878.
Na to jest odvětiti, že žal. úřad neopřel svůj výrok o odškodném ani přímo ani per analogiam o ustanovení cit. zák. z r. 1878, nýbrž pouze vyslovil, že pro určení odškodného v daném případě jest stejně jako v případě vyvlastnění k účelům železničním (§ 4 zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z.) povinen vyvlastňující poskytnouti odškodnění podle § 365 o. z. o. za všecky vyvlastněním způsobené majetko-právní újmy.
Jest tedy patrno, že žal. úřad vychází z názoru, že vyvlastněným se má dostati odškodného, jak je na mysli tria § 365 o. z. o., kterouž zásadu i stížnost sama za správnou uznává. Ovšem' stížnost dále dovozuje, že výše tohoto odškodného ve smyslu cit. § 365 vyšetřena má býti podle ustanovení § 1323 o. z. o. Nesprávnost tohoto názoru byla však dovozena již v nálezu Boh. 3344 adm. Že pak odškodné (Schadloshaltung) po rozumu § 365 o. z. o. je totožné s odškodným, které jest poskytnouti při expropriaci pro účely železniční podle § 4 zák. z r. 1878, ukazuje jasně text tohoto §, jenž praví, že železniční podnik jest povinen vyvlastněnému poskytnouti za všecky vyvlastněním způsobené majetkoprávní újmy takovou náhradu, aby dosaženo bylo odškodného odpovídajícího § 365 o. z. o. Z toho, že cit. § 4 mluví o náhradě »za všecky majetko-právní újmy vyvlastněním způsobené« nelze usuzovati, že by tento zákon na rozdíl od § 365 o. z. o. chtěl vyvlastněným dávati nárok na odškodné větší, neboť i § 365 vyžaduje odškodné přiměřené, t. j. takové, které se rovná majetko-právním újmám vyvlastněním vzniklým.
Proto žal. úřad právem vyslovil svrchu uvedený názor.
Dále vytýká stížnost, že komise při vyšetření odškodného brala zřetel také na ušlý zisk.
I v té příčině setrval nss při názoru vysloveném v cit. nálezu Boh. 3344 adm. a z důvodů tam uvedených námitku tu uznal bezdůvodnou, poněvadž žal. úřad ve skutečnosti náhradu ušlého zisku do odškodného nepojal.
V této souvislosti jest však nss-u zabývati se též stížností Josefa T., jež vytýká, že nebylo při stanovení odškodného přihlíženo k tomu, že vyvlastněné pozemky representovaly pro něho větší hodnotu následkem toho, že byly zvláště způsobilé k postavení továrny na výrobu mlýnských kamenů, kterou na nich hodlal zříditi, a že na pozemku kat. č. 1164/2 je ložiště štěrku a písku, kterýchž materiálu by mohl při zřízení této továrny s úsporou dovozu výhodně použíti.
Žal. úřad vycházel ve svém rozhodnutí z názoru, že vyvlastněnému jest nahraditi veškerou majetkovou hodnotu, kterou vyvlastněnv předmět právě pro něho měl, zejména i zisk, vyvlastněním mu ušlý, byť i teprv v budoucnosti kynoucí, ale ovšem zcela jistý. Zkoumaje s tohoto hlediska svrchu zmíněné, st-lem v řízení správním uplatňované nároky, došel žal. úřad k úsudku, že úmysl Josefa T., stavěti na vyvlastněném pozemku továrnu, sluší pokládati za bezpředmětný, takže nemůže při stanovení odškodného přicházeti v úvahu, a dále, že úmyslem dobývati štěrk a písek na pozemku kat. č. 1164/2, se Josef vůbec nezanášel a potřebu tokovou pro účely své továrny neměl a nemá.
V tomto směru uvážil nss:
Nař. rozhodnutí ovšem připouští výklad, jakoby v domnělých újmách, jež vidí stížnost v tom, že nebylo dbáno zvláštních vlastností vyvlastněných pozemků, jež tyto měly právě pro st-le a že podle těchto vlastností jejich nebylo stanoveno odškodné, spatřovalo budoucí zisky, k nimž dle zásady svrchu vytčené nemohlo přihlédnouti. Avšak stížnost sama chápe výrok žal. úřadu, který ocenil vyvlastněné pozemky pouze jako stavební, správně v ten rozum, že nebylo při stanovení odškodného hleděno ne snad k nějakým) ušlým budoucím ziskům, nýbrž k okolnostem, které znamenají pro st-le zvláštní zvýšení hodnoty pozemku mu expropriovaného, neboť uvádí, že náhrada neměla býti stanovena jen jako za pozemky stavební vůbec, nýbrž se zřetelem na zvláštní vlastnosti expropriovaných pozemků, a namítá, že úsudek, který si žal. úřad učinil o existenci těchto zvláštních vlastností, jest nesprávný.
Tento úsudek záleží podle obsahu nař. rozhodnutí v tom, že žal. úřad popřel, že by na expropriované pozemky bylo lze pozírati jako na staveniště, určené pro zbudování nové továrny Josefa T., resp. jako na ložisko písku a štěrku, které T. pro účely své továrny exploitoval nebo jen exploitovati vskutku zamýšlel. Jak žal. úřad k tomuto úsudku došel, je v jeho rozhodnutí obšírně rozvedeno. V prvém směru se opírá žal. úřad o to, že Josef T. od r. 1895, kdy obdržel úřední povolení k zřízení továrny na pozemku kat. č. 1164/2 až do doby, kdy pozemky mu byly pro akc. spol., dříve Škodovy závody vyvlastněny, svoji továrnu ani nepostavil, ani na zkoncování řízení v té věci, jež bylo ponecháno na jeho zakročení in suspenso, nenaléhal. V druhém směru směru se uvádí, že T. na pozemku onom štěrk neb písek nikdy nedobýval, toho potřebu neměl a podobným úmyslem se nezanášel.
Tento úsudek žal. úřadu může nss jakožto skutkový závěr, získaný hodnocením podkladů v řízení správním opatřených, zkoumati jediné s hlediska ustanovení § 6, odst 2 zák. o ss. Že by pak podklady ty byly neúplné nebo nesprávné, anebo že by závěr z nich učiněný byl logicky neodůvodněný, nemohl nss seznati. Proto bylo i stížnost Josefa T. v tomto bodu zamítnouti jako bezdůvodnou.
K bodu A 2 nál. Boh. 3344 adm. dlužno připojiti, že stejně jako při vyvlastnění pro účely železnic § 4 min. nař. z 28. února 1915 čís. 54 ř. z., také pro stavby a provozovny všeho druhu vůbec § 5 cis. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. předpisuje, aby před ustanovením odškodného vyšetřeny byly všecky pro odškodnění rozhodné okolnosti, zejména v místě obvyklé ceny majetkových předmětů, o něž jde.
Proto, použil-li žal. úřad analogicky exekučního řádu soudního, který má v § 17 stejné ustanovení, nepoškodil tím exproprianta v jeho právech.
Ad A 4. Stížnost brojí proti tomu, že žal. úřad při určování odškodného uvážil též značný pokles valuty, které nastal po válce a jenž měl v zápětí vzestup cen realit.
Nezákonost tohoto stanoviska spatřuje v tom, že následkem zřetele k poklesu valuty dostává se expropriátům více, než by se jim bylo dostalo, kdyby bývalo odškodné stanoveno hned po provedeném vyvlastnění a nikoliv po průtahu, který tu nastal bez viny st-lky; dále pak v tom, že prý postup žal. úřadu jest v odporu s předpisem § 6 zák. z 10. dubna 1919 č. 187 Sb.
V prvém směru dlužno míti na zřeteli, že vyvlastněním se donucuje majitel objektu, aby své právo vlastnické postoupil vůbec a kromě toho, aby je postoupil v době pro to mu stanovené. Zabraňuje tudíž vyslovené vyvlastnění expropriátovi, aby s postoupením svého vlastnictví vyčkal doby, ve které by dle konjunkturálních poměrů docíliti mohl ceny vyšší, nežli jaká tu jest právě v době vyvlastnění. Není pochybnosti, že bylo-li by v době vyvlastnění jisto, že v dohledné době cena vyvlastněného objektu stoupne, musilo by při určení odškodného k tomu hleděno býti, neboť jinak bv expropriát za předčasné odnětí objektu t. j. za odnětí jeho před dobou, nežli cena jeho stoupne, které by mohl expropriát — nebýti vyvlastnění — vyčkati, nedošel přiměřeného odškodnění, jak je má na mysli § 365 o. z. o. a jak byl jeho objem' svrchu vyložen.
V daném případě, kdy k určení odškodného došlo asi po 6 letech po vyvlastnění, nebylo potřebí již se stoupnutím cen pozemků, o něž jde, počítati jako s okolností byť i jistě očekávanou, tož přece jen budoucí, a tedy pouze pravděpodobnou, neboť okolnost ta zatím již nastala a tím bylo nejlépe dokázáno to, co by v době vyvlastnění mohlo jen s pravděpodobností býti zjišťováno, totiž že vyvlastněné pozemky krátce po vyvlastnění značně v ceně stoupnou. Nebylo by tedy proti právu, kdyby v době vyvlastnění býval zřetel brán na očekávané stoupnutí cen pozemků a nemůže proto býti proti právu, když na okolnost tu se zřetel vzal v době, kdy toto stoupnutí cen i jeho výše bylo již hotovou událostí. Při tom nemá žádného významu a musí mimo zřetel býti ponecháno, proč nebo čí vinou se stalo, že mezi vyvlastněním a určením odškodného nastal tak značný interval časový.
Ale zmíněný zřetel na pokles valuty neodporuje také § 6 zák z 10. dubna 1919 č. 187 Sb., jak se domnívá stížnost. Tento zákon upravuje oběh a správu platidel ve státě a v § 6 se ustanovuje, že závazky v korunách rak.-uh. splatné v oblasti čsl. státu platiti jest v korunách čsl. v poměru 1:1. Tím jest pro daný případ řečeno pouze tolik, že kdyby bývalo odškodné stanoveno ještě v rak.-uh. korunách, ale placeno teprve za účinnosti cit. zák., musilo. by býti na odškodném zaplaceno právě tolik korun čsl., na kolik korun rak.-uh. bylo svého času ustanoveno. Jiného se z tohoto předpisu zákona odvoditi nedá, a nemá proto § 6 cit. zák. v daném případě žádného významu. Nelze proto shledati, že by zřetelem na pokles valuty žal. úřad nějak porušil tento předpis zákona.
I nebylo lze ani tuto námitku shledati oprávněnou. Ad A 3. Naproti tomu uznal nss, že důvodná jest námitka stížnosti vytýkající vadnost řízení. Setrval i v tom směru při svém opětně již zmíněném nálezu, v němž neshledal vadnost řízení v tom, že žal. úřad použil při svém nalézání § 272 c. s. ř., za to však v tom, že použil také § 273 téhož zákona.
Odvolávaje se jinak na odůvodnění tohoto nálezu, shledává nss vadu řízení v tom, že žal. úřad vzal v úvahu ceny pozemků stavebních, jak v posledním čase docíleny byly, aniž se dříve tázal znalců, zdali ony pozemky, jichž ceny na pomoc bére, svojí polohou a svojí způsobilostí k použití pro stavby nebo pro účely průmyslové jsou s pozemky vyvlastňovanými rovnocenné, či snad hodnotnější nebo méně hodnotné.
Dokud se to nestalo, není po názoru tohoto soudu skutková podstata úplnou. Poněvadž pak tato vada vznikla z nesprávného názoru právního o použití § 273 c. ř. s., jak v cit. nález,u blíže bylo odůvodněno, sluší ji kvalifikovati jako nezákonnost nař. rozhodnutí.
A d II. a III. Když prvá námitka stížnosti Josefa T. již svrchu pod A 1. byla vyřízena, zbývá ještě zabývati se společnou námitkou této stížnosti a stížnosti K-ových, že totiž těmto st-lům neprávem nebyl přiznán nárok na náhradu 6% úroků z odškodného od doby zabrání vyvlastněných pozemků.
O nároku tom nerozhodla žal. komise meritorně, nýbrž odmítla o něm rozhodovati z důvodu, že o tom, zda vyvlastňující má dáti vyvlastněnému odškodné za to, že pozemky zabral dříve, než k jejich vyvlastnění došlo a než odškodné bylo složeno, cís. nař. ze 16. října 1914 č. 284 ř. z. nic neustanovuje, a komise rozhodujíc jen v mezích jí vytčených, se nepokládá k určení tohoto odškodnění za příslušnou.
Následkem toho nemohl se nss zabývati otázkou touto po stránce meritorní, nýbrž musel se obmeziti na řešení její po stránce kompetence.
V té příčině nss uvážil:
Expropriáti Josef T. a dědici K-ovi žádali, aby se jim dostalo náhrady za to, že Akciová společnost dříve Škodovy závody vzala vyvlastněné závody do svého držení a je zastavěla dříve, nežli složila nebo zaplatila odškodné, že tudíž vyloučila expropriáty z jejich vlastnictví, toto na sebe fakticky převedla, ale v rukou si ponechala odškodné, takže expropriáti nemohli peníz za pozemky jim příslušející fruktifikovati. Podle § 7 cis. nař. č. 284 ř. z./1914 vyvlastnění může býti provedeno teprve po zaplacení nebo složení odškodného. Bylo-li vyvlastnění — jako v daném případě — provedeno dříve, nežli bylo zaplaceno odškodné, ba docela dříve, nežli bylo odškodné příslušným úřadem stanoveno, není pochyby, že tím expropriáti trpí určitou újmu. A to buď tím, že jest jim odňato předčasně užívání vyvlastněných pozemků, nebo že jest jimi znemožněno, aby peníz, jenž jim za pozemky jako odškodné přísluší a před provedením vyvlastnění splatným jest, již od doby provedení vyvlastnění na úrok uložili nebo jinak využiticovali. Náhrada této újmy tvoří po názoru nss-u součást odškodného, které zahrnouti má všecky újmy majetkově-právní, jež expropriáti vyvlastněním pozemků trpí, při čemž ovšem nezáleží na tom, že expropriáti se domáhají této náhrady v podobě úroků z odškodné sumy. Než ovšem jest nutno míti na paměti, že komise, zřízená dle § 6 cis. nař. z r. 1914, je povolána jen k tomu, aby rozhodovala o nárocích na odškodnění, majících svůj základ ve vyvlastnění. Takovýto nárok tedy nutně předpokládá vyvlastňovací akt a stává se existentním teprve výrokem, jímž expropriace byla vyslovena. Tímto výrokem jest pravoplatný nález úřadu vyvlastnění provádějícího (§ 5, odst. 3 cis. nař.), stranám doručený, resp. jim dle § 5, odst. 2 cis. nař. po skončení jednání řídícím jeho vyhlášený.
V daném případě byl nález o vyvlastnění při jednání dne 15. března 1918 jednání řídícím stranám vyhlášen a po té výnosem býv. místodržitelství z 24. března 1918 jim v písemném vyhotovení dodán. St-lé se však domáhají náhrady též za dobu dřívější, totiž počínajíc dnem, kdy akc. spol. dříve Škodovy závody vyvlastnčné pozemky fakticky do svého držení převzala. Tento před vydáním expropriačního nálezu uskutečněný převod ovšem neměl svůj právní základ ve vyvlastňovacím nálezu, tehdy ještě neexistujícím a teprve později vydaném, a o nároku na odškodnění, uplatňovaném z důvodu tohoto převodu žal. úřad podle své kompetence rozhodovati nemohl.
Z těchto důvodů shledal nss, že žal. úřad právem odmítl rozhodnutí o vzneseném nároku, pokud se vztahuje na dobu předcházející vydání vyvlastňovacího nálezu, kdežto nezákonným jest tento výrok, pokud jde o dobu od vydání nálezu vyvlastňovacího (t. j. 15. března 1918).

Citace:

č. 4708. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 971-973.