NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2 - IV. Senát pro češení kompetenčních konfliktů

Čís. 1008.

Skutková podstata trestného činu dle § 335 tr. zák. jest založena již kulposním jednáním neb opomenutím, ohrožujícím lidský život nebo tělesnou bezpečnost lidí. Tělesné uškození jest pouze objektivní podmínkou trestnosti. Lhostejno, zda poškozený nehodu spoluzavinil.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1922, Kr I 1206/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. října 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života dle §§ 335 a 337 tr. zák. Důvody:
Rozboru při veřejném roku byly vyhrazeny vývody zmateční stížností, věnované k dolíčení důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. Zákonné dolíčení důvodu tohoto předpokládá, by stěžovatel omezil se pouze na právní úvahy, opíral je výhradně jen o skutkový děj, nalézacím soudem zjištěný, a nastoupil důkaz, že na děj tento nebylo použito zákona správně. Stěžovatel nepostupuje však zcela dle této zásady; opouští naopak z valné části základnu skutkových zjištění a nelze proto v dotyčných částech považovati jeho stížnost za provedenu ve smyslu zákona. Rozsudek bere za prokázáno, že obžalovaný bezprostředně před příjezdem rychlovlaku, jenž kol 9. hod. ranní přijeti měl od Mladé Boleslavi do Nymburka, ač závory spuštěny neměl, službě se řádně nevěnoval a vůbec se nestaral o to, zda vlak již přijíždí a zda snad' na trati není nějaká překážka, že naopak se bavil čtením u budky, odkud, jak zjištěno bylo místním ohledáním, není viděti na vlak, od Mladé Boleslavi přijíždějící, a že teprve, když již bylo pozdě a vůz poškozeného Jana K-a jel na trať a rychlovlak zároveň přijížděl, závory spustiti se snažil. Toto skutkové zjištění v jeho celistvosti a souvislosti měla by proto zmateční stížnost vzíti za podklad a dokázati, že použito bylo zákona nesprávně. O takovýto důkaz se však stížnost ani nepokouší. Tvrdí zejména, že obžalovaný neporušil předpisů mu daných, naopak zachoval se dle nich, ačkoli soud zjišťuje, že se službě řádně nevěnoval a vůbec se nestaral o to, zda vlak již přijíždí. Tvrdí dále, že musil s jistotou předpokládati, že, když na někoho zavolá, aby na trať nejezdil, tento uposlechne, ačkoli v rozsudku nenalézá se zjištění, že by byl na někoho volal. Hledíc ku shora reprodukovanému zjištění soudu, nemůže býti nejmenší pochybnosti o zavinění obžalovaného ve smyslu §§ 335 a 337 tr. zák., jež mezi jednotlivými druhy zavinění nerozlišují, naopak prohlašují trestným každého, kdo zaviněně, byť i jen kulposně, přivodí nebezpečí pro cizí tělo nebo život. Zavinění obžalovaného spočívá v tom, že jak naznačeno již ve zrušovacím nálezu Kr I 918/20 (č. sb. 499), ačkoli věděl, že rychlík má asi v 9 hodin ráno přijeti a ač mu bylo známo, že zvonková návěstí, ohlašující jeho příjezd, často selhávají, nesoustředil veškeru pozornost, kterou mu ukládal již zdravý rozum a zvláště jeho povolání a služba, na příjezd a ve stranu, odkud rychlík měl přijeti, aby učinil opatření, zaručující spuštění závor, ať již spuštěním závor na polovici nebo jiným vhodným způsobem, nýbrž bavil se čtením u budky, odkud ani na přijíždějící vlak není viděti, a že teprve, když již bylo pozdě, totiž když vůz K-ův vjížděl na trať a rychlovlak zároveň přijížděl, snažil se spustiti závory. Pravdu má stěžovatel, že i ten, kdo na trať a těleso dráhy vstupuje nebo vjíždí, jest povinen, použíti největší opatrnosti, že se má rozhlédnouti, dle situace se říditi a zejména dbáti všech varovných i výstražných znamení. Na to, dlužno však odvětiti, že rozsudek ani nezjišťuje, že K-ovi byla dána nějaká varovná neb výstražná znamení, jichž by byl nedbal, ani ne vyslovuje, že by nebyl vynaložil pozornosti, situaci odpovídající. Naopak skutečnost, že šraňky byly zdviženy a že strážník ve službě si ho nevšímá, opravňovaly ho k předpokladu, že trať je volná a že může beze všeho přejeti. Náhled stěžovatelův, že kdyby se byl K. v kritické chvíli zachoval jinak, než učinil, kdyby totiž vzal kočímu otěže z rukou a sám hleděl z kolejí povoz dostati a neseskakoval nevhodně s vozu, nemusilo k neštěstí dojíti, může býti správný; leč okolnost, že K. pozbyl snad rozvahy a duchapřítomnosti, nemůže ničeho změniti na zavinění a odpovědnosti obžalovaného, to tím méně, když k trestnosti dle §§ 335 a 337 tr. zák. se nevyžaduje ani, by protizákonný výsledek nastal jen jednáním neb opomenutím obžalovaného, naopak stačí, že mezi výsledkem a jednáním neb opomenutím je vůbec příčinná souvislost a že obžalovaný položil byť i jen jednu z podmínek, které v tomto případě měly v zápětí neštěstí. I kdyby proto nezákonný výsledek byl vzešel snad také ze sbíhající se neobratnosti a bezradnosti postiženého K-a, nebylo by to ještě omluvným důvodem pro obžalovaného. O příčinné souvislosti mezi jednáním, pokud se týče opomenutím obžalovaného a poraněním K-ovým nemůže býti i vzhledem ku zjištěním rozsudku nejmenší pochybnosti; rozsudek ji též výslovně zjišťuje, i dlužno odpor stížnosti ve směru tomto odmítnouti. Aby obžalovaný byl předvídal neb tušil konkrétní poranění K-ovo, nenáleží ku znakům skutkové povahy §§ 335 a 337 tr. zák., neboť nastavší úraz a jeho tíže jsou ve smyslu těchto zákonných ustanovení pouze objektivní podmínkou trestnosti a mají význam pouze pro trestní sazbu, kdežto skutková podstata zmíněných trestných činů je založena již kulposním jednáním neb opomenutím, ohrožujícím lidský život nebo tělesnou bezpečnost lidí, kterýžto předpoklad jest ohledně obžalovaného, jak dovoděno, dán.

Citace:

č. 1008. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 526-528.