Čís. 1040.
Neknihovní pohledávka zůstává přes to, že nebyla přihlášena k soupisu, pohledávkou věřitele dotud, dokud stát na ni nečiní nároku.
Dlužník může použiti cesty §u 1425 obč. zák.
(Rozh. ze dne 3. května 1921, Rv 1 121/21.)
Dlužník domáhal se zrušení exekuce žalobou, již mimo jiné odůvodňoval tím, že neknihovní pohledávka (zadrželé výživné pro nemanželské dítě), pro niž se exekuce vede, nebyla přihlášena k soupisu ve smyslu
nařízení ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n. Oba nižší soudy
žalobu zamítly; odvolací soud uvedl v uvedeném směru v důvodech: Nelze souhlasiti s náhledem odvolatele, že pohledávka žalované,
nebyvší ohlášena k soupisu, dle § 5 zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n., pominula a nyní státu patří. Předpis ten stanoví sice, že neknihovní pohledávky, které nebudou řádně ohlášeny, propadají státu, ale hned za tímto ustanovením následuje další, že nepřihlášené neknihovní pohledávky nesmějí býti vůbec vypláceny a že výplata řádně přihlášených může býti obmezena ministerstvem financí až do 50 proc. Z tohoto
zákonného ustanovení vyplývá, že ministru financí náleží rozhodnouti
o výplatě nepřihlášené pohledávky věřiteli. S tímto obsahem propadnutí
pohledávky shoduje se zajisté i stejné ustanovení § 15 zmíněného zákona,
ve kterém se ministr financí zmocňuje, aby stanovil vedle trestu na penězích a na svobodě též propadnutí předmětů, řádně nepřihlášených, ve
prospěch státu, jakož i ustanovení § 7 nařízení vlády ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n., které jest provedením zmocnění, uděleného ministru financí k prohlášení propadnutí nepřihlášených předmětů. Ani
v těchto dvou §§ nemohl jíti ministr financí dále, než že nepřihlášené
knihovní pohledávky nesmějí býti vůbec věřiteli vyplaceny. Neustanovil
tedy ani zákon ani prováděcí nařízení, že nepřihlášená pohledávka zaniká,
nýbrž, že se výplata nepřihlášené neknihovní pohledávky odkládá. Osoba,
opomenuvší přihlášku neknihovní pohledávky k soupisu, zůstala tedy i nadále věřitelem, který ovšem neví, kdy a zda vůbec stát uplatní proti
němu účinky propadnutí nepřihlášené, neknihovní pohledávky. Věřitel
může považovati svou pohledávku za podmíněnou, nehledíc ani k tomu,
že se může nedbalý věřitel snažiti o zmírnění následků opomenutí, což
zákon svrchu zmíněný nikterak nevylučuje a což dávkový system státního hospodářství i v jiných případech uznává. Proto nemůže býti dlužníku přiznáno oprávnění, aby na základě nepřihlášení neknihovní pohledávky k soupisu domáhal se zrušení právoplatně povolené exekuce. Jest
však povinen k placení i v exekuci jen proti výkazu řádné přihlášky a
proto by byl oprávněn jen k žádosti za odložení exekuce dle § 42 odstavec čtvrtý ex. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání — mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není opodstatněn
ani pokud jde o druhou žalobcovu námitku. § 5 zák. ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n., ustanovuje sice, že neknihovní pohledávky, které nebudou řádně přihlášeny, propadají ve prospěch státu, a stejné ustanovení
obsahuje i § 7 nař. vlády ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n. Z toho
však nelze ještě dovozovati, že tato všeobecně zde vyslovená zásada
bude také v každém jednotlivém případě provedena a že následkem toho
i pohledávka, o kterou jde, zanikla a patří státu. Dle poručenských spisů
byla podána dne 19. června 1920 žádost za dodatečný soupis této pohledávky a dokud není jisto, že tento dodatečný soupis povolen nebyl a že
stát na tuto pohledávku činí nárok, zůstává žalovaná strana věřitelem
žalobce, kterému jest volno, má-li pochybnosti o osobě věřitelově, aby
se zachoval dle § 1425 obč. zák. Ostatně dle usnesení exekuci povolujícího
má býti zabavený podíl dědický žalobcův složen k soudu, který při eventuelním vydání peněz k tomuto stavu věci vezme zřetel, takže žalobce
nestíhá nebezpečí, že by snad byl povinen pohledávku vymáhanou ještě
jednou státu plniti.