NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 4987.

Žaloba, domáhající se výroku, že žalobcům jako držitelům určitých pozemků přísluší právo, pozemky ty zavlažovati a že žalovaní jsou povinni nerušiti žalobce v tomto právu, nespadá pod § 81 j. n.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1925, R I 338/25.)
Žalobu, jíž žalobci jakožto majitelé určitých, v žalobě uvedených pozemků domáhali se výroku, že jim přísluší právo pozemky ty zavlažovati každý den v týdnu a v každém čase, v němž jest zavlažování luk účelným, a že žalovaní jsou povinni, zdržeti se rušení tohoto práva, zadali žalobci na okresním soudě v L., v jehož obvodu byly ony pozemky. Námitku místní nepříslušnosti soud prvé stolice zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Z ustanovení jurisdikční normy a civilního soudního řádu, najmě z §u 7, 41 a 43 odstavec prvý j. n. vyplývá, že žalobce jest povinen, uvésti již v žalobě okolnosti, z nichž lze vyvoditi nejen nárok ve věci samé, nýbrž i příslušnost dovolaného soudu. Této povinnosti žalobci nedostáli. Ze žaloby nelze seznati, z jakého důvodu podává se na žalované u okresního soudu v L., ač bydlí v obvodu okresního soudu v K. Soud prvé stolice neodstranil tohoto nedostatku žaloby. Ač žalovaní vznesli námitku místní nepříslušnosti, tvrdíce, že tu nejde o sudiště §u 81 j. n., chovali se žalobci vůči tomuto názoru tak, že lze souditi, ač tak ani nyní výslovně neuvedli, že místní příslušnost opírají o § 81 j. n. Soud prvé stolice zamítl námitku místní nepříslušnosti, maje za to, že tu jde o žalobu, obdobnou žalobě zápůrčí, v níž základ žaloby tvoří věcné právo (vlastnictví) žalobců k pozemkům, uvedeným v žalobě, kdežto právo z toho odvozované, totiž zavlažování luk, jest předmětem žaloby. S tímto názorem nelze souhlasiti. Sudiště §u 81 j. n. přichází v úvahu pouze při sporech o nemovitosti, jak již z nadpisu tohoto §u lze vyčísti. Jako takové spory přicházejí v úvahu věcné žaloby, mající za předmět nemovitý statek, žaloby z rušené držby ohledně nemovitostí, žaloby dílčí a žaloby o upravení hranic. Poslední dva případy nepřicházejí tu v úvahu. K žalobám, uplatňujícím bezprostřední právo k nemovitostem, náležejí žaloby o uznání vlastnictví, dále žaloby, domáhající se věcného zatížení nemovitostí nebo sproštění od takového zatížení. Ze žalobní žádosti, o niž tu jde, však vyplývá, že se nejedná o vlastnickou žalobu v jejích různých podobách dle občanského zákonníka, pročež není tu důvodu příslušnosti dle §u 81 j. n. Nejde tu ani o žalobu přiznávací (konfesorní), ježto žalobci ani netvrdí, že jim na věci žalovaných přísluší nějaké právo, aniž o žalobu zápůrčí (negatorní), ježto žalobci ani neuvádějí, že se brání proti nějakému právu, jež si žalovaní na jmění žalobců osobují. Žalobci domáhají se, bez ohledu na nemovitost, proti žalovaným soudního zákazu, by jim nebránili v libovolném zavlažování pozemků. Jde tedy o žalobu čistě osobní, nikoliv o žalobu dle §u 81 j. n., a pro tu jest příslušným soud bydliště žalovaných.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Právem vytkl soud druhé stolice, že žalobci v prvé stolici vůbec neuvedli zákonného důvodu, z něhož odvozují místní příslušnost dovolaného okresního soudu v L. k jednání a rozhodování o podané žalobě, a jen z chování žalobců vůči námitce nepříslušnosti soudu a ze stanoviska, zaujatého jimi v odvolání, usoudil, že opírají příslušnost o ustanovení §u 81 j. n. V dovolacím rekursu žalobci nyní výslovně prohlašují, že tomu skutečně tak jest, ale rekursní soud správně vyložil, že tu není předpokladů §u 81 j. n. Nejvyšší soud souhlasí s důvody, uvedenými v té příčině v napadeném usnesení, a odkazuje žalobce na tyto důvody, které nebyly nikterak vyvráceny vývody dovolacího rekursu. Žalobci ani v žalobě a v řízení před prvým soudem, ani ve spisech předchozích sporů netvrdili, že jim sporné právo přísluší jako zvláštní právo věcné na cizí nemovitosti, aniž že jest výronem jejich práva vlastnického k pozemkům v žalobě uvedeným. Opačný názor prvého soudu jest mylným. Domáhajíť se žalobci dle žalobní prosby toliko výroku, že jim jako držitelům pozemků tam uvedených přísluší právo, zavlažovati tyto pozemky (vodou z veřejného potoka) způsobem tamže naznačeným. Právem tedy rekursní soud uvedl, že žalobci neuplatňují věcného práva k nemovitému statku, aniž toho, že nemovitý statek jest prost takového práva. Žalobci nemohou se pro svůj opačný názor dovolávati rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1924, č. j. Rv I 1638/23, vydaného ve sporu týchž stran, v němž se žalobci domáhali výroku, že jako držitelé pozemků tam uvedených jsou v řádné držbě práva, zavlažovati své louky příkopem, odbočujícím od jezu v potoku r-ském a vedoucím na tyto pozemky, a že žalovaná jest povinna, zdržeti se jakéhokoliv rušení tohoto práva. Nejvyšší soud tenkrát pouze připomenul, že, kdyby onu žalobu bylo lze pokládati za žalobu petitorní, mohlo by jíti jen o žalobu, obdobnou žalobě negatorní dle §u 523 obč. zák., kterou by si žalobci vedli stížnost na to, že žalovaná bezprávně zasahuje do jejich práva zavlažovacího, podobně jako vlastník hmotné věci si stěžuje na to, že někdo bezprávně porušuje jeho právo vlastnické. Ale tím nebylo nikterak řečeno, že nejvyšší soud uznává sporné právo za právo věcné.

Citace:

č. 4987. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 842-843.