Čís. 1554.

Podvod neoprávněným pobíráním podpory v nezaměstnanosti; uvězněné osoby nemají na ni nároku.
(Rozh. ze dne 17. března 1924, Kr I 619/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 21. července 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ů 197, 200 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost dovozuje z důvodu čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř., správně čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., že zjištěné jednání stěžovatelovo nezakládá skutkové podstaty podvodu, ježto stěžovatel měl nárok na podporu nezaměstnaných nebo při nejmenším mylně předpokládal, že mu takový nárok přísluší. Než vývody stížnosti jsou pochybeny. Lze připustiti, že zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 322 sb. z. a n., a doplňující a změňující jej zákony čís. 482/1921, čís. 115 a 400 z r. 1922 neobsahují výslovného ustanovení, že nároku na podporu nezaměstnaných nemá, kdo jest ve vazbě, aniž, že nároku pozbývá nezaměstnanec dnem, kdy nastupuje trest na svobodě. Mezeru dlužno vyplniti z jasného účelu zákona, že osobám, v §u 1 zákona čís. 322/21 naznačeným, má býti, nejsou-li na závadu okolnosti, v §§ech 2 a 3 vytčené, po dobu zákonem stanovenou ve výměře tam uvedené poskytována náhrada za výdělek, jaký by v oboru dosavadního zaměstnání prací získali, kdyby nebyl nedostatek práce, přivoděný neblahými poměry hospodářskými. Že jest podpora pouhou náhradou za ušlý výdělek, vyplývá — nehledíc k povinnosti, přijmouti práci, veřejnou sprostředkovatelnou přikazovanou, za podmínek §u 11 zmíněného zákona — najmě z toho, že v zásadě musí podporovaný úplatou za poskytovanou podporu vylconati práce v § 12 naznačené, dostane-li se mu takového příkazu od politického úřadu prvé stolice. Uvězněných osob však nedostatek práce, přivoděný hospodářskými poměry, nikterak se nedotýká. I kdyby tu byl nadbytek práce, znemožnila by jim vazba býti výdělečně činnými v oboru i po způsobu, v jakém a jakým opatřují si jinak výdělek. Příčilo by se proto přímo účelu a duchu zákona, poskytovati vězňům ve formě podpory, oním zákonem stanovené, náhradu za něco, čehož ani za jinakých poměrů, než jaké daly podnět k těmto zákonům, účastnými býti nemohou. Právem proto má nalézací soud za to, že vězňům po dobu, po kterou jsou uvězněni, nepřísluší nárok na podporu nezaměstnaných.

Citace:

č. 1554. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 240-241.