NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 618.

Ke skutkové podstatě § 305 tr. zák. se nevyhledává ani slavnostní formy vychvalování činů zákonem zakázaných anebo nemravných, ani, by vychvalované činy byly již předsevzaty.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1921, Kr I 371/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 23. února 1921, pokud jím byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle § 305 tr. zák., napadený rozsudek zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Nalézací soud zjistil, že obžalovaný, známý jako organisátor dělnictva, který rád řeční na schůzích, projevil v druhé polovici prosince 1920 na obecním úřadě v U. u přítomnosti Josefa Ch. ml. a Josefa Ch. st., tedy před více osobami, způsobem, v § 303 tr. zák. naznačeným, svou nelibost nad úředním zákazem tábora, který se měl konati v H., slovy: dělníci to, provedli špatně, měli v noci obklopiti město H., ze čtyř stran zapáliti a pak by se při tom dalo něco dělat (rabovat). První soud neshledal v citovaném výroku objektivní skutkové podstaty přečinu dle § 305 tr. zák., s odůvodněním, že obžalovaný nevychvaloval nezákonného činu způsobem slavnostním, jak žádá § 305 tr, zák., nýbrž pouze projevil »osobní názor prostého dělníka za osobního rozhovoru se sousedem«, a poněvadž dále vychvalování neb ospravedlňování nezákonných činů je trestno jen tenkráte, týká-li se činů, které se již někdy nebo někde skutečně staly, kterážto náležitost zde chybí. I ten i onen náhled rozsudku jest právně mylným. Pokud jde o způsob, jak se má státi výrok, vychvalující činy nemravné a nezákonné, stanoví § 305 tr. zák. poukazem na § 303 tr. zák., že výrok musí býti pronesen veřejně nebo před více lidmi. V daném případě byl pronesen výrok před dvěma, tudíž více lidmi a jest zde tedy tato zákonná podmínka splněna. Druhý případ § 305 tr. zák. zahrnuje jednak schvalování činů nemravných nebo nezákonných (v zákoně: slova »vychvaluje, omlouvá«) jednak vyzývání k nim (v zákoně: »vybízí, podněcuje, svésti hledí«). Že by se schvalování musilo státi způsobem slavnostním, nelze dovozovati ani ze znění zákona ani z významu použitých výrazů. Nestačilo by ovsem, kdyby pachatel výrok pronesl pouze pro sebe a ve stavu opilém, kterýž případ má na mysli rozhodnutí (čís. 875), o něž se rozsudek opírá, stačí vsak pronesení výroku ve stavu střízlivém vůči dvěma osobám, výkladům obžalovaného naslouchajícím, jejichž etické a právní názory mohly býti takovou řečí zviklány. Ze všeobecného znění § 305 tr. zák. nelze dále dovozovati, že zákon omezuje trestnost vychvalování nezákonných a nemravných jednání na vychvalování činů trestných, skutečně již spáchaných. Právě z rozdílu, mezi § 305 a 9 tr. zák. dlužno dovozovati, že oním ustanovením postihuje zákon trestem všeobecné vyzývání ku spáchání činů trestných, individuelně neurčitých, nebo jich vychvalování, v tomto případě bez ohledu na to, byly-li spáchány čili nic, kdežto druhé ustanovení předpokládá svádění k činu trestnému individuelně určitému. Poněvadž motivem zákonodárcovým při § 305 tr. zák. nepochybně bylo zabrániti, aby výchovou vštípeným názorem občanů o zavržitelnosti a špatnosti činů zákonem zakázaných a nemravných nebylo otřásáno a úcta k zákonům byla zachována a poněvadž dále vychvalování činů nezákonných a nemravných, které nebyly spáchány, jest pro stát stejně nebezpečným jako vychvalování trestných činů spáchaných, dlužno podřaďovati pod všeobecné znění § 305 tr. zák. všeliké vychvalování činů nezákonných, ať již byly spáchány čili nic. Že pak v tomto případě schvaloval obžalovaný svým výrokem žhářství a plenění (krádeže) při požáru, tedy činy nejen zákonem zakázané a nemravné, nýbrž i trestné, netřeba blíže dovozovati. Budiž ještě podotčeno, že po stránce subjektivní stačí vědomí pachatele, že svým činem — způsobem pro jiné seznatelným (»veřejně, před více lidmi«) schvaluje nebo omlouvá činy zákonem zapovězené. Poněvadž se prvý soud vycházeje z nesprávného právního posouzení věci otázkou subjektivní viny vůbec nezabýval, jest odůvodněno rozsudek zrušiti a uznati, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 618. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 457-459.