NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13917.

Vznesl-li žalobce k rozhodnutí na odvolací soud z původního předmětu sporu jen úroky, nejde o obmezení žaloby v pravém slova smyslu, nýbrž jen o to, v jakém rozsahu žádá žalobce rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost odvolání řídí se výší úrokové pohledávky, o níž má odvolací soud rozhodnouti.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1934, R I 1263/34.)
Žalobu o zaplacení 5000 Kč procesní soud prvé stolice zamítl. V odvolání obmezila žalobkyně žalobu na úroky a na útraty. Odvolací soud odmítl odvolání jako nepřípustné.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by o odvolání jednal a rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně jako nepřípustné, poněvadž v odvolacím spisu obmezila žalobu jen na 7% úroky z 5000 Kč za dobu od 9. prosince 1929 do 26. července 1933 a na útraty, takže prý odvolání směřuje jen proti výroku o příslušenství původně zažalované kapitálové pohledávky, ke kterému se nepřihlíží pří výpočtu hodnoty sporu (§ 54 druhý odstavec j. n.), a jest považovati řízení o obmezeném žalobním nároku za řízení ve věcech nepatrných, ve kterém jest odvolání přípustné jen z důvodů zmatečnosti uvedených v § 477 čís. 1 až 7 c. ř. s. (§ 501 c. ř. s.). S názorem tím nelze souhlasiti. První soud rozhodl v souzeném případě o zažalované pohledávce 5000 Kč ze 7% úroky od 9. prosince 1929, a nevydal tedy rozsudek ve věci nepatrné (§§ 448 a 452 c. ř. s.). Žalobkyně vznáší k rozhodnutí na odvolací soud podle obsahu odvolacího spisu a odvolacího návrhu (§ 462 prvý odstavec c. ř. s.) z původního předmětu sporu jen úroky, které takto přestaly býti pro odvolací řízení příslušenstvím (§ 912 obč. zák.) a staly se jediným předmětem sporu, o němž jest rozhodnouti rozsudkem (srov. plenární usnesení čís. 3868 sb. n. s.). Přípustnost odvolání řídí se pak výší úrokové pohledávky, o níž má odvolací soud rozhodnouti. Protože tato daleko přesahuje mez bagatelní (§ 448 c. ř. s.), jest odvolání podle § 461 c. ř. s. přípustné. Jen pro úplnost se podotýká, že prohlášení žalobkyně o »obmezení žaloby« v odvolacím spisu nebylo obmezením žaloby v pravém slova smyslu (§ 235 posl. odst. c. ř. s.), neboť toto zahrnuje v sobě vždy částečné — více méně podstatné — zpětvzetí žaloby, jež by se mohlo státi jen za předpokladů § 237 c. ř. s. a jen do konce ústního jednání v první stolici, nikoliv až po rozsudku prvního soudu (srov. na př. čís. 8436 a 9089 sb. n. s.). Zde však šlo vpravdě jen o to, v jakém rozsahu žalobkyně žádala rozhodnutí odvolacího soudu, jenž přezkoumává rozsudek prvního soudu jen v mezích odvolacích návrhů (§ 462 první odstavec c. ř. s.). Podle odvolacího návrhu žádá žalobkyně přezkoumání prvního rozsudku jen v příčině úroků a útrat. Jest tedy odvolání přípustné.

Citace:

Čís. 13917.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 317-318.