Čís. 14112.

Otázku, zda se zaměstnanec stal svým jednáním nehodným důvěry zaměstnavatelovy ve smyslu § 27 čís. 1 zák. o obch. pom., lze řešiti jen s hlediska objektivního podle okolností případu a obecného mínění, nikoliv podle subjektivního mínění zaměstnavatelova.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1935, Rv II 223/34.)
Žalobou, o niž tu jde, domáhá se žalobce na žalované zaplacení 17400 Kč jako služného, jež mu prý přísluší do konce výpovědní lhůty, a vydání pojistky, již složil u žalované jako kauci a již mu žalovaná odpírá z důvodu jí přináležejícího penále vydati.
Žalobě bylo vyhověno nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podle zjištění nižších soudů propustila žalovaná žalujícího ze svých služeb z toho důvodu, že jí zaslal dopis ze dne 9. ledna 1931, v němž oznámil, že se jeho manželka rozhodla převzíti konkurenční obchod H. a jej na vlastní účet vésti. Žalobce zmiňuje se v tomto dopise, že toto sdělení činí firmě »kvůli pořádku pro její informaci«. Dovolatelka zaujímá stanovisko, že se žalobce tímto dopisem dopustil jednání, jímž se stal nehodným důvěry zaměstnavatelovy, takže měla důležitý důvod k jeho okamžitému propuštění (§ 27 čís. 1 zák. o obchodních pomocnících). Slovy »dopustil-li se jednání« v § 27 čís. 1 dotčeného zákona je vysloveno, že tu musí býti taková činnost aneb opomenutí, pro něž zaměstnanec se stává nehodným důvěry zaměstnavatelovy. Nehodnost nebude lze posuzovati podle zaměstnavatelova subjektivního mínění, nýbrž objektivně, podle okolností případu a obecného mínění. Tyto předpoklady nejsou v souzené věci splněny. Nižší soudy zjistily, že žalobce v době, kdy sporný dopis psal a odeslal, nebyl pro konkurenční podnik činný, ani s konkurencí nevyjednával, a nelze tedy tvrditi, že se žalobce sám dopustil jednání svědčícího o tom, že nedbal oprávněných zaměstnavatelových zájmů, pokud byl jich povinen dbáti podle služební smlouvy. Uvažovali jest dále, že žalobce oznámil žalované jen rozhodnutí své manželky, nikoli své vlastní stanovisko k tomuto jejímu rozhodnutí. Očekával zřejmě vyjádření žalované o tomto sdělení. Dokud žalovaná nezjistila, jak se žalobce zachová k podniku své manželky, neměla důvodu, by ztratila důvěru k němu pro jeho jednání, zejména, když nebylo prokázáno, že žalobce styky své manželky s konkurencí nějak svou činností podporoval nebo schvaloval. Je tudíž opodstatněn závěr, že dopisem tím nezavdal žalobce důvod k okamžitému propuštění, nýbrž, že bylo věcí firmy, aby k tomuto sdělení žalobcovu zaujala stanovisko a případně na něm žádala, aby neudělením souhlasu zabránil konkurenčnímu obchodování své manželky, a teprve kdyby se byl žalobce poté choval takovým způsobem, jímž by umožňoval konkurenční podnik manželčin, mohla firma z toho vyvoditi příslušné důsledky. Propustila-li žalovaná žalobce hned na dotčený dopis, učinila tak předčasně a právem domáhá se tudíž žalobce na ní odškodnění ve smyslu § 29 zákona ze dne 16. ledna 1910 ř. z. č. 20.

Citace:

č. 14112. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 87-88.