NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 3064

Pro skutkovou podstatu urážky na cti nestačí abstraktní způsobilost projevu, naplniti podstato urážlivého útoky vůbec, nýbrž předpokládá se třetím osobám poznatelný věcný vztah projevu k určité osobě (soukromému obžalobci) nebo k několika osobám, patřícím k přesně vytýčenému okruhu (konkrétní způsobilost projevu, porušiti úsudek společnosti o osobní hodnotě jednotlivce).
(Rozh. ze dne 28. ledna 1028, Zm II 401/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku zemského jako kmetského soudu v Opavě ze dne 26. července 1927, jímž byli obžalovaní podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 487, 488, 491, 493 tr. zák., Alois S. pro přestupek zanedbání povinné péče podle § 6 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost napadá výrok soudu, pokud sprostil obžalované z obžaloby pro větu, že »zpráva o volání o pomoc, o útěku atd. je vylhaná«. Stížnost vytýká především po formální stránce vadu nedostatku důvodů rozsudku, pokud zjišťuje, že tu není bezpečného důkazu, že obžalovaná sama předem pokládala soukromého obžalobce za původce novinářské zprávy ze dne 3. července 1926 uveřejněné v časopisu »M.-S.-P.«. Jak však z rozsudkových důvodů vysvítá, opírá soud tento svůj závěr o úvahu, že teprve ve sporu, zahájeném dne 5. srpna 1926, byl za trestního řízení František R. zjištěn jako původce článku. Jsou tu tedy důvody pro výrok ten a stížnost sama netroufá si tvrditi, že by snad důvody ty byly stížény některou vadou, jak je uvedena v čís. 5 § 281 tr. ř. Dotyčná formální výtka stížnosti jest tedy bezpodstatná a stížnost ohražuje se též zcela zbytečně proti tomu, by v tomto směru byl soukromému obžalobci uložen protidůkaz, ježto o takovém přesunutí důkazního břemene není v celém rozsudku řeči. Stížnost napadá však dotyčný výrok i po hmotněprávní stránce, zastávajíc názor, že již obsahem oné věty samotné, znějící »Der Bericht .... ist erlogen«, byť i ne přímou formou, přece způsobem zcela jasným, určitým naznačením označena jest osoba, proti níž výtka směřuje, totiž původce onoho článku; že pak po stránce subjektivní v takovémto případě nezáleží na tom, zda pachateli ona nařčená osoba — původce — byla známa čili nic, a že posléze též i uveřejněním oné věty byl přivoděn zákonnými předpisy o trestných činech proti bezpečnosti cti ohrožený výsledek snížení původce — soukromého obžalobce — na jeho cti ve veřejnosti, poněvadž jest zcela dobře možno, že — byť i obžalovaná neznala původce — mohla ho znáti veřejnost. Aniž bylo třeba zabývati se vývody stížnosti v příčině možnosti urážky osoby neznámé jakož i v příčině zbytečnosti subjektivní náležitosti, by snad pachatel uraženou osobu znal — což vše tu lze ponechali stranou, poněvadž, jak dále bude dovoženo, na těchto okolnostech vůbec nesejde — sluší ji označili za zásadně pochybenu, pokud opírá svůj názor o objektivní způsobilost závadné věty, tvořili urážku soukromého obžalobce, o úvahu, že »je zcela dobře možno, že soukromého obžalobce mohla znáti veřejnost jako pisatele«. Stanoviskem tím domáhá se stěžovatel ochrany cti v míře vykročující daleko přes meze zákonem stanovené. Zákon netresce urážlivý projev již pro zcela abstraktní možnost, že může bytí někým pokládán za útok na jeho čest, nýbrž vychází při trestání urážek z předpokladu, že jednotlivec má býti chráněn proti urážlivým výpadům, pokud jimi byl způsobem, podle konkrétních okolností případu třetím osobám poznatelným, na své cti ve veřejnosti ohrožen neb snížen, Posuzuje-li se věc z tohoto stanoviska, podle něhož se vyhledává konkrétní způsobilost projevu, porušiti úsudek společnosti o osobní hodnotě jednotlivce, sluší říci, že článek vůbec neobsahuje poznámky nebo znamení, podle nichž by bylo čtenářům umožněno, usuzovali na soukromého obžalobce jakožto na pisatele prvního článku, a stížnost sama netroufá si tvrdili opak. Avšak lze jiti ještě dále a uvažovali — což stížnost zřejmě má na mysli — o tom, zda tu někdo byl anebo zda byly snad někde osoby, které z blíže nekontrolovatelné příčiny o původcovství stěžovatelově nabyly vědomosti a takto pro tuto nahodile nabytou znalost osoby původce mohly v pozastavené větě poznali útok na čest právě soukromého obžalobce, a zda tedy pozastaveným projevem vlastně úsudek těchto osob O' osobní hodnotě stěžovatelově byl snížen. Neboť tu dlužno říci, že by přece musely býti v trestním řízení tvrzeny a i dokázány určité skutečnosti, poukazující k takové shodě nahodilých okolností. Ježto se nic podobného nestalo a ani výsledky trestního řízení neposkytují nejmenší opory pro takový závěr, a stížnost sama není s to, jmenovali alespoň jedinou takovou osobu, s poměry tak podrobně obeznalou, omezujíc se na prostý dohad, že by snad takové osoby mohly existovali, je nasnadě, že tu schází pro skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti nezbytně potřebný předpoklad, že byl věcný vztah věty k soukromému obžalobci třetím osobám poznatelným; stížnost tu stojí na právně mylném stanovisku, vyvozujíc pro soukromého obžalobce žalobní právo z abstraktní způsobilosti pozastaveného projevu, naplnili podstatu urážlivého útoku vůbec, ačkoli při správném výkladu zákona takové právo by bylo lze přiznali toliko v případě, kdyby byla podle prokázaného a třetím osobám poznatelného věcného vztahu projevu k určité osobě nebo k několika osobám, patřícím k přesně vytýčenému okruhu dána zákonem předpokládaná konkrétní způsobilost projevu, poškoditi čest určitého jednotlivce.

Citace:

Čís. 3064. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 89-91.