Čís. 4177.

Pokud jest třeba v nesporném řízení ověření plné moci.
Valná hromada společnosti s r. o. usnáší se jen zásadně, zda má býti prokura udělena, ustanovení prokuristy jest však zůstaveno všem jednatelům, pokud nemá společenská smlouva předpisu odchylného.
(Rozh. ze dne 24. září 1924, R I 757/24.)
Usnesením ze dne 15. ledna 1924 uložil rejstříkový soud (obchodní soud v Praze) firmě E., společnost s r. o., by plná moc ze dne 27. února 1923 a 19. února 1923, připojená k notářskému spisu čís. 178 o převodu 40000 Kč s Augustiny S-ové na Věnceslavu Č., jakož i plná moc ze dne 27. února 1923, pokud jde o převod 60000 Kč s Augustiny S-ové na Dra Václava Č-a byly ověřeny, a usnesením ze dne 27. května 1924 uložil firmě E., by vykázala usnesení valné hromady o udělení prokury Bohuslavu K-ovi. Rekursní soud nevyhověl rekursům firmy E. do těchto usnesení.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu téže firmy změnil napadené usnesení v tom směru, že vyloučil příkaz rejstříkového soudu 1. by byla plná moc Věnceslavy Č-ové ze dne 19. února 1923 předložena ve formě ověřené, 2. aby stěžovatelka vykázala usnesení valné hromady o udělení prokury Bohuslavu K-ovi.
Důvody:
Rejstříkový soud vrátil předložený seznam společníku stěžovatelce usnesením ze dne 15. ledna 1924 k doplnění v tom směru, aby byly plně moci Augustina D-a ze dne 27. února 1923 (příl. k notářskému spisu č. j. 178 a 179) a Dra Václava Č-a ze dne 19. února 1923 (přil. k notářskému spisu č. j. 178) předloženy znovu ve formě ověřené, a setrval při svém rozhodnutí také u vyřízeni rozkladu stěžovatelky usnesením ze dne 13. června 1924. Rekursní soud ve svém usnesení ze dne 18. června 1924 přidal se k názoru soudu rejstříkového, že v obou případech zmocnění třeba ověřené plné moci. Nejvyšší soud sdílí však tento právní názor jen co do plných mocí vydaných Augustinou S-ovou Augustinu D-ovi a to se zřetelem k ustanovení §u 8 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., dle něhož musí býti soukromé listiny, vydané v jiné zemi tuzemska, než kde má sídlo soud, jenž k vyřízení právní záležitosti jest příslušný, soudně neb notářsky ověřeny, aby tvořily plný důkaz. Plná moc Augustina D-a byla vydána v Brně, tedy na Moravě, rejstříkový soud jest v Praze, tudíž v Čechách a jest proto v tomto směru příkaz §em 8 cit. zák. odůvodněn. Naproti tomu není zákonného podkladu pro příkaz, by i plná moc, vydaná Věnceslavou Č-ovou v Praze dne 19. února 1923 Dru Václavu Č-ovi byla soudně neb notářsky ověřena. Takového ověření nevyhledává se zejména ani při zřízení notářského spisu (§ 69 not. řádu), vyjímaje ovšem případ, kdy notářský akt má býti vykonatelným (§ 3 not. řádu), o což však zde nejde. Stěžovatelka napadá dále usnesení rekursního soudu ze dne 18. června 1924. jímž bylo potvrzeno usnesení rejstříkového soudu ze dne 27. května 1924, kterým jí bylo uloženo, aby ve smyslu §u 12 čís. 4 společenské smlouvy vykázala usnesení valné hromady o udělení prokury Bohuslavu K-ovi. Také tento příkaz jest ve zřejmém rozporu se zákonem. Dle §u 35 čís. 4 zákona ze dne 6. března 1906, čís. 50 ř. zák. přísluší valné hromadě, by se usnesla o tom, zda smí býti udělena prokura nebo obchodní plná moc k vedení celého provozu. § 28 (2) zákona stanoví, že, nemá-li společenská smlouva jinakého ustanovení, mohou zříditi prokuristu jen všichni jednatelé, odvolati prokuru třeba jen jediný z nich. Již z těchto zákonných předpisů plyne jasně, že valná hromada se usnáší jen zásadně, zda má býti prokura zřízena, a že ustanovení prokuristy zůstaveno jest jednatelům, pokud společenská smlouva nemá předpisu odchylného. V tomto případě nemá společenská smlouva zvláštního ustanovení, naopak kryje se doslov §u 12 čís. 4 v podstatě s doslovem zákona (§ 35 čís. 4 zákona o společnostech s ručením obmezeným). Z §u 2 společen- ské smlouvy, pojednávajícího o znamenání firmy, kde se činí zmínka také o prokuristovi, nelze dovozovati, že jím byla stanovena přípustnost prokury, nýbrž ustanovení toto upravuje jen znamenání firmy pro případ, že dojde ku jmenování prokuristy na základě zásadního usnesení valné hromady dle §u 12 čís. 4 společenské smlouvy. Poněvadž v uvedených dvou směrech zřejmě byl porušen zákon, jest dovolací rekurs co do této části napadeného usnesení v §u 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. opodstatněn.

Citace:

č. 4177. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 294-296.