Čís. 6600.

Pokud nelze v tom, že řidič automobilu vyhnul se na nesprávnou stranu automobilu protijedoucímu na nesprávné straně silnice, spatřovati spoluzavinění srážky automobilů.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1926, Rv I 798/26.)
Automobil žalobce Jana M-а srazil se s automobilem prvžalovaného (firmy Julius F.) na státní silnici, při čemž byl poškozen. Žalobní nárok na náhradu škody proti majiteli automobilu, osobě ho řídivší, jakož i spolujedoucímu řidiči uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že uznal žalobní nárok důvodem po právu pouze třemi čtvrtinami.
Nejvyšší soud obnovil k dovolání žalobce rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Ve sporu jde o nárok vlastníka automobilu na náhradu škody ze srážky jeho automobilu s automobilem prvžalované firmy, jejíž automobil tehdy řídil její cestující Artur S. pod dozorem zkoušeného řidiče Štěpána H-a, a proto jest posuzovati věc podle ustanovení obecného práva občanského, hledíc ovšem ku předpisům §u 8 zákona automobil. (§ 3 odst. (1) až (3) zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. z.). Vina strany žalované — přesněji řečeno vina Artura S-a a Štěpána H-a — není v řízení dovolacím napadána a jde tedy jen o to, přičítá-li soud odvolací právem spoluvinu na srážce šoféru dovolatelovu Ladislavu — Čís. 6600 —
1897
B-ovi. Strana žalovaná namítala ve sporu zavinění tohoto šoféra z té příčiny, že jel nepřiměřenou rychlostí a že se nesprávně, t. j. proti platným předpisům vyhnul na stranu pravou. Podle skutkových zjištění prvého soudu, jež i soud odvolací převzal za základ svého rozhodnutí, jelo auto strany žalované proti autu strany žalující po nesprávné, totiž po pravé straně státní silnice a jelo v rozhodné době s kopce větší rychlostí než auto strany žalující, které jelo do vrchu a rychlost zmírňovalo, když jeho řidič B. pozoroval, že auto strany žalované se nevyhýbá, takže B-ovi nezbývalo, než zabočiti na pravo, by se vyhnul srážce a teprve v posledním okamžiku auto strany žalované strženo bylo svým řidičem Arturem S-em, vlastně vedle něho sedícím šoférem Štěpánem H-em na tutéž stranu (na levou stranu tohoto auta), když již bylo pozdě. Státní silnice, po které auta proti sobě jela, má šířku 14 m a mělo tudíž auto strany žalované dosti času a místa zabočiti ve správný směr, předepsaný pro vyhnutí se vozidel, jak z předchozích skutkových zjištění zřejmo, byla srážka automobilů zaviněna v prvé řadě tím, že Artur S., který se tehdy teprve učil auto říditi a zkoušky pro řízení automobilu neměl, jel proti předpisu po pravé straně silnice, a že Štěpán H., jenž jako zkoušený řidič vedle S-a seděl, to trpěl, dále pak tím, že náhle a neočekávaně změnili tito svůj nesprávný směr jízdy, když už bylo pozdě, totiž teprve v tom okamžiku, kdy Ladislav B. ve snaze, by předešel hrozící srážce, vyhýbal už sám na stranu pravou. Za situace vytvořené neodbornou jízdou Artura S-a předpokládal B. důvodně, že se mu auto strany žalované nevyhne, a již pud sebeochrany nutil ho k tomu, by se vyhnul sám, a to s přiměřenou rychlostí, neboť jinak hrozilo nebezpečí srážky zrovna na straně levé, po které B. správně jel. Tím, že se vyhnul na pravo, neporušil předpisu silničního řádu, podle něhož veškeré povozy se mají vyhýbati v levo, neboť i silniční řád dovoluje výjimku z tohoto pravidla, je-li toho ze zvláštních důvodů třeba (§ 2 vyhlášky místodržitelství pro Čechy ze dne 21. června 1886, čís. 54 z. zák.). Takový zvláštní důvod tu byl, neboť B. na levo, kde byl silniční příkop, vyhnouti se nemohl. Byl-li dobře uvážený a tehdejší situaci odpovídající pokus B-ův srážce zabrániti zmařen tím, že šofér H., když už bylo pozdě, strhl auto na levou stranu, nelze to přičítati k vině B-ovi, neboť to byl pouhý důsledek nesprávné jízdy S-ovy a viny H-ovy, záležející v tom, že H. přenechav řízení auta osobě v tom nezkušené a k tomu neoprávněné, nepostaral se včas o to, aby S. opustil nesprávný směr jízdy a zabočil v levo. Času měl k tomu dosti, neboť, jak ze svědectví Ladislava В-a zřejmo, mohl naproti jedoucí auto strany žalující uzříti už na vzdálenost asi 300 kroků. Pro úsudek soudu odvolacího, že B. mohl počítati s tím, že se auto žalované firmy v nepatrné vzdálenosti před ním vyhne na levou stranu své jízdy, není ve skutečnostech ve sporu zjištěných opory. Vždyť Artur S. se vůbec nechystal autu strany žalující se vyhnouti a bylo auto strany žalované strženo na levo šoférem H-em, ovšem už pozdě. Oproti dalšímu úsudku soudu odvolacího, že B. měl svůj pohyb na pravo provésti rychlostí tak značně zmírněnou a tak opatrně, by mohl ihned zastaviti, kdyby naproti jedoucí auto v touž stranu zabočilo, poukazuje dovolací soud na to, že В. jel správně po levé straně a setrval v tomto směru jízdy tak dlouho, pokud mohl očekávati, že druhé auto zabočí podle předpisu na druhou stranu silnice. Pokus vyhnouti se na stranu pravou učinil teprve v posledním okamžiku, když musel důvodně předpokládati, že protijedoucí auto není řízeno odborníkem. Tu pak musil jednati s přiměřenou rychlostí, poněvadž jinak byl v nebezpečí, že se toto auto právě na straně levé, po které B. dosud jel, s jeho autem srazí. Že B. jel rychlostí nepřiměřenou, nebylo ve sporu dokázáno, a že se v osudném okamžiku vyhnul na pravo, nelze mu přičítati k vině, protože k tomu byl donucen nesprávnou jízdou Artura S-a přímo proti němu jedoucího, takže se na levo vyhnouti nemohl. Že by konečně byl pochybil jinak, nebylo stranou žalovanou ani namítáno. Dovolací soud souhlasí tudíž s úsudkem prvého soudu, že vinu na srážce automobilu a na škodě z ní vzešlé jest přičítati výhradně straně žalované. Pro dělení škody ve smyslu §u 1304 obč. zák. není tu místa a proto bylo rozsudek soudu odvolacího změniti, jak se stalo.

Citace:

č. 6600. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 860-862.