NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 2183.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
§ 14 čís. 5 zákona uvádí jak předměty, tak i škodlivé směry hanobení střídavě, nikoliv hromadně.
Spadá sem porovnání státu s hyenou.
Ve smyslu §u 260 čís. 1 tr. ř. jest kromě známek trestného činu v zákoně stanovených a použití určité trestní sazby podmiňujících uvésti zvláštní okolnosti místa, doby a předmětu toliko, pokud jest toho třeba k určitému označení skutku. S hlediska §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky stačí, uvádí-li výrok, kdy a kde byla republika hanobena a další konkretisování skutku jest ponecháno důvodům. (Rozh. ze dne 18. listopadu 1295, Zm II 345/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 30. dubna 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., s tím, že opravil rozsudečný výrok prvé stolice v ten způsob, že se z něho vylučují slova »a československý národ« a »nebo ohroziti obecný mír v republice«.
Důvody:
Rozsudečný výrok prvé stolice uvádí mezi jiným, že obžalovaný hanobil i československý národ a to i tak, že to může (mohlo) obroziti obecný mír. V těchto známkách nedošel odsuzující výrok opodstatnění v rohodovacích důvodech, jež vůbec neuvažují o tom, zda směřoval závadný projev také proti českosloven. národu a byl způsobilým ohroziti obecný mír. Než i po vyřazení tohoto směru a této způsobilosti zůstane skutková podstata přečinu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, naplněna tím, že projev byl hanobením republiky a mohl snížiti její vážnost. Neboť § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky uvádí jak předměty, tak i škodlivé směry hanobení střídavě, nikoliv hromadně. K odstranění oné vady rozsudku stačí proto oprava rozsudečného výroku. Jinak vytýká stížnost po stránce formální podle čís. 5, správně čís. 3 §u 281 tr. ř., že porušen byl předpis §u 260 čís. 1 tr. ř. tím, že rozsudečný výrok neobsahuje žádných okolností skutkových, takže prý stěžovatel vůbec neví, pro který výrok byl vlastně odsouzen. Výtka neobstojí. Příkaz §u 260 čís. 1 tr. ř. souvisí s předpisy §§ů 207 čís. 2, 318 t. ř. — s nimiž má společný účel, by stihaný a rozsouzený skutek byl označen tak přesně, že nemůže býti zaměněn s jiným, třebas obdobným skutkem obžalovaného, by tento byl zabezpečen proti opětnému stihání pro týž skutek — a znamená toliko, že jest kromě známek trestného činu, v zákoně stanovených a použití určité trestní sazby podmiňujících, uvésti zvláštní okolnosti místa, doby, předmětu a tak dále, pokud jest toho třeba k určitému označení skutku, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Toto individualisování skutku stalo se v míře dostatečné tím, že rozsudečný výrok uvádí, že obžalovaný hanobil Československou republiku dne 28. prosince 1924 ve S. Další konkretisování skutku takto individualisovaného jest předpisem §u 270 čís. 5 tr. ř. odkázáno do rozhodovacích důvodů, které i v projednávaném případě nejen uvádějí, při které schůzi, kým a ve které hospodě a kdy závadný projev se stal, nýbrž zjišťují dále doslov projevu a posléze zcela přesně vyslovují, že štvavé a surové hanobení československé republiky bylo shledáno v slově »hyenismus«. Důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., jehož se další vývody stížnosti dovolávají, jest povahy hmotněprávní a předpokládá mylnost právních názorů, kterými se nalézací soud řídil při podřadění zjištěných skutečností pod pojmy hmotného práva. Skutkovým podkladem, jehož právním rozborem napadá stížnost názory nalézacího soudu, jsou proto výhradně skutečnosti, v napadeném rozsudku zjištěné, takže stížnost, odchylujíc se od těchto zjištění, opouští základnu podle §§ů 288 čís. 3, 258 tr. ř. pro hmotněprávní přezkoumávání rozsudku závažnou a vybočuje z rámce zrušovacího řízení. Ku skutkovým zjištěním náležejí též výroky nalézacího soudu o smyslu, významu a směru (dosahu) závadného projevu, a o úmyslu, ve kterém byl projev učiněn. Pokud tedy stížnost buduje právní námitky na předpokladu, že stěžovatelův projev směřoval proti soukromým institucím národním, které se snaží dostati polské děti do českých škol, a že kritisoval postup lidí soukromých, musí zůstati nepovšimnutou, ježto se tento její předpoklad příčí rozsudečnému zjištění, že bylo projevem útočeno na republiku a že obžalovaný »předhazoval« Československé republice, že se chová jako hyena. Takové určení smyslu, významu a směru (dosahu) projevu nemůže se díti správně než hledíc k souvislosti a vnitřní spojitosti jednotlivých jeho částek. Projev jest posuzovati jako celek. Proto nezáleží na tom, zda některá, třebas větší část projevu má jakousi oporu ve skutečných událostech, takže tyto části projevu byly by samy o sobě jen kritikou stávajících poměrů. Rozhodným jest, zda nabyl projev připojením dalších vět smyslu a významu hanlivého a tím povahy protiprávního útoku, jehož směr na určitý právní statek jest zjevným z ostatních částí projevu. Touto zásadou řídil se i nalézací soud. Shledává hanobení ve slově »hyenismus«, má však zřejmě pro předchozí věty, zejména pro úvod projevu za to, že útok tímto slovem směřoval proti Československé republice.
Ani ku zbývajícím ještě vývodům, v nichž možno shledati zákonné provádění zmatku čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., nelze přisvědčiti. Arciť nespadají pod ustanovení §u 14 čís. 5 zákona výrazy pouze neslušné, ale státu samému nikoliv nebezpečné. Avšak pouhou neslušnost převyšuje z daleka porovnání státu s ústavou republikánsko-demokratickou s hyenou, to jest dravcem, jenž ,(jak nalézací soud případně uvádí) je ze zvířat nanejvýše opovrhovaných. Porovnání nenaznačuje toliko dravost šelmy, nýbrž i bezmocnost a neschopnost obvyklé její oběti k obraně. Představa tímto porovnáním v posluchačích vyvolaná, že republika neplní svých povinností vůči školskému dorostu jejich národnosti, nýbrž naopak zachází s tímto dorostem jako dravec se zdechlinou neb obětí k obraně neschopnou, takže proti tomuto postupu pomoci na republice dovolati se nemožno, jest dozajista s to, by v posluchačích, tedy v části obyvatelstva třebas ne veliké způsobila pohoršení nad udánlivě nelidským postupem státu, a aby takovýmto zostouzením státu, vzbuzením nevole proti němu a snížením jeho vážnosti vytvořila v osobách, vůči nimž se tak stalo, duševní stav, náchylný k neplnění povinností, jim vůči státu náležejících a tím pro stát škodlivých. A toliko tuto způsobilost, přivoditi některý z účinků v §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky střídavě uvedených, obvláště snížení vážnosti republiky předpokládá zákon pro přečin, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto v tom, že obžalovaný uznán byl vinným pouze, že čin spáchal před více lidmi, nikoli také, že tak učinil v rozšiřovaných spisech, jak mu dále za vinu bylo kladeno obžalovacím spisem. Nalézací soud nemohl dle rozhodovacích důvodů rozsudkových nabýti přesvědčení, že (školní) kniha třídní byla rozšiřovaným spisem ve smyslu §u 303 tr. zák., kterémužto pojmu odpovídá dle názoru nalézacího soudu jen spis, rozmnožený cestou mechanickou. Zmateční stížnost právem označuje tento názor za právně mylný, dovozujíc, že v obecném zákoně trestním opětně se vyskytující výraz »rozšiřovaný spis« není totožným s pojmem »rozšiřování tiskopisu« ve smyslu §u 7 tr. zák. a §u 6 zák. o tisku, jehož určením jest arci, vniknouti v množství osob, individuelně nevymezené. Zmateční stížnost poukazuje neméně případně na samotné ustanovení §u 303 tr. zák., v němž pojmový znak »rozšiřovaného spisu« je stejně jako v celé řadě dalších předpisů trestního zákona co do trestněprávního významu, postaven na roveň pojmu »veřejně«, zejména pak i pojmu »před více lidmi«, a dovozuje z toho vším právem, že je pro výsledek činu lhostejno, zda byl, ať věcně ať slovně spáchán před více lidmi, či zda byl více osobám sdělen spisem, jehož obsahem došel výrazu, že tudíž rozšiřovaným spisem dlužno rozuměti i takový spis, jehož obsah je přístupným několika osobám, které o jeho obsahu vědomosti nabýti mohou, bez rozdílu, zda je kruh těchto osob individuelně určitý či nikoliv, tedy i spis, který, nebyv cestou mechanickou nebo jiným způsobem rozmnožen, vyskytuje se jen v jediném exempláři. Zmateční stížnost spatřuje tudíž rozšiřované spisy ve smyslu §u 303 tr. zák. právem ve třídních knihách obecné školy v J. a měšťanské školy v R., o nichž zjišťuje rozsudek, že sice byly zamčeny ve škole ve stolku, že však do nich nahlížeti a zápisy činiti mohli kromě obžalovaného, třídních učitelů, ředitelů dotyčných škol a školního inspektora ve škole j-cké ještě další dva, ve škole r-cké ještě dalších pět učitelů a učitelek, tudíž v obojím případě, nehledě k obžalovanému, několik osob. Rozsudek dospívá ostatně sám k závěru, že k zápisům obžalovaného, podřaděným skutkové podstatě přečinu podle §u 303 tr. zák., mělo přístup více osob. Než zmateční stížnosti nelze přes to přiznati v tomto bodě úspěchu. Přicházíť námitka zmateční stížnosti v úvahu zřejmě jen jako uplatňování důvodu zmatku čís. 10 §u 281 tr. ř. Tento důvod zmatečnosti je však dán pouze tehdy, byl-li skutek, položený za základ rozhodnutí, nesprávným výkladem zákona podřaděn trestnímu zákonu, který se naň nevztahuje, kdežto zmateční stížnost napadá rozsudek proto, že skutek obžalovaného, rozsudkem již v jednom směru kvalifikovaný jako přečin, jehož skutkové podstatě jím byl podřaděn, nebyl shledán kvalifikovaným ještě ve směru dalším. Zmateční stížnost ostatně nenaznačuje vůbec, který cíl, obžalovanému nepříznivý, sleduje námitkou. Bylo ji tudíž v tomto směru zavrhnouti.
Také proti rozsudkovému výroku, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 14 č. 3 zák. na ochr. rep., dovolává se zmateční stížnost číselně důvodu zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř., dotyčná námitka přichází však správně v úvahu jako uplatňování důvodu zmatku čís. 9 a) a dlužno ji v tomto pojetí přiznati oprávnění. Nalézací soud dospěl sice dle rozsudkových důvodů k přesvědčení, že obžalovaný zápisem do třídní knihy j-cké »Římští katolíci by nyní zase Ježíše ukřižovali,« popuzoval k zášti proti římským katolíkům pro jejich náboženství, neshledal však v tomto jeho jednání skutkové podstaty přečinu podle §u 14 čís. 3 zák. na ochr. rep. proto, že nebyl dle názoru nalézacího soudu splněn zákonný její předpoklad, že totiž bylo popuzováno veřejně, kdyžtě prý bylo zjištěno, že třídní kniha je zamčena ve stolku a že к ní kromě shora uvedených osob nemá nikdo jiný přístupu. Zmateční stížnosti dlužno přisvědčiti, pokud i tento názor označuje jako právně mylný. Podle §u 39 čís. 2 zák. na ochr. rep. je čin vykonán veřejně, byl-li spáchán v tiskopise nebo v rozšiřovaném spise, ve shromáždění nebo před zástupem. V projednávaném případě kryje se rozhodování o otázce, zda bylo k zášti popuzováno veřejně, zřejmě s řešením otázky, zda stalo se tak v rozšiřovaném spise. Otázku dlužno, jak činí i zmateční stížnost, zodpověděti kladně. Při výkladu pojmu rozšiřovaného spisu ve smyslu §u 39 čís. 2 zák. na ochr. rep. nutno si uvědomiti jednak, že v uvedeném §u jest pojem rozšiřovaného spisu jako způsob spáchání činu veřejně na roven postaven pojmům »ve shromáždění« a »před zástupem«, jednak, že zákon na ochranu republiky má v pojmovém znaku veřejnosti na zřeteli toliko zvýšené nebezpečí, jež hrozí právnímu řádu možností, že trestný skutek bude postřehnut větším počtem lidi, na jejichž mysl může pak účinkovati. Z toho plyne, že pro obor zákona na ochranu republiky dlužno rozuměti rozšiřovaným spisem zejména spis, jehož obsah jest dle okolností přístupný většímu počtu lidí a to takovému, jenž za jiných okolností by se rovnal shromáždění pokud se týče zástupu. Odpovídá tudíž pojmu rozšiřovaného spisu ve smyslu §u 39 zák. na ochr. rep. vzhledem k uvedeným zjištěním rozsudkovým také třídní kniha j-cké školy, do níž učinil obžalovaný onen zápis, jímž dle shora rovněž již zmíněného právně bezvadného závěru rozsudkového popuzoval k zášti proti římským katolíkům pro jejich náboženství. Jelikož se tak při správném výkladu zákonných pojmů »veřejně« a »rozšiřovaný spis« stalo veřejně, zakládá jeho rozsudkem zjištěné jednání skutkovou podstatu přečinu podle §u 14 čís. 3 zák. na ochr. rep. jak po stránce objektivní, tak ve směru subjektivním.

Citace:

č. 2161. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 628-630.