Čís. 1302.

Není-li jisto, která ze dvou odporujících si výpovědí svědka byla křivou (§ 199 písm. a) tr. zák.), jest rozsudek vyřknouti alternativně. Nejsou-li obě výpovědi stíhány týmž trestem, jest uložiti trest stanovený pro mírněji stíhaný trestní čin.
(Rozh. ze dne 15. října 1933, Kr II 452/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. května 1922, pokud jím byl obžalovaný dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin podvodu ve smyslu §§ů 197, 199 a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a uznal právem, že jest obžalovaný vinen zločinem podvodu dle §§ů 197, 199 a) tr. zák., jehož se dopustil tím, že vydal křivé svědectví buď dne 4. března 1920 před okresním soudem ve V. nepřísežně, nebo dne 25. srpna 1920 před krajským soudem přísežně, i odsuzuje se za to dle §u 202 tr. z. za použití §u 54 tr. zák. do žaláře na jeden měsíc.
Důvody:
Na obžalovaného byla vznesena obžaloba pro zločin podvodu dle §§ů 197, 199 a) tr. zák., který spatřoval obžalovací spis v tom, že obžalovaný dne 4. března 1920 u okresního soudu ve V. vydal vědomě křivé svědectví. Při hlavním přelíčení navrhl veřejný obžalobce dle §u 255 tr. ř., by obžalovaný byl odsouzen dle obžaloby, pro případ však, že by soud měl za to, že výpověď obžalovaného u okresního soudu byla správná, učinil návrh na eventuální potrestání jeho pro zločin podvodu spáchaného tím, že vědomě křivě svědčil u krajského soudu, po případě, že takto svědčil buď u okresního soudu neb u krajského soudu. Napadený rozsudek dospívá ohledně obžalovaného k závěru, dle něhož není pochybnosti o tom, že jedna ze svědeckých výpovědí jeho, buď ona, kterou učinil u okresního soudu dne 4. března 1920 bez přísahy, nebo ta, kterou učinil při hlavním přelíčení u krajského soudu dne 25. srpna 1920 pod přísahou, je křivá, a že obžalovaný buď v onom anebo v tomto případě udal u soudu vědomě nepravdu. Rozsudkový výrok, jímž obžalovaný byl z obžaloby sproštěn, odůvodněn je v rozhodovacích důvodech v ten rozum, že se nedá dokázati, která z jeho svědeckých výpovědí je křivá, pročež prý skutková povaha činu, který jest položiti za základ výroku o vině, nemůže býti ustrojena tak, jak je to dle §u 260 tr. ř. k výroku o vině nutným. Dále se uvádí, že v každém z obou případů jde o docela jiný trestný čin — v prvém případě o zločin podvodu, spáchaný křivým svědectvím ve smyslu §§ů 197, 199 a) tr. zák., ve druhém o zločin podvodu, spáchaný křivou přísahou ve smyslu §§ů 197, 199 a), 204 tr. zák., z nichž na každý je dle trestního zákona uložen docela jiný druh trestu tak, že by při odsuzujícím výroku alternativním musil důsledně zníti alternativně také výrok o trestu, což označeno jest v rozsudku jako protismyslné. Tyto úvahy se končí závěrem, že ježto není prokázáno, že se obžalovaný dopustil jednoho nebo druhého zločinu, nezbylo, než vynésti ohledně něho rozsudek osvobozující. Zmateční stížnost uplatňuje proti tomuto výroku rozsudkovému důvody zmatečnosti čís. 7, 9 a) §u 281 tr. ř. Důvodu zmatku čís. 7 dovolává se zřejmě neprávem, neboť o rozsudku, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby v obojí alternativě, nelze důvodně říci, že by nechával nepovšimnutým některý čin, na který obžaloba zněla, že by jím tedy obžaloba v té neb oné části nebyla došla vyřízení. Ostatně zmateční stížnost vůbec neobjasňuje hlediska, s něhož má za to, že napadeným rozsudkem obžaloba nebyla vyřízena. Naproti tomu jest oprávněna zmateční stížnost, pokud napadá rozsudkový výrok jako zmatečný dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Předeslati dlužno, že již obžaloba vyhovuje ve svém konečném alternativním pojetí předpisu §u 207 čís. 2 tr. ř., zahrnujíc v sobě zejména i zvláštní okolnosti skutkové, pokud toho k zřetelnému označení činu bylo potřebí. Tím dán byl zároveň předpoklad, aby mohl býti splněn i požadavek, vytčený v §u 260 čís. 1 tr. ř., aby totiž v odsuzujícím rozsudku bylo vysloveno, kterým činem obžalovaný byl uznán vinným. Tomuto požadavku vyhovuje i výrok alternativní, neboť také jím vylučuje se jak možnost záměny činů, na něž výrok zní, s činem jiným, tak i nebezpečí opětného stihání obžalovaného pro ten neb onen z činů, pojatých do rozsudkového výroku. Dle §u 260 čís. 1 tr. ř. dlužno sice v odsuzujícím rozsudku označiti výslovně i skutkové okolnosti, podmiňující určitou sazbu trestní a napadený rozsudek spatřuje hlavní závadu, bránící odsouzení obžalovaného, v tom, že v každém z obou případů jde o docela jiný trestný čin, z nichž na každý uložen je v trestním zákoně docela jiný druh trestu. Než v obojím případě jde o skutkovou podstatu stejného činu trestného, totiž zločinu podvodu ve smyslu §§ů 197, 199 a) tr. zák., kterou dle výslovného znění posléz uvedeného §u zakládá také vykonání křivé přísahy u soudu, pokud se týče vydání křivého svědectví soudního, i v tom případě, zahrnuje-li v sobě zároveň vykonání přísahy. Ustanovení §u 204 tr. zák. uvádí se proto v rozsudku nevhodně, neboť ono není než stanovením trestů pro případ, byl-li zločin podvodu spáchán křivou přísahou, a § 199 a) tr. zák. citován je v něm zřejmě právě proto, že jím již vystižena je i skutková podstata zločinu podvodu, spáchaného křivou přísahou ve všech svých pojmových náležitostech. Neprávem má tudíž nalézací soud za to, že v každém z obou případů šlo o docela jiný čin trestný. Jako neodůvodněné dlužno konečně označiti i rozpaky, v nichž se nalézací soud ocitl dle rozhodovacích důvodů rozsudkových v příčině odpovědi na otázku, dle kterého z obou trestních ustanovení, přicházejících tu v úvahu — §§y 202 a 204 tr. zák. — bylo obžalovanému v případě alternativně znějícího výroku odsuzujíuího uložiti trest. Přisvědčiti dlužno zmateční stížnosti, která správně má za to, že podle zásady, že v pochybnostech jest použiti zákona mírnějšího, bylo na místě vyměřiti trest dle mírnějšího ustanovení §u 202 tr. zák.

Citace:

č. 1302. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 409-411.