Čís. 4065.

Odpůrčí řád.
K pojmu »úmyslu dlužníka poškoditi věřitele« ve smyslu §u 2 čís. 3 odp. řádu a »vědomosti účastníka o tomto úmyslu«.
(Rozh. ze dne 16. července 1924, Rv I 757/24.)
Žalobce domáhal se na žalovaném vyloučení dříví a prken z exekuce, tvrdě vlastnické právo k vylučovaným věcem, jež byl žalovaný zabavil, veda exekuci proti žalobcovu bratru. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel sám uvádí, že namítal odpůrčí důvod podle §u 2 čís. 3 odpůrčího řádu. Předpokladem tohoto jest úmysl dlužníkův, poškoditi právním jednáním, ať jest jakékoliv, jeho věřitele, a vědomost účastníka řečeného právního jednání o tomto úmyslu dlužníkově, totiž vzhledem ku blízkému příbuzenství (§ 4 odp. ř.), kupitelova povinnost důkazní, že o tomto úmyslu dlužníkově ani nevěděl, ani věděti nemusil. Tímto důkazem byl arci povinen žalobce, bratr dlužníkův, tedy jeho blízký příbuzný (§ 4 odp. ř.). Význam těchto pojmů obsažen jest v D. S. (Pamětním spisu na str. 32), podle kterého D. S. Pamětní spis (X), s. 32. Arciť praví dále D. S. (str. 32), že D. S. Pamětní spis (X), s. 32 D. S. Pamětní spis (X), s. 32. Pokud jde o dlužníkův úmysl, poškoditi věřitele, nemusí úmysl ten směřovati zrovna k tomu, by byl poškozen právním jednáním odporující věřitel, třebas by i tento úmysl sám o sobě postačil, nýbrž sluší tím rozuměti, že dlužník chtěl poškoditi vůbec někoho ze svých věřitelů, věřitele určité, nebo neurčité, přítomné, budoucí, všechny, nebo některé, nebo jednotlivé, ale může také takový úmysl tu býti, i když dlužník ještě nemá nějakých věřitelů, ale jedná vědomě s úmyslem poškoditi věřitele teprve budoucí. Vyšetřiti takový úmysl je otázkou skutkového zjištění a je to ovšem, jak i prameny ukazují, možno pouze na základě konkrétních okolností, právní jednání provázejících. Sporný kup udál se v ten způsob, že věci byly prodány žalobci s tím, by byl zaplacen jediný zbývající věřitel, požívající na nich exekučního práva zástavního, a že tento věřitel byl trhovou cenou takto získanou úplně spokojen. Z toho odvolací soud dovozuje, že žalobce neměl a nemohl míti vědomosti o úmyslu dlužníka poškoditi tímto právním jednáním věřitele, a pokud v tomto zjištění odvolacího soudu, které arci jako takové nepodléhá dovolacímu přezkumu, obsažen je také právní závěr, sluší i tento uznati správným a jej schváliti. Neučinil zajisté žalobce ničeho více, než co by učinil vydražitel oněch věcí, kdyby bylo skutečně došlo k jejich dražbě, a věci ty byly ve prospěch vymáhané pohledávky prodány. Prodejem tím bylo jedině mimosoudně realisováno zástavní právo. Nebylo ani tvrzeno, tím méně dokázáno, že by se za prodané věci ve dražbě stržilo více, než-li činila pohledávka zástavního věřitele, ale i kdyby se bylo snad docílilo více, nebylo tvrzeno, že tento přebytek byl pro některého a aspoň třeba pro jediného věřitele zabaven, nebo že by se při výkonu mobilární exekuce ještě u dlužníka našel. Naznačuje-li dovolatel, že on to byl, jenž byl tímto prodejem poškozen, sluší mu namítnouti, že, kdyby byl jeho dlužník věcí těch neprodal svému bratrovi, žalobci, byly by prodány ve dražbě pro pohledávku zástavního věřitele, ten by z nich byl uspokojen, ale dovolatel, jenž na nich zástavního práva neměl, nedostal by ničeho. Kdyby byly prodány ve dražbě, dovolatel by jich nemohl už nikdy zabaviti pro svou pohledávku. To platí také ve příčině všech věřitelů hypotekárních, kteří na prodaných věcech v době uskutečněného prodeje, jemuž jest odporováno, neměli živého práva zástavního, jimž tedy řečeným prodejem nic neuniklo.

Citace:

č. 4065. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 113-114.