NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 9401.

Listina, již vydala obec jako pronajímatelka obecních pozemků, není listinou veřejnou, nýbrž listinou soukromou, jejíž průvodní moc uvažuje soud volně podle § 272 c. ř. s.
Z ustanovení stanov spolku, že přestává býti členem, koho výbor vyloučí pro poškozování zájmů spolku nebo pro neplnění stanov, nelze vyvoditi, že není k vyloučení člena ze spolku oprávněna i valná hromada. Do usnesení valné hromady spolku o vyloučení člena není přípustným rekurs k správním úřadům.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1929, Rv 1 1599/29.)
Žalovaný byl členem žalujícího spolku a jako jeho člen používal zahrádky, jež byla žalujícímu spolku pronajata pražskou obcí. Usnesením mimořádné valné hromady žalujícího spolku byl žalobce ze spolku vyloučen. Proti žalobě o odevzdání zahrádky, namítl žalovaný jednak nedostatek aktivního oprávnění žalobcova ke sporu, ježto prý zahrádku nenajal od pražské obce žalující spolek, nýbrž ústřední svaz zahrádkových kolonií, jednak že se usnesení o jeho vyloučení ze spolku nestalo právoplatně. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, o d v o la c í soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by o odvolání dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Jest sice přisvědčiti dovolateli, že připiš rady hlavního města Prahy ze dne 4. března 1929 není listinou veřejnou, jak ji odvolací soud označil, neboť ji vydala pražská obec v oboru své činnosti hospodářské jako vlastnice obecních pozemků a jako jejich pronajímatelka, nikoli ve funkci veřejného úřadu (§ 292 c. ř. s.).Totéž platí o všech ostatních listinách, vydaných pražskou obcí nebo její účtárnou nebo magistrátem v této nájemní věci. Listiny ty jest vesměs považovati za listiny soukromé a přísluší jim průvodní moc taková, jakou jim soud, uvažuje volně jejich věrohodnost, podle § 272 c. ř. s. přizná.
Co se tkne právní stránky (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), vytýká dovolatel, že valná hromada nebyla podle stanov oprávněna ze seznamů členů ho vyloučiti, nýbrž, že k tomu byl oprávněn pouze správní výbor. Jest sice pravdou, že podle § 8 čís. 3 stanov přestává býti členem spolku, koho výbor vyloučí pro poškozování zájmů nebo pro neplnění stanov; z tohoto ustanovení nelze však ještě vyvozovati, že k vyloučení člena ze spolku není oprávněnou i valná hromada; vždyť jest nejvyšším orgánem spolkovým a podle § 11 čís. 4 stanov přísluší jí projednávati a usnášeti se o všech spolkových věcech; může tedy projednati a rozhodnouti i o těch věcech, které jinak jsou přikázány výboru spolku. Dovolatel dále vytýká, že nebyl valnou hromadou platně ze spolku vyloučen, ježto pro vyloučení nehlasovala nadpoloviční většina přítomných členů spolku. Výtce této nelze upříti oprávnění. Podle § 11 čís. 7 stanov usnáší se valná hromada pravoplatně, když jest »pro« nebo »proti« návrhu nadpoloviční většina všech přítomných. Odvolací soud snaží se vyvrátiti námitku žalovaného, že se nedosáhlo pro návrh vylučující ho ze spolku nadpoloviční většiny, poukazem k tomu, že prý žalovaný nic nepodnikl »v cestě správní stížnosti« proti usnesení valné hromady, takže usnesení to se stalo pravoplatným. Tento důvod neobstojí, neboť valná hromada jest nejvyšším orgánem spolkovým, z jehož usnesení není odvolání ani stížnosti; jestiť spolek podle svých stanov v oboru přijímání a vylučování členů orgánem úplně autonomním a není z jeho usnesení v tom směru opravných prostředků ke správním úřadům. Bylo proto soudu zkoumati, zda usnesení o vyloučení žalovaného ze spolku odpovídalo stanovám. První soud prohlásil v té příčině, že nelze vyloučení žalovaného pokládati za pravoplatné, poněvadž nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno, že hlasovala pro jeho vyloučení nadpoloviční většina přítomných, takže nebylo potřebí zjišťovati, zda se mohla valná hromada pravoplatně usnášeti po rozumu § 11 čís. 6 stanov. Tu přehlédl patrně první soud, že žalující spolek přednesl, že vyloučení žalovaného ze spolku se stalo řádně, čímž patrně jest rozuměti, že se stalo způsobem odpovídajícím stanovám. Odvolací soud nezabýval se v důsledku svého mylného právního názoru, shora zmíněného, otázkou touto vůbec, ač bylo rozhodnutí prvního soudu v tom směru odvoláním napadeno. Zůstalo tedy následkem toho řízení odvolací v tomto bodě kusým a neúplným (§ 496 čís. 3 a § 503 čís. 2 c. ř. s.) a bylo nutno podle § 510 c. ř. s. zrušiti rozsudek odvolacího soudu a naříditi mu, by dále jednal o odvolání a znova o něm rozhodl.

Citace:

č. 9401. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 694-696.