Čís. 1905.
Zřízení věna manželce není smlouvou svatební, vyžadující formy notářského spisu. Zda vyžaduje této formy jako darování bez skutečného odevzdání, závisí na poměru manželky k osobě, věno zřizující. (Rozh. ze dne 10. října 1922, Rv I 516/22.)
Žalobkyně domáhala se zrušení exekuce, vedené proti B-ovi, pokud při výkonu bylo zabaveno tele, tvrdíc, že jest jejím vlastnictvím. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud jí vyhověl, zjistiv, že zabavené tele pochází z krávy, kterou si žalobkyně vyměnila za krávu, kterou jí věnem slíbila její matka a kterou si od své sestry, od níž ji její matka koupila, pak odvedla, a uvedl po právní stránce v důvodech: Námitky žalovaných, vrcholící v tom, že, jde-li o věno, jest slib jeho bez notářského spisu ve smyslu § 1218 obč. zák. a zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. neplatným, nejsou odůvodněny. Dle § 1218 obč. zák. věnem jest jen ono jmění, které manželka nebo kdo jiný dá, nebo slíbí mužovi k ulehčení nákladu, spojeného s manželstvím. Jest to tudíž jmění, které slouží k úpravě majetkových poměrů snoubenců jako budoucích manželů. Tento závazek, je-li dobrovolným, a má-li založiti závazek obligační na straně nevěsty neb osoby třetí, stává se smlouvou svatební a jest ku platnému uzavření jeho třeba předepsané formy notářského spisu. Jinak jest to se závazkem podle § 1220 obč. zák., jenž rodičem jest uložen, aby své dceři při jejím provdání věno příhodné dali. Tato dotační povinnost, rodičům uložená, upravuje se soudem v řízení nesporném, nebylo-li mezi dcerou a rodiči dohody co do výše. Tato dotační povinnost muže také smlouvou mezi účastníky, dcerou a rodiči, býti upravena. Tato smlouva zvláštní formou vázána není a platí o ní předpisy o smlouvách vůbec, poněvadž tu jde jen o úpravu dotační povinnosti, zákonem předepsané, pokud jde o výši (splatnost) a takový závazek nelze zařaditi pod pojem smluv svatebních, pro něž notářský spis jest předepsán. Proto platně slíbila žalobkyni její matka věnem krávu a kráva ta odevzdáním stala se vlastnictvím žalobkyně, která jako vlastnice byla oprávněna ji směniti za krávu jinou. Proto stala se také vlastnicí telete vylučovaného, z vyměněné krávy pocházejícího.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výtka mylného právního posouzení věci není odůvodněna. Odvolací soud zcela správně uvádí, že věnem jest pouze ono jmění, které se dává neb slibuje manželu buď od manželky, neb od osoby třetí za ni pro ulehčení nákladů manželského společenství (§ 1218 obč. zák.). Zřízení věna manželce není právním dáním věna, není smlouvou svatební, nýbrž smlouvu, kterou dlužno posuzovati dle všeobecných zásad. Jest darováním, když zřizující neměl k tomu povinnosti (§ 941, 1220 a 1229 obč. zák.), není však darováním, když je zřízeno osobou, kterou stíhá povinnost dotační (§ 1220 obč. zák.), jako když je zřízeno otcem, matkou neb jiným předkem a není tu třeba šetřiti zvláštní formy (§ 883 obč. zák.). V tomto případě obdržela žalobkyně, vdávajíc se, krávu od matky u plnění povinnosti dotační. Poněvadž žalobkyně, jak nesporno, již otce na živu neměla, měla její matka vůči ní povinnosti dotační a odevzdala-li jí z tohoto důvodu krávu, nebo poukázala-li žalobkyni, aby krávu, pro ni koupenou, od sestry si vzala, nebylo k takové smlouvě potřebí notářského spisu. Notářského spisu však nebylo by potřebí, ani kdyby zde bylo darování, poněvadž se stalo, současně odevzdání krávy sestrou žalobkyně u vyplnění příkazu jí jich matkou daného, bylo zde tedy darování spojené s odevzdáním, které rovněž formy notářského spisu nevyžaduje (zákon ze dne 25. července 1871, čís. 75 ř. zák.).