Čís. 15204.
I pro výživné v době podání odpůrčí žaloby ještě nevykonatelné lze uplatniti nárok odpůrčí.
(Rozh. ze dne 15. května 1936, Rv I 475/35.)
Žalobkyně se domáhá žalobou prohlášení bezúčinnosti kupní smlouvy, jíž nabyla žalovaná od Josefa F. nemovitostí, a výroku, že žalovaná jest povinna trpěti, by žalobkyně vedla k vydobytí vždy dospívajících částek na výživném uhražovací exekuci na tyto nemovitosti a exekuci zajišťovací k zajištění výživného budoucně vždy v jednom roce dospívajícího (12 měsíčních splátek). Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání nemá pravdu v tom, že odpůrčí nárok může býti uplatňován jen pro přisouzené alimentační příspěvky, které jsou v době podání žaloby již splatné, nikoli však pro alimentační splátky, které byly sice již přisouzeny, ale teprve později dospějí, poněvadž se jim nedostává vykonatelnosti nezbytné podle § 9 odp. ř. Názor tento se kryje arciť s názorem vysloveným v rozhodnutí čís. 13200 Sb. n. s. Ale tento názor nelze udržeti. Kdyby se na něm setrvalo, musil by oprávněný, třebas má již vykonatelný exekuční titul na vyživovací dávky, podati pro každou novou vyživovací dávku novou odpůrčí žalobu a byl by jeho odpůrčí nárok vůbec vyloučen pro vyživovací dávky, které dospějí teprve po uplynutí lhůty k odporu. Z tohoto důvodu připustila již dřívější prakse (Gl. U. č. 10918, 15612 a Gl. U. n. ř. č. 2635) schválená i valnou částí litetatury (Dr. Ehrenzweig k § 8, str. 477, Steinbach III. vydání, str. 148, Krainz-Bhrenzweig II. díl, str. 707 a Voska, pozn. 2 k § 9 odp. ř.) odpor i ve prospěch přisouzených, ale ještě nesplatných vyživovacích dávek, »ježto vyživovací nárok jako takový — na rozdíl od jednotlivých vyživovacích dávek — jest již v celém rozsahu zjištěn a tedy vykonatelný ve smyslu § 9 odp. ř.«. Tento výklad zákona odpovídá nejen nutkavé potřebě, nýbrž i zřejmému úmyslu zákonodárcovu. Není přece myslitelné, že by zákon, který jinak poskytuje nároku na výživné zvláštní ochrany, měl selhati právě tam, kde se povinný provinil proti svému závazku způsobem tak eklatantním, jaký má na mysli odpůrčí řád, a kde zákon chrání i jiné, jím jinak méně chráněné nároky. Stačí tu poukázati na ustanovení § 406 c. ř. s., který dovoluje, by povinný byl odsouzen také k dávkámi, které dospějí teprve po vydání rozsudku (§ 406 c. ř. s.), by oprávněný nemusel každou vyživovací dávku zažalovati zvlášť, na exekuční výsady nároků na výživné (zák. č. 314/20 a jiné) a na § 372 ex. ř., který usnadnil i jeho zajištění exekucí zajišťovací pro budoucí výživné, pokud dospívá v roční lhůtě (§ 372 ex. ř.). V novější době přistoupil k těmto ustanovením alimentační zákon, který poskytuje zvláštní zesílené ochrany osobám oprávněným požadovali výživu právě proto, »by byly odstraněny obtíže zaviněné tím, že osoba povinná nalézá v mezích platných zákonů dosti způsobů, by unikla svému závazku, a by znemožnila osobě oprávněné realisování jejího práva, i když bylo soudním rozsudkem zjištěno, a exekuční jeho vymáhání povoleno«. V § 4 upravuje alimentační zákon zvlášť i případ, kde se osoba výživou povinná v posledních třech letech před tím, než oprávněná osoba se soudně domáhala stanovení tohoto závazku, zřekla právním jednáním jakýchkoliv majetkových práv nebo výhod, a stanoví, že v tomto případě přihlédne soud, když určí závazek výživou povinného k plnění, a to (podle zásady nemo pro praeterito alitur) do budoucna, k majetkovým jeho poměrům v době, než tak učinil. Avšak oprávněnému by nebylo nic pomoženo tím, že se povinnému, který se snad zbavil celého svého majetku, a by se vyhnul svému alimentačnímu závazku, ukládá do budoucna výživné podle hodnoty majetku, jehož se takto zbavil, kdyby nemohl zároveň k vydobytí nebo k zajištění takto určeného nároku vésti exekuci i na majetek, jehož se povinný zbavil. Má-li tudíž zmíněné ustanovení § 4 alim. zák. míti vůbec nějakou praktickou cenu, musí majetkový stav povinného, který tu byl v době, než se povinný zřekl majetkových práv a výhod, býti rozhodujícím nejen pro určení, nýbrž též pro vydobytí i zajištění budoucího výživného, a musí tudíž oprávněný míti i právo domáhati se odpůrčí žalobou ve lhůtách stanovených v odjpůrčím řádě soudního výroku, že může na majetek, jehož se povinný zbavil, vésti exekuci i pro přisouzené, ale dosud nesplatné vyživovací dávky, ovšem exekuci uhražovací teprve, jakmile vyživovací dávky, dospějí, a exekuci zajišťovací jen pro dávky, jež dospějí v jednom roce. Jestliže alimentační zákon tento důsledek nestanovil zvláště, nestalo se tak jen proto, že zákonodárce předpokládal, že právnímu jednání, jímž povinný zmařil uspokojení nároku na výživné, a to i na výživné ještě nesplatné, lze odporovati již podle ustanovení odpůrčího řádu. To plyne zřejmě z motivů k § 4 alim. zák., kde se odporovatelnost takového právního jednání dlužníkova podle odpůrčího řádu předpokládá (srov. též Voska, pozn. 2 k § 9 odp. ř.). Odpůrčí žalobě nevadí proto, že žalobkyně uplatňuje v ní po obmezení odpůrčí nárok jen pro měsíční výživné v době podání žaloby ještě nesplatné a tudíž ještě nevykonatelné, nýbrž stačí, že její odpůrčí žaloba jest podána pro měsíční výživné soudem již přisouzené, že byla podána ve lhůtě § 2 odp. ř. a že se jí žalobkyně nedomáhá více, než čeho by se mohla domáhati na dlužníku, kdyby k odporovátelnému jednání nebylo došlo, totiž aby mohla na nemovitosti odporovatelným jednáním zcizené vésti exekuci uhražovací pro vyživovací dávky jí přisouzené, jakmile dospějí, a exekuci zajišťovací pro 12 dalších měsíčních splátek.