NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1497.

Lze kompensovati i pohledávku, jež v čase, kdy se kompensuje, již preklusí zanikla, jen když trvala po právu v době, kdy pohledávky se střetly.
(Rozh. ze dne 14. února 1922, Rv II 413/21.)
Žalobě o zaplacení kupní ceny za zboží, dodané v r. 1920 bylo oběma nižšími soudy vyhověno. Žalovaný uplatňoval pohledávku navzájem, tvrdě, že žalobce vrátil mu v roce 1920 zapůjčené povozy ve stavu poškozeném. Odvolací soud neuznal namítanou pohledávku mimo jiné proto, že ji žalovaný neuplatňoval ve 30 denní lhůtě § 982 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl mimo jiné
v důvodech:
Nelze sice sdíleti názor odvolacího soudu, že žalovaný nemůže navzájem namítati pohledávku za přílišné opotřebování vozů, jež prý žalobci půjčil, poněvadž jeho nárok náhradní podle § 982 obč. zák. jest prekludován. Podle § 1438 obč. zák. ruší se kompensace schopné pohledávky, jakmile se střetnou, a pokud se vyrovnají samy sebou t. j. mocí zákona. Aby tento účinek nastal, jest ovšem zapotřebí dlužníkova projevu vůle k němu se nesoucího. Střetnutím se kompensabilních pohledávek tyto tudíž zanikají po samém zákonu, ale jen pod podmínkou, že k tomu oprávněný kompensaci uplatní, takže kompensace, je-li uplatňována, účinkuje ex tunc t. j. od té doby, kdy pohledávky, jako kompensace schopné se střetly. Muže tedy pohledávka, zaniklá preklusí, poněvadž nebyla v čas uplatňována, býti kompensována s pohledávkou, která vznikla dříve, než vzájemná pohledávka preklusí zanikla, jsou-li tu ostatní předpoklady kompensace. V tomto případě však neuznaly nižší soudy vůbec za prokázáno, že přísluší žalovanému nějaká pohledávka proti žalobci ze zmíněného právního důvodu. Okresní soud poukazuje k tomu, že není dokázáno, kolik by činily náklady opravy, a odvolací soud zjišťuje, že v té příčině ani doplnění důkazu v druhé stolici nemělo výsledku pro žalovaného příznivého. Vzájemná pohledávka žalovaného není tedy kompensace schopná, poněvadž není likvidní a její pravost nemůže býti ve sporu zjištěna, ježto žalovaný nenabídl potřebných k tomu důkazů.

Citace:

č. 1619. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 393-393.