NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3840.

Matriky: * Dekret dvorské kanceláře z 5. června 1826 č. 16 255 Sb. pol. zák. č. 36 nezakládá právního nároku na povolení změny jména. (Otázka tato v případě přestupu ke křesťanskému náboženství nebyla řešena).
(Nález ze dne 1. září 1924 č. 8547).
Věc: František P. v B. proti ministerstvu vnitra o povolení změny jména.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 21. listopadu 1922 zažádal st-1, dle udání továrník a velkoobchodník v Japonsku a Číně, t. č. v Brně, aby mu byla povolena změna jména František P. ve jméno František P. V., odůvodňuje svou žádost tím, že již před 20 lety byla mu změna ta povolena býv. rak. vyslancem v Petrohradě, když žádal o ruské státní občanství, jehož však následkem vypuknutí války nemohl již dosíci. Od té doby téměř všechny úřední i obchodní listiny znějí na ono změněné jméno, pod nímž je znám jak v úředním, tak i v obchodním světě, a vedl pod oním jménem také ve světové válce celou osvobozovací akci jakožto důvěrník N. R. pro Čínu a Japonsko, čímž se stal osobou světoznámou.
Zsp v Brně vyžádavši si zprávu policejního ředitelství tamtéž prohlásila výrokem z 1. února 1923, že st-lově žádosti nevyhovuje, poněvadž zde není okolností zvláštního ohledu hodných, jak to vyžaduje dekret dvorské kanceláře z 5. června 1826 č. 16 255, sb. pol. zák. č. 36.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad st-lovo odvolání z důvodů I. inst. nařídiv, aby proti němu bylo nastoupeno vhodným způsobem, kdyby i nadále neoprávněně užíval jména P.-V.
Uvažuje o stížnosti do výroku toho podané nss položil si předem otázku, zda st-li náleží vůbec subjektivní nárok před nss-em stihatelný, aby mu žádaná změna jména byla správními úřady povolena. Právním základem pro zodpovědění této otázky může býti v nedostatku jakýchkoli jiných norem pouze výše cit. dekret dv. kanceláře z 5. června 1826, dle něhož v otázce, zda a pokud povoliti lze změnu rodinného jména, nařídil panovník, že změna taková nastati může pouze při přestoupení ke křesťanské víře, nebo při udělení šlechtictví a v tomto případě jen za šetření zvláštní opatrnosti a s výslovným povolením mocnářovým, kdežto v jiných případech vyhradil si panovník rozhodovati o žádostech toto druhu sám v případech zvláštního zřetele hodných.
Na tomto právním stavu nebylo ve směru materielním změněno nic ani cís. nař. z 20. prosince 1848 č. 39 ř. z. ani posléz nař. býv. státního ministerstva z 18. března 1866 č. 1452, obsahujícími pouze normy kompetenční, neboť onou zmocnil pouze panovník ministerstvo vnitra, aby žádosti toho druhu (nešlechticů) samo vyřizovalo, touto pak kompetence ta byla přenesena v I. instanci na zem. pol. správu.
Doslov zmíněné, jediné směrodatné normy, totiž platného dosud dekretu dvorské kanceláře z roku 1826 neponechává však nižádné pochybnosti o tom, že o nějakém právním nároku občana na povolení změny jména nemůže býti řeči, když šlo o úkon vladaře z titulu jeho svrchovanosti, závislý na tom, zda v konkrétním případě uzná, že jsou zde zvláštní okolnosti, jež by mu byly pohnutkou, aby svého vrchnostenského práva použil. Ale pak dané povolení má povahu pouhé výsady, závislé na vůli osoby k jejímu povolení oprávněné, nikoli však úředního aktu, odpovídajícího nějakému subjektivnímu právu jednotlivcovu, k jehož uplatnění by mu právní řád poskytoval dostatečný základ.
Na této povaze onoho povolení nebylo změněno nic svrchu uvedenými kompetenčními normami, řešícími toliko otázku, které orgány státní správy budou na základě všeobecně jim uděleného zmocnění panovníkem nadále povolány výsadu tu udíleti, když nepřistoupily momenty další, z nichž by bylo lze souditi na přesun základu pro úkon ten s vůle orgánu povolujícího v právní disposici jednotlivce chráněnou právním řádem, čímž by ona výsada nabyla povahy subjektivního právního nároku.
Potom však odepřením žádaného povolení nebylo porušeno žádné subjektivní právo st-lovo, a bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou (§ 2 zák. o ss), aniž bylo třeba zabývati se vývody stížnosti, týkajícími se důvodů nař. výroku.
Pokud by bylo lze ze stížnosti souditi, že spatřuje dostatečný základ k žádanému povolení již v tom, že, jak tvrdí, změna jména, jíž se nyní domáhá, byla povolena již býv. rak. vyslancem v Petrohradě, byla by stížnost bezdůvodná, když by šlo o výrok orgánu k úkonu tomu podle cit. svrchu norem nepříslušného, nehledí-li se ani k otázce, zda šlo tehdy vůbec o akt, jejž onen dekret dvorské kanceláře má na mysli neb o úkon rázu jiného.

Citace:

č. 3840. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 263-264.