Čís. 1627.

Ustanovení § 46, odstavec prvý, j. n. neplatí, byla-li žaloba odmítnuta a limine fori pro nepříslušnost soudu, u něhož byla původně podána.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1922, R I 362/22.)
Žalobce domáhal se na žalovaném náhrady škody 10000 K a odůvodňoval svůj nárok tím, že tato škoda mu vzešla ze smlouvy pachtovní. Žalobu zadal nejprve na zemském soudě v Praze, jenž ji a limine odmítl pro věcnou nepříslušnost soudu, načež ji žalobce podal na okresním soudě na Mělníce, jenž ji k námitce žalovaného po ústním jednání pro věcnou nepříslušnost soudu odmítl a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Dovolává-li se žalobce usnesení soudu zemského v Praze ze dne 13. července 1921, dle něhož byla tato žaloba zemským soudem odmítnuta, dlužno na to odvětiti, že zemský soud odmítl tuto žalobu na základě nepravého žalobcova udání v žalobě, an žalobce na počátku žaloby uvádí, že zavázal se žalovaný z úmluvy o odevzdání hospodářství žalovaného, které měl žalobce zpachtováno. Kdyby byl žalobce správně udal, že hospodářství měl zpachtováno nikoliv od žalovaného В-a, jak asi zemský soud za to měl, nýbrž od Františka K-a, nebylo by důvodu k odmítnutí žaloby pro nepříslušnost zemského soud. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti. Důvody: Právem vytýká žalobce, že prvý soudce nepřihlížel k tomu, že touž žalobu podal dne 11. července 1921 u zemského soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 13. července 1921 odmítl pro věcnou svou nepříslušnost s poukazem na ustanovení § 49 čís. 5 j. n. Toto usnesení nabylo právní moci, poněvadž žalobce proti němu stížnosti nepodal, a víže toto rozhodnutí po rozumu § 46 j. n. každý soud, u něhož tento spor byl potom zahájen. Zda žalobce údaje žalobní uvedl nesprávně, jak dovozuje soudce prvý, jest nerozhodno, neboť příslušnost zkoumal soud prv dovolaný dle § 41 j. n. z úřední moci na základě údajů žalobcových. Také neuvádí, že žaloba byla odmítnuta a limine, neboť § 46 j. n. nerozeznává, zda došlo k rozhodnutí po ústním jednání či bez něho po rozumu § 230 c. ř. s. Předpis § 46 j. n. požaduje, by rozhodnutí prv dovolaného soudu o věcné nepříslušnosti stalo se právoplatně. V době podání žaloby sice ono usnesení dosud nebylo právoplatným, to však po náhledu soudu nevadí. Soud prvé stolice nabyl vědomosti o rozhodnutí zemského soudu v Praze teprve při ústním jednání dne 20. září 1921, kdy žalobce upozornil soud na zmíněné rozhodnutí, které v té době bylo již dávno právoplatným, a to stačí. Nepodal-li žalobce proti rozhodnutí tomuto stížnosti, nastala jeho právní moc a lze již od té doby dovolávati se jeho právoplatnosti, která víže od té doby procesní soud, u kterého pak žaloba byla podána, vyvíjejíc objektivní právní účinky po rozumu § 46 j. n., jichž dbáti každý soud z úřední moci jest povinen. To plyne i ze záhady odstavce druhého a třetího § 46 j. n., jakož i z ratio legis § 46 j. n., aby dle možnosti předešlo se mezitimním sporům o předmětnou příslušnost dovolaného soudu a by co možná se zamezilo, by spory takové nepůsobily průtahu v rozhodnutí věci samé. Proto již z těchto formálně procesních úvah neměl soud prvé stolice se zřetelem k ustanovení § 46 j. n., jakmile zvěděl o právoplatnosti takovéhoto rozhodnutí, pouštěti se do řešení otázky, zda jsou zde podmínky pro příslušnost po rozumu § 49 čís. 5 j. n., pročež zbytečno jest obírati se otázkou, zda spor tento vyvírá z poměru nájemního, jak to tvrdí žalobce.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
V § 46 odstavec prvý j. n. se ustanovuje, že, byla-li nepříslušnost některého soudu na základě ustanovení o předmětné příslušnosti soudu právoplatně vyslovena, jest toto rozhodnutí závazným pro každý soud, u něhož bude na to rozepře zahájena. Z ustanovení tohoto dovozoval rekursní soud, že i v tomto případě, kde byla žaloba, původně u zemského soudu v Praze podaná, pro předmětnou nepříslušnost ą limine fori odmítnuta, jest toto rozhodnutí pro nynější prvou stolici závazné a že prvý soud, zvěděv o tomto právoplatném rozhodnutí, neměl se pouštěti do řešení otázky, zda jsou tu podmínky pro jeho příslušnost po rozumu § 49 čís. 5 j. n. Názor, rekursním soudem projevený, výslovně zastává Poliak (»Zum § 46 Abs;. 1 J. N.« v Gerztg. ročník 1904, čís. 28) a rozhodnutí Nejvyššího soudu vídeňského ze dne 25. listopadu 1908 R V 1262/8 (úř. sb. čís. 309). Než neprávem. Jde především o to, jak slovům »právoplatně vyslovena« jest rozuměti. Tu nemůže býti pochybnosti o· tom, že usnesení soudu, jímž byl návrh jedné strany (tedy i žaloba) bez slyšení odpůrce odmítnut, tomuto se nedoručuje (§ 487 с. ř. s.) a ovšem také tohoto (odpůrce) v žádném směru neváže. I když usnesení takové nabude právní moci, jest právní mocí vázána jedině strana navrhující, nikoli však odpůrce, jenž se vůbec do té doby na věci nikterak nesúčastnil. Byla-li tudíž žaloba a limine fori pro předmětnou nepříslušnost odmítnuta a žalobce nechal usnesení to vejíti v moc práva, má to za následek, že žalobce nemůže podati tutéž žalobu u soudu, jenž se za předmětně nepříslušný prohlásil. Tím však není obmezeno právo žalovaného, aby se žalobě a sporu o ni zahájenému nebránil všemi prostředky (obranami a námitkami), jež skýtá mu civilní řád soudní. Příčilo by se to zásadě rovnosti, rovného slyšení stran (§§ 176 a násl. c. ř. s.), avšak příčilo by se také § 94 odstavec druhý zákona ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n. (ústavní listiny), dle něhož »nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci«. Musí tedy býti žalovanému poskytnuta možnost, aby své obrany přednesl a odůvodnil a musí býti přípustno, aby byly obrany jeho vzaty v úvahu a o nich bylo soudem rozhodnuto bez ohledu na jednostranně právoplatné rozhodnutí soudu o předmětné nepříslušnosti. To bylo však také úmyslem zákonodárce. Z důvodové zprávy k § 46 j. n. vyplývá, že zákonodárci šlo o to, aby se zbytečnými spory o nepříslušnost neoddalovalo rozhodnutí ve věci samé, aby se tedy zabránilo dvojím jednáním a následkem toho i dvojím stížnostem o příslušnost, a proto měl za nezbytné ustanovení § 46 j. n. Při tom však neměl na mysli odmítnutí žaloby a limine fori. Praví se v motivech výslovně: »Příslušnost soudu, u kterého bude věc následkem toho zahájena, nemůže pak více býti v odpor brána z důvodů, jimiž byla příslušnost soudu, u něhož věc byla dříve zahájena, obhajována, a jež tam za bezcenné a neudržitelné byly uznány«. Z účele ustanovení tohoto a doprovodu k němu nutno usuzovati, že nemá tu zákonodárce na mysli jen zahájení věci na soudě (zahájení právní), nýbrž zahájení sporu samého (po doručení žaloby, věcné), neboť jen tu jest stranám dána možnost, aby v odpor branou příslušnost obhajovaly. Tak vykládá toto místo zákona také Ott ve svém »Soustavném úvodu«, tvrdě, že ustanovením tímto »zamezeno jest, aby z těchže důvodů v odpor vzata byla příslušnost soudu později vyhledaného, ze kterých prve nepříslušnost soudu, na který původně byla vznesena, vytýkána byla. Názoru tu hájenému nepříčí se ustanovení odstavce druhého a třetího § 46 j. n., tím méně pak §§ 45, 61 a 64 j. n., jež předpokládají, že byl spor zahájen a po případě ve věci samé jednáno, tedy naopak názor tento podporují.

Citace:

č. 1627. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 408-410.