NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 10914.

Nové právní odůvodnění návrhů a obran přednesených již před soudem procesním, není nedovolenou novotou.
Dávka z majetku podle zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. Zákaz přesunu dávky, obsažený v § 41 zákona, nepostihuje úmluvy z doby před účinností zákona.
(Rozh. ze dne 30. června 1931, Rv I 616/30.)
Žalobci, manželé H-ovi, prodali dne 24. února 1920 žalované bance nemovitost. V bodě čtvrtém smlouvy bylo ustanoveno: »Dále bylo umluveno, že banka jakožto kupitelka domu případnou dávku z majetku manželům nahradí, proti čemuž se manželé L-ovi zavázali přiznání k dávce z majetku podati v dorozumění s bankou a banku zmocniti, by v zastoupení manželů L-ových s berními úřady jednala a opravné prostředky proti případnému předpisu dávky z majetku podala.« Platební příkaz o dávce z majetku byl doručen žalobcům, již se pak domáhali na bance zaplacení předepsané dávky z majetku. Žalovaná banka namítla mimo jiné, že nárok žalobou uplatňovaný jest neplatný a nežalovatelný, odvolávajíc se na zákon o přímých daních osobních, na které se zákon o dávce z majetku a z přírůstku výslovně odvolává. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Podle § 41 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. platí ustanovení § 238 zák. o osob. daních obdobně, totiž obdobně pro případy, které upravuje právě zákon o dávce z majetku a z přírůstku na majetku. § 238 zák. ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. zák. stanoví, že nemají právního účinku úmluvy, by daň na místo poplatníka byla zcela nebo z části hrazena osobou jinou, a kdo by na základě takové úmluvy něco splnil, jest dokonce oprávněn žádati, by berní poplatník mu to vrátil. Podle doslovu těchto zákonných ustanovení jest za to míti, že zákaz jest absolutní, že jej nelze obmezovati tím, že by se rozeznával poměr mezi státní správou a zavázaným, poměr veřejnoprávní od poměru smluvního, kterým by mělo býti rozhodováno o tom, kdo na konec fakticky břemeno nese. Marginální rubrika § 41 obsahuje označení zákonné látky slovy: »zákaz přesunu dávky«. Tím jest jasně řečeno, že má býti znemožněno, by dávku fakticky nesla jiná osoba, než osoba, jíž to zákon v § 2 ukládá. Jinak to¬ muto ustanovení rozuměti nelze, zejména, srovná-li se s ním ustanoveni nařízení vlády republiky Československé ze dne 23. září 1920, čís. 545 sb. z. a n. o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí, v němž podobný zákaz, jak jej výslovně stanoví zákon čís. 309/20 o dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku, nebyl vysloven. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné právní posouzení věci spatřují odvolatelé v tom, že prvý soud jest toho názoru, že jde o přesun dávky z majetku, který je neplatný, kdežto žalovaná při koupi domu žalobcům, kteří prodali majetek, by přesídlili do Berlína, a tehdy ještě nevěděli, bude-li dávka předepsána, se zavázala dobrovolně nahraditi tuto dávku, která snad bude předepsána jako část kupní ceny, která o to byla snížena, žalobci se tedy od dávky té neosvobozují a proto žalovaná jako kupitel dávkou, o kterou by za dům platila méně, byla by bezdůvodně obohacena. Avšak žalobci k odůvodnění žalobního nároku uvedli, že strany současně s uzavřením kupní smlouvy dne 24. února 1920 učinili úmluvu zvláštní, jíž se v odstavci čtvrtém žalovaná zavázala též »případnou« dávku z majetku žalobcům nahraditi a proti tomu se žalobci zavázali podati přiznání k dávce v dorozumění se žalovanou, jež bude oprávněna za žalobce s berními úřady jednati a opravné prostředky proti předpisu daní podati. Účelem této smlouvy bylo, by dávku z majetku na místě žalobců k tomu povinných podle § 2 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. mimo kupní cenu nesla žalovaná. Žalobci v žalobě ani netvrdili, že dávka z majetku měla býti součástí kupní ceny, že žalovaná dávku převzala na srážku z ní, výši kupní ceny, která musí býti určitá (§ 1056 obč. zák.) vůbec neudali, takže nelze ani vypočísti, o jaký peníz měla býti kupní cena snížena. Žalobci se v žalobě domáhají na základě skutkových okolností tam uvedených zaplacení dávky z majetku ze smlouvy vedle kupní smlouvy zvlášť uzavřené, v odvolacím řízení však na základě uvedených nově tvrzených okolností uplatňují nárok z bezdůvodného obohacení. Jde tu tedy v odvolacím řízení o novotu podle § 482 c. ř. s. nepřípustnou, na kterou nelze vžiti zřetel a ovšem o změnu právního důvodu žaloby v odvolacím řízení vůbec nepřípustnou (§ 483 třetí odstavec c. ř. s.). Žalovaná podle skutkového přednesu žalobců v prvé stolici převzala vedle kupní ceny k zaplacení též dávku z majetku, v době ujednání nebylo ještě jisto, zda dávka vůbec bude předepsána a zda k jejímu placení dojde, a tedy žalobci tvrzený závazek žalované byl co do existence i výše tehdy nejistý, jde tedy skutečně o přesun dávky ze subjektu k ní povinného na osobu jinou, a taková smlouva, obsahující dohodu o převzetí dávky, příčí se zákonnému zákazu a jest proto neplatná (§ 238 zákona ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. zák., § 41 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. a § 879 obč. zák.). Proto prvý soud uznav, že žalobní nárok zakládá se na smlouvě, která nemá právního účinku, posoudil věc po stránce právní správně.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc procesnímu soudu k dalšímu jednání a k novému rozhodnutí.
Důvody:
Především jest odmítnouti obražení žalované strany, že vývody dovolacího spisu jsou nedovolenými novotami. Nedovolenými novotami po rozumu §§ 482, 504 a 513 c. ř. s. jsou jen nově přednesené skutkové okolnosti, nově nabízené důkazy, nové nároky a nové námitky, nikoli však nové právní odůvodnění návrhů a obran přednesených již před soudem procesním. Právní posouzení sporu přísluší soudu, k zákonným pravidlům, jež se vztahují na předmět sporu, jest soud povinen přihlížeti i tehdy, když je strany ani neznají, tím více tehdy, když se jich dovolaly, třebas tak učinily teprve v opravném řízení. Nové okolnosti, proti jichž přednesu se žalovaná strana ohražuje, jsou ve skutečnosti právním uvažováním o časových mezích předpisu § 41 zákona o dávce z majetku č. 309/1920, obsahujícího zákaz přesunu dávky, a k těmto mezím musil by dovolací soud přihlížeti, i kdyby se jích žalobci ještě ani v dovolání nedovolávali.
Dovolání jest přisvědčiti v tom, že se zákaz přesunu dávky, obsažený v § 41 dávkového zákona, nevztahuje na úmluvu stran ze dne 24. února 1920, jež jest skutkovým i právním základem žaloby a jíž se banka zavázala nahraditi žalobcům případnou dávku z majetku, neboť dávkový zákon nabyl účinnosti teprve dne 8. května 1920, a podle § 5 obč. zák. nepůsobí zákony zpět a nemají vlivu na dřívější právní jednání a na dříve nabytá práva. Správně vyslovuje to také prováděcí nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 463 sb. z. a n., ustanovujíc k § 41 zákona, že v úvahu přicházejí jen úmluvy, které byly ujednány po dni, kdy zákon nabyl účinnosti. Platnost úmluvy ze dne 24. února 1920 nebyla zákonem dotčena. Prováděcí nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 424 sb. z. a n., na něž žalovaná strana poukazuje, nemá pro spor význam. Názor, že zákon, byv jednou prohlášen, platí také pro žalobce jako celek, jest arci správný, ale jen s obmezením jeho účinnosti od jeho vyhlášení. Platnost dřívějších jednání a smluv žalobců nebyla jím dotčena. Obecným pravidlem, že zákony nepůsobí zpět, není časově obmezena účinnost jen § 41 dávkového zákona, nýbrž všech jeho ustanovení, u nichž může zpětné působení zákona přijití v úvahu, tak na příklad i účinnost § 62 o věcném ručení nemovitosti za dávku, které, jak rovněž bylo vysvětleno v prováděcím nařízení čís. 463/1920, nabylo platnosti také teprve dnem účinnosti zákona a nevztahuje se proto na nemovitosti zcizené V době od 1. března 1919 do 8. května 1920. Marně se pokouší žalovaná strana obhájiti neplatnost úmluvy ze dne 24. února 1920 poukazem k § 238 zákona o osobních daních ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. zák. V tomto zákonném předpisu vyslovený zákaz přesunu daně byl ovšem dne 24. února 1926 již v platnosti, ale neplatil ani pro všechny osobní daně upravené zmíněným zákonem, nýbrž byl obmezen na osobní daň z příjmu. Vztahuje se nyní arci i na dávku z majetku, ale jen pro+o; že byl § 41 dávkového zákona na ni výslovně rozšířen, s účinností však teprve ode dne nového zákona. Proto jest námitka neplatnosti smlouvy pro zákaz přesunu daně lichá, a musilo by býti žalobě vyhověno, kdyby se žalovaná strana bránila jenom touto námitkou. Ale žalovaná strana brání se také ještě námitkou podstatného omylu, do kterého byla při jednání uvedena žalující stranou. Poněvadž tato další námitka nebyla dosud pro nesprávný právní názor procesního i odvolacího soudu ještě ani na přetřes vzata, nezbylo než podle § 510 c. ř. s. a § 52 c. ř. s. uznati. jak se stalo.

Citace:

č. 1999. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 312-319.