NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 648.

Výhrada samostatného stíhání ve smyslu druhého odstavce § 263 tr. ř. není zákonným předpokladem dalšího stíhání ohledně takových činů trestných, ohledně nichž bylo vyloučení již před hlavním přelíčením navrženo, třebas opatření, jímž vyloučení bylo formálně provedeno, se stalo teprve po té, kdy trestní řízení o prvější obžalobě bylo Již právoplatným rozsudkem skončeno.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1920, Kr I 894/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Liberci ze dne 11. listopadu 1920, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem řetězového obchodu dle § 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. an. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Především nutno obírati se námitkami, které uplatňují s hlediska důvodu zmatečnosti dle § 281 čís. 9 b) tr. ř. obě zmateční stížnosti v ten smysl, že obžalovaní Karel P. a František T, byli pro činy, na něž se vztahuje nynější trestní řízení a napadený rozsudek, již stíháni avšak pravoplatným rozsudkem porotního soudu v Liberci ze dne 28. června 1920 osvobozeni; zmateční stížnost Karla P-а spatřuje v tomto sprošťujícím rozsudku důvod, vylučující trestnost činu, tudíž v nynějším trestním stíhání jmenovaného porušení zásady »ne bis in idem« ; zmateční stížnost Františka T-а zdůrazňuje, že při onom porotním přelíčení nákup a prodej ovsa, pro který je stěžovatel nyní stíhán, byl již rozebírán a stěžovatel takto z činu, který se mu v nynějším řízení za vinu klade, již tehdy obviňován, aniž si byl veřejný žalobce ve smyslu druhého odstavce § 263 tr. ř. samostatné stíhání jeho pro čin ten v rozsudku vyhradil. Námitky stížností jsou však bezpodstatný, napadeným rozsudkem nebyl zákon porušen ani v jednom ani v druhém směru, jak je uplatňují stížnosti. Státní zastupitelství navrhlo dle spisů, když mu trestní oznámení podané nejen proti oběma obžalovaným, nýbrž i proti dalším dvěma osobám, bylo sděleno, zavedení přípravného vyšetřování a uvalení vyšetřovací vazby proti Karlu P-ovi pro zločin dle § 101 tr. zák. se zřetelem na přečin dle § 11 čís. 4 zákona o trestání válečné lichvy a zahájení přípravného vyhledávání proti ostatním jmenovaným pro týž přečin, proti T-ovi mimo to i pro spoluvinu na zločinu dle §§ 5, 101 tr. zák. Dne 4. května 1920 podalo státní zastupitelství na Karla P-а pro zločin zneužití úřední moci ve smyslu § 101 tr. zák., na Františka T-а pak pro spoluvinu na témž zločinu ve smyslu §§ 5, 101 tr. zák. obžalovací spis, s nímž spojilo návrh, aby řízení pro přečin ve smyslu lichevního zákona bylo ve smyslu § 57 tr. ř. vyloučeno a odděleně dále vedeno. Soudní opatření, jímž vyloučení ve smyslu tohoto návrhu formálně provedeno bylo, stalo se teprve dne 23. července 1920, tedy teprve po rozsudku porotního soudu, k němuž došlo dne 28. června 1920. Než fakticky bylo trestní řízeni proti stěžovatelům i proti oněm dalším dvěma obviněným pro přečin ve smyslu lichevního zákona vyloučeno, kdy vyloučeni to státním zastupitelstvím navrženo byl důsledek toho zračí se i v tom, že obžalovací spis podán byl pouze proti stěžovatelům a jen pro shora naznačené činy trestné. Za tohoto stavu věcí nelze však tvrditi, že se rozsudek porotního, soudu vztahuje na tytéž činy trestné, které jsou předmětem nynějšího stíhání stěžovatelů a napadeného rozsudku aniž lze spatřovali závadu, bránící tomuto stíhání stěžovatelů, v tom, že si je veřejný žalobce nedal v rozsudku porotního soudu dle § 263 tr. ř. vyhraditi. Nepadá na váhu, že opatření, jímž vyloučení bylo formálně provedeno, se stalo teprve po té, kdy trestní řízení o prvější obžalobě již pravoplatným rozsudkem bylo skončeno. Rozhoduje, že k faktickému vyloučení došlo již návrhem veřejného žalobce a že se tak stalo za předpokladů § 57 tr. ř., neboť je nepochybno, že výhrada samostatného stíhání v rozsudku ve smyslu druhého odstavce § 263 tr. ř. není zákonným předpokladem dalšího stihání ohledně takových činů trestných, které jsou již předmětem samostatného, odděleného řízení trestního ve smyslu § 57 tr. ř. Stanovisko, zde právě uvedené, je zejména v přítomném případě plně odůvodněno. Návrh na vyloučení týkal se trestního řízení, zahájeného pro trestné činy ve smyslu zákona o trestání válečné lichvy, o nichž jest trestní řízení přikázáno dle § 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 567 sb. z. a n. soudům lichevním. Činy ty sbíhaly se v osobách obou stěžovatelů s jinými činy trestnými, náležejícími do příslušnosti soudu porotního, i vzešel tím stav, za něhož dle § 20 vládního nařízení ze dne 11. listopadu 1919, čís. 597 sb. z, a n. ve znění dle čl. I. § 1 vládního nařízení ze dne 3. září 1920, čís. 518 sb. z. a n. je vyloučení takových trestných činů a odstoupení jich příslušnému soudu k samostatnému projednání ve smyslu §§ 57 a 58 tr. ř. předepsáno. Nedopatření, spočívající v tom, že k opatření, jímž vyloučení formálně provedeno bylo, došlo později, nemůže býti na újmu právům veřejné žaloby, která učinila ve smyslu § 58 tr. ř. své povinnosti tím zadost, že navrhla vyloučení, čímž patrně dala na jevo, Že na stíhání pro válečnou lichvu trvá, poněvadž by přece jinak trestní řízení v tomto směru zastavila. Z té příčiny jest také nerozhodno, byl-li při porotním přelíčení rozebírán také nákup a prodej ovsa, pro nějž jsou stěžovatelé nyní stíhání, za žádných okolností nelze však v tom, že se tak skutečně snad stalo, spatřovati »obviňování« ve smyslu prvního odstavce § 263 tr. ř., v tom pak, že si veřejný žalobce nedal v porotním rozsudku vyhraditi stíhání stěžovatelů pro ony činy trestné, které tvoří předmět napadeného rozsudku, shledávati překážku, pro kterou by stěžovatelé pro činy ty nebyli bývali směli býti dále stíhání.

Citace:

č. 648. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 495-497.