Čís. 7017.

Byla-li podána původně žaloba určovací, již žalobce za řízení v prvé stolici opravil v ten smysl, by žalovanému bylo uloženo též plnění, a žalovaný proti opravě ničeho nenamítal, soud prvé stolice však vynesl rozsudek pouze podle původní žalobní žádosti, aniž by byl žalobce napadl nevyřízení své opravené žalobní žádosti, nelze k této okolnosti hleděti z úřadu a dlužno určovací žalobu zamítnouti, byly-li tu podmínky žaloby o plnění.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1927, Rv I 479/27.) — Čís. 7017 —
747
Žalobkyně žalovala o určení, že žalovanému nepřísluší nájemní právo ke kuchyni a že jest žalovaný povinen to uznati. Za řízení v prvé stolici opravila žalobkyně žalobní prosbu v ten smysl, by žalovaný byl uznán také povinným, zdržeti se všech dalších užívacích práv a do kuchyně již ani nevkročiti. Procesní soud prvé stolice uznal podle původní žalobní žádosti. K odvolání žalovaného odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Žaloba, jež byla základem projednávaného sporu, je podle své zevní úpravy, svého doslovu a konečného návrhu nepochybně určovací žalobou podle § 228 c. ř. s. Žalobkyně opravila sice žalobní žádost při roku ze dne 30. srpna 1926 v ten smysl, by žalovaný byl také uznán povinným, zdržeti se všech dalších užívacích práv a do kuchyně již ani nevkročiti, a žalovaný projednával, nenamítaje ničeho proti opravě, o opravené žalobě dále, takže by tu bylo i potřebné svolení odpůrcovo (§ 235 druhý odstavec c. ř. s.), kdyby bylo lze spatřovati v postupu žalobkyně změnu žaloby, t. j. rozšíření žaloby o určení v žalobu o plnění. Než soud první stolice pominul tyto okolnosti úplně mlčením a vydal rozsudek vyhovující původní — určovací — žalobní žádosti, nezmiňuje se o tom, proč opravy žaloby nedbal, pokládaje je patrně za nedovolenou změnu žaloby (srov. rozh. čís. 5868 sb. n. s.). Žalobkyně se spokojila s tímto rozsudkem určovacím a nepoužila právních prostředků proti částečnému nevyřízení její opravené žalobní žádostí (§ 423 c. ř. s.). Z úřední moci nelze k této okolnosti přihlížeti, neboť není zmatečností podle § 477 c. ř. s. Má se tudíž věc tak, jakoby se ona oprava žaloby vůbec byla nestala a jakoby bylo zůstalo při původní žalobě určovací. Proti té vytýká dovolání, opírající se o dovolací důvody §u 503 čís. 2—4 c. ř. s., právem, že nebyla přípustná, protože žalobkyně mohla podati ihned žalobu o plnění. Dovolací soud vyslovil a odůvodnil obšírněji již v přečetných případech (srv. na příklad rozh. čís. 4498, 6015, 6040 sb. n. s.) právní názor, že určovací žaloba je pro nedostatek zákonem (§ 228 c. ř. s.) žádaného zájmu na neodkladném zjištění zásadně vždy tam vyloučena, kde lze podati ihned žalobu o plnění, a že výjimky z této zásady lze připustiti jen tehdy, když žalobce měl pro takový mimořádný a zásadám procesní hospodárnosti se příčící postup zvláštní prokázané důvody. Žalobkyně takových důvodů ani netvrdila a ani jinak je nelze seznati z jejího přednesu a z ostatního průběhu sporu, zejména, když se uváží, že by se její právní zájem, jejž k platnosti přiváděla projednávaným sporem, byl úplně vyčerpal kladným úspěchem opravené, ale bez jejího odporu pominuté žalobní žádosti o plnění. Bylo proto žalobu zamítnouti již z tohoto důvodu formálního práva a slušelo tudíž přiznati úspěch dovolání proti vyhovujícímu jí rozsudku, aniž bylo již třeba, obírati se ostatními vývody dovolatelovými.

Citace:

Čís. 7017. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 772-773.