NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9161.

Zástavní dlužník jest oprávněn uplatňovati proti správnosti a výši dluhu veškeré námitky, ačkoliv osobní dlužník dluh v tom i onom směru uznal, ba byl dokonce právoplatně odsouzen k zaplacení dluhu.
(Rozh. ze dne 7. září 1929, R I 494/29.)
Žalující banka povolila firmě O. do výše 500000 Kč úvěr, k jehož zajištění dala jí firma O. do zástavy továrnu. Firma O. prodala napotom továrnu žalované firmě, zástavní právo pro žalující banku zůstalo na továrně. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalující banka, by byla žalovaná firma uznána povinnou strpěti, by žalující banka vedla v rámci jistoty 500000 Kč k dobytí zbytku 35380 Kč exekuci prodejem továrny žalované. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Žaloba, o niž tu jde, jest žalobou z práva zástavního (hypotekární žalobou). Jejím žalobním důvodem a proto i předmětem důkazu jest tudíž jsoucnost práva zástavního a pohledávky. Jsoucnost pohledávky popřela žalovaná strana, tvrdíc, že firma O. žalobkyni z úvěru, krytého hypotékou, nedluhuje již nic nebo nanejvýše 674 Kč 80 h. Na důkaz tohoto tvrzení odvolala se na spor manželů Františka a Josefiny L-ových, proti bance, vystupující v souzené rozepři jako žalobkyně, který rozhodnut byl rozsudkem ze dne 16. února 1927. Naproti tomu dovolávala se žalobkyně na důkaz trvání své pohledávky v částce 35800 Kč jen právoplatného rozsudku pro zmeškání ze dne 10. září 1928, vydaného o její žalobě proti firmě O. Napadený rozsudek stojí na stanovisku, že tento rozsudek má v zápětí, že i žalovaná strana musí uznati jsoucnost pohledávky žalující banky za firmou O. penízem 35800 Kč s přísl. a v důsledku toho strpěti exekuci pro tuto pohledávku na nemovitostech jí náležejících a v žalobě označených, že nemůže jsoucnost pohledávky částkou 35800 Kč s přísl., s úspěchem popírati, a že důsledkem toho i žalující strana jest sproštěna povinnosti, by trvání pohledávky v uvedené částce dále prokazovala. Tomuto právnímu názoru prvého soudu nelze přisvědčiti. Vedl by k tomu, že by byl hypotekární dlužník vydán libovůli osobního dlužníka a věřitele, že by musel trpěti exekuci na své nemovitosti i pro pohledávku již zahlazenou, jakmile snad věřitel v dorozumění s osobním dlužníkem docílí pravoplatného rozsudku proti tomuto dlužníkovi, jmenovitě pro jeho zmeškání nebo uznání. Právní vývody prvého soudu odporují také zásadě, že rozsudek tvoří právo jen mezí stranami, tudíž v projednávaném případě jen mezi žalující bankou a firmou O., nikterak však též mezi žalující bankou a žalovanou firmou. Dále odporuje onen právní názor zásadě, že žalovaný zástavní dlužník může zcela neodvisle od osobního dlužníka namítati okolností, jimiž se platně vzniknuvší pohledávka zcela nebo z části zrušuje, tudíž zvláště i tehdy, kdyby osobní dlužník přes to pohledávku za platnou uznal, neboť jeho uznání má účinek jen proti němu, nikoliv proti zástavnímu dlužníku. To platí i o zmeškání prvého roku osobním dlužníkem. Řečený nesprávný právní názor prvého soudu měl v zápětí, že skutečnosti, rozhodné pro jsoucnost pohledávky 35800 Kč nebyly vůbec objasněny, a řízení v prvé stolici proto trpí vadami, jež má na mysli § 496 prvý odstavec čís. 3 c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Rekursu nelze přiznati oprávnění a stěžovatelka se poukazuje na správné odůvodnění napadeného usnesení, jež nebylo vyvráceno vývody rekursu. Výtka, že odvolací soud nesprávně cituje obsah rozsudku prvního soudu, není opodstatněna a odvolací soud se také nijak neodchyluje od skutkového zjištění soudu prvé stolice, nýbrž odchyluje se jen v právním nazírání od procesního soudu prvé stolice, a to právem. Těžiště sporu jest v tom, zda žalovaná jako hypotekární dlužnice jest oprávněna namítati proti žalobě, že pohledávka 35380 Kč, pro kterou stěžovatelka chce vésti exekuci na nemovitosti žalované, není po právu, ačkoliv osobní dlužník firma O. byla právoplatně odsouzena zaplatiti stěžovatelce zmíněný peníz. Také dovolací soud sdílí v tomto směru právní názor odvolacího soudu. Zástavní dlužník jest oprávněn, uplatňovati proti správnosti a výši dluhu veškeré námitky, ačkoliv osobní dlužník obojí uznal, neboť na správnosti a výši hlavního závazku jest závislý také závazek jeho a námitky vznesené proti správnosti pohledávky nutno také považovati za námitky vznesené proti správnosti práva zástavního (§§ 449 a 469 obč. zák.). Že osobní dlužnice firma O. byla právoplatně odsouzena k zaplacení dluhu stěžovatelkou uplatňovaného, nerozhoduje, jak již odvolací soud správně vystihl, poněvadž rozsudek tvoří právo jen mezi stranami rozepře. Přes tento rozsudek byla proto žalovaná oprávněna namítati, že pohledávka není po právu, pokud se týče že není po právu v plném rozsahu, a náleželo proto procesnímu soudu prvé stolice, by zjistil jsoucnost a výši pohledávky i proti žalované. Poněvadž se tak nestalo, byl jeho rozsudek jako vadný právem zrušen a rekursu nebylo proto vyhověti.

Citace:

č. 9161. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 208-210.